Kapitola 21

Pobuda byl první, kdo zaznamenal příjezd auta, a několikrát pro výstrahu
zaštěkal. Nestávalo se často, aby v sedm hodin večer do těchto
končin někdo zavítal. Když se ozvalo klepání (návštěvy ohlašuje stará
bronzová ruka, již Javier koupil před třemi týdny na pouti Tristána
Narvajy), Pobuda se rozštěkal ještě hlasitěji. „Kdo je tam?“ otázal se
Javier, ještě než otevřel. Zeptal se s důvěrou v hlase, možná proto, že se
poněkud naivně domníval, že místní zloději nejezdí autem.
Zloděj to nebyl. Za dveřmi stál vysoký chlápek, něco málo přes padesát,
s nepřívětivým výrazem ve tváři. Měl na sobě oblečení slavné
sportovní značky.
„Promiňte, že za vámi jdu takhle nevhod,“ řekl návštěvník a sundal
si čapku, čímž odhalil pokročilou pleš. „Jmenuji se Saúl Bejarano, vysloužilý
plukovník.“
Javier se zmohl jen na krátké: „Hm.“ Tohle přepadení se mu nelíbilo;
už vůbec se mu nezamlouvalo, že měl tu čest s vojákem, i když
vysloužilým.
„Jak už asi tušíte, vím, jak se jmenujete,“ dodal plukovník.
„A čemu vděčím za vaši návštěvu?“
Bejarano se nezeptal, jestli si může sednout do houpacího křesla.
Prostě si sedl.
„Abych vás ušetřil podrobností, řeknu vám, že víme, kdy jste přijel
ze Španělska, a také to, že jste se rozešel se svou ženou Raquel a že se
vaše dcera jmenuje Camila. Rovněž nám neuniklo, že jste si v Punta
Carretas zřídil videopůjčovnu zaměřenou na filmovou klasiku. Také
mě velice těší, že i já patřím mezi vaše zákazníky, kteří se mohou pochlubit
vytříbeným vkusem: zrovna včera jsem si půjčil film Sbohem,
armádo. Ještě jsem si ho nepustil, ale myslím, že to bude o vyslouži-
lých vojácích. Nebo se mýlím? Také víme, čemu jste se věnoval před
svým odchodem do exilu a jaká přátelství teď znovu navazujete. I že
jste se viděl s tou statečnou ženou, Rocío Garzónovou. A že vám
soused daroval tohohle drzého psa, kterému prosím přikažte, aby na
mě přestal tak pubertálně vrčet.“
Javier těžce polkl. Řekl: „No tak, Pobudo, přestaň.“ Vzápětí se
odhodlal zeptat:
„Když říkáte víme, koho zahrnujete do téhle první osoby plurálu
přítomného času oznamovacího způsobu? Nebo se jedná o plurál majestaticus?“
Bejarano se poprvé usmál, ale bylo jasné, že úsměv není zrovna
jeho silnou stránkou.
„Neberte to doslovně. Je to jen zvyk. Někteří z nás vojáků, ne
teda všichni, hlavně když mluvíme s nějakým civilem, obvykle používáme
první osobu plurálu. Jde o zvyk, který mi zůstal ještě z doby,
kdy jsem aktivně sloužil. Teď ale ne. Teď mluvím opravdu jen za
sebe.“
„No a?“
„Žádný kolega z mé branže neví, že jsem vás měl v úmyslu navštívit.
Vlastně ani nevím, jak by se na to tvářili.“
„No a?“
„No a,“ napodobuje ho vysloužilý plukovník. „Jste přítelem Fermína
Velasca, že ano?“
„Zdá se, že víte všechno. Ano, jsem jeho přítel.“
„Od téhle chvíle to bude poněkud nepříjemnější.“
Bejarano se kousl do spodního rtu a sklopil zrak. Když znovu pohlédl
na Javiera, odhodlaně promluvil.
„To já jsem vyslýchal (vy byste řekl mučil) Fermína.“
Javier sebou trhl.
„Vy?“
„Ano, já. A samozřejmě i další. Tyhle věci se nedělají bez technické
asistence. Ale já jsem to řídil.“
„A smím vědět, co mám já společného s touhle povznášející kapitolou
vaší profesionální dráhy?“
„Nedělejte si legraci. Věřte mi, že za tuhle kapitolu své profesionální
dráhy jsem neobdržel žádné vyznamenání.“
„Napadá mě, že byste snad mohl aspirovat na roli uruguayského Scilinga
. “
„Vůbec ne. Ani ve snu mě nenapadlo, abych se veřejně přiznal. Navíc
se domnívám, že kapitán korvety Scilingo nejednal správně. Ve
skutečnosti pošpinil pověst argentinských ozbrojených sil. A aby toho
nebylo málo, jeho svědectví mělo za následek, že v jeho šlépějích šli
další nezodpovědní lidé. A to je vážné, velice vážné, skoro zrada.“
„A o co vám tedy jde? Co s tím vším mám společného já?“
„Chci jen, abyste mezi mnou a Fermínem fungoval jako spojka (činnost,
s níž máte velice dobré zkušenosti). Určitě si řeknete – a v tom
máte naprostou pravdu –, proč chodím za vámi a nejdu rovnou k němu.
Tak abyste tomu dobře rozuměl: on má ženu a děti. A vím, že to po
návratu z vězení se začleněním do rodinného života neměl vůbec lehké.
Teď konečně znovu našel harmonii a lásku. Mám dojem, že mou
návštěvou u něj doma by se vše zkomplikovalo. Nemyslíte?“
„Ano, myslím.“
„Tak vidíte, že se dohodneme. Jen vás chci požádat, abyste si s ním
promluvil o samotě, řekl mu o mé návštěvě a sdělil mu, že mám v úmyslu
se s ním setkat tady u vás.“
„Jak vás mohlo něco takového vůbec napadnout?“
„Myslel jsem, že by to pro nás oba, myslím tím samozřejmě mě
a jeho, byl nejvhodnější a nejméně nápadný způsob komunikace.“
„Vy si myslíte, že po tom všem, k čemu mezi vámi došlo, se bude
chtít Fermín tady nebo kdekoli jinde s vámi setkat?“
„Samozřejmě, že si tím nejsem jistý. Ale chci to zkusit.“
„Další způsob týrání?“
„Ale vůbec ne. Vím, že to nebude snadné. Jen si s ním chci pohovořit.
Jako chlap s chlapem. Nebo abych se vyjádřil poněkud schematičtěji,
to jest jazykem, který používáte vy: jako kat s odsouzencem
a naopak.“
„Pokud by na mě vyšlo naopak, tak by mě to nezajímalo.“
„Chápu, že vás ne, ale jeho možná ano.“
„A když odmítnu?“
„Předpokládám, že to neuděláte. Nezapomeňte, že toho o vás víme
docela hodně.“
„Znovu první osoba plurálu?“
„Ano, víme toho docela dost. Nějaký důvod, proč jste utekl, jste
měl, ne? Nebo jste tam snad jel na výlet?“
„Takže mě chcete hrubě a násilně vydírat?“
„Hrubě možná, ale násilně ne. Uvědomte si, že žijeme v demokracii.
Čas násilného vydírání patří minulosti, tedy diktatuře, takže na
něj zapomeňte. Teď nadešla doba vydírání ekonomického, pracovního,
ideologického.“
„A tak dále.“
„Ano, a tak dále.“
„A co byste z toho vlastně měl, kdybyste prozradil všechno, co víte
o tomhle pokorném služebníčkovi? Chcete mě snad zabásnout? A to
jenom kvůli těm drobným hříchům minulosti dostatečně smytým amnestiemi?“
„Máte pravdu. Všechno se změnilo. Ale můžeme se postarat, aby
pomaloučku polehoučku prosákly do jistých tiskových orgánů větší či
menší informace. Údaje, které vám neposlouží, ani abyste si získal své
staré souputníky. A už vůbec ne ty, s nimiž dnes třímáte kormidlo lodi,
co se nechá tak trochu vláčet mezinárodním proudem.“
„A když přesto odmítnu?“
„Aniž byste znal názor svého bývalého kamaráda? Co když on bude
chtít se mnou mluvit, poslouchat mě a být poslouchán, přičemž jakoukoliv
zášť a rozdílné ideologické postoje necháme stranou. Nehledě na
to, že se ani nedá vyloučit, že pozvání přijme, aby mi vstřelil kulku do
hlavy. Jedná se o riziko a já ho na sebe beru. Existuje totiž dlouhodobá
nenávist, nenávist long play. Podívejte se, domluvíme se takhle. Pokud
odmítne, tak tuhle historku ukončíme, zkrátka zapomeneme, prostě
tečka, šmytec. V opačném případě vás ujišťuji, že nemám v úmyslu
osobně mluvit se všemi zadrženými, kteří prošli mým (řekněme důkladným)
výslechem. A už vůbec ne s těmi, z nichž jsem vypáčil cenné
údaje a doznání. Jen tak mimochodem, taky jsme vyslýchali jednoho
človíčka, který namočil právě vás, milý příteli, možná proto, že věděl,
že už jste za kopečky. Jméno vám neprozradím, čímž vám dávám
možnost nedůvěřovat všem. Ale případ vašeho přítele Fermína je velmi
zvláštní. Za prvé proto, že nemluvil, a čestnost, i když stejně k ničemu
nevede, se vždy cení, není to vlastnost zrovna obdivuhodná, ovšem
zaslouží si uznání. A za druhé, protože právě kvůli jeho zatvrzelému
mlčení jsme ho museli poškádlit víc než ostatní. Což mě, jednoduše proto,
že to není špatný člověk, tíží na srdci. Stál si za vším, co považoval
za správné, a prohrál. Každopádně jej uznávám a dlužím mu vysvětlení,
které nepodám jemu, ale vám. Nechci, abyste byl uruguayský Verbitsky
a postavil mě na pranýř, čímž byste postavil na pranýř i uruguayské
ozbrojené síly, Artigasovy vojáky, jimiž jsme byli a ještě pořád
jsme. Tohle vám říkám, protože mi neuniklo, že jste novinář. Nepřišel
jsem, abych se tady šťoural v hovně, je vám to jasné? I když byste si to
zasloužili. A doufám, že jste si všiml druhé osoby plurálu.“
„Nevím, jestli jste přišel s tímhle úmyslem, ale šťouráte se v něm.“
„Promluvíte tedy se svým přítelem? Pokud řekne, že ne, nebudu naléhat.
Čestné slovo vysloužilého plukovníka. Ještě něco. Jste mi sympatický,
takže jestli se teď rozhodnete, že s ním nepromluvíte, beru
zpět svou výhrůžku postmoderního vydírání. Jak jste si asi všiml, jsem
velmi citlivý člověk.“

překlad Jan Machej

Vysvětlivky:
Adolfo Scilingo (1946) – vysoce postavený argentinský důstojník, který se podle své vlastní výpovědi,vyřčené před španělským nejvyšším soudem, zúčastnil během vlády vojenské junty tzv. letů smrti,při nichž byli do moře vyhazováni vězni za účelem jejich zmizení (tzv. „des aparecidos“ – „zmizelí“). Roku 2007 byl odsouzen k 1084 letům vězení.
Horacio Verbitsky (1942) – argentinsky novinář proslulý interview se Scilingem, v němž se druhý jmenovaný přiznal k podílu na státním terorismu.

Mario Benedetti.

Dílo uruguayského spisovatele Maria Benedettiho (1920–2009) zahrnuje poesii, povídky, romány, divadelní hry, polemické eseje, novinové články i literární kritiku. Dočkalo se desítky televizních a filmových adaptací. Argentinský snímek La Tregua (Příměří) byl roku 1975 nominován na Oscara. Množství jeho textů bylo zhudebněno (Daniel Viglietti, Nacha Guevara či Joan Manuel Serrat).
Benedettiho tvorba byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Slavné romány La Tregua a Gracias por el fuego byly vydány v nakl. Odeon (Chvíle oddechu, 1967, a Díky za oheň, 1976). Autorovu pozdní tvorbu – román La borra del café a knihu povídek Buzón del tiempo – českému čtenáři zpřístupnilo nakl. Julius Zirkus (Čtení z kávy, 2000, a Psaní do schránky času, 2005). Některé povídky a básně se objevily v literárních časopisech. Primavera con una esquina rota (Jaro s rozbitou tváří) vyšlo roku 2013 v nakl. Runa jako autorovo předposlední do češtiny přeložené dílo. Předkládaný román „Lešení“ (v orig. Andamios, 1996) je Benedettiho stěžejním prozaickým dílem.