Ukázky z roku 1952:
----
Tahle cesta na žádnej aktiv do Hory nevede. Anna přesně ví, kde je, na kraji Ratajský obory, támdle vede pěšina na mýtinu k posedu, jednou tam s někým byla, o kus dál se odrostlým smrčím klikatí koleje, další lokálka do Ledečka pojede až ráno, přesně ví v kolik. Je oblačná noc, tma, sníh les nijak neprosvětlí, není vidět na dvacet metrů. Ti dva to tady asi neznají vůbec, nebo jen trochu, má v té znalosti výhodu, ale co je jí platná? Drží v dlani pár desítek, možná i nějaký to eso, ale hraje betla.
Co od ní ty dva chtěj? Asi ne to, co chce od ženský každej chlap. Mohla by jim to dát, i když to nechtějí? Nabídnout se jim sama? Ještě není tak stará…
Těžko. Tihle vědí, za čím jdou a nenechaj se od toho odvýst. Ten druhej sebral z auta provaz a nůžky a nese to sem, kabelu na sedadle nechal. Motor je vypnutej, světla zhasnutý, maj jen baterku. K čemu to všechno? Co budou dělat? Anna to nechce vědět, nechce to prožít. Ví ale, že to stejně prožije…
Prosím, prosím, nechte mě, pro Kristovy rány, pusťte mě, křičela. Nechali ji chvilku řvát. Všichni tři vědí, že tady ji nikdo neuslyší. Nechala toho, než z rozumu spíš z vysílení, ta chvilka děsu jí sebrala všechnu energii.
Vstaň, přikázal jí řidič, a když se k tomu neměla, sklonil se do klestí. Chňapnul po ní, cuknul s ní, má sílu, oba ji mají, a postavil ji na nohy. Felbabová se zakymácela a poprvé za večer se mu podívala zblízka do tváře – a poznala ho. Není pochyb, je to on! Kašpare! Všichni ztuhli. Kašpare, to jsi ty!, Pepo, to jsem já!
Kašpar na nic nečekal, chytil ji pod krkem a sevřel. Nestačila ani dokončit nádech. Drž hubu, krávo. Nůžky nepustil, jejich ostří cítila někde za uchem a chlad očnic na ohryzku; tlak kovu ještě zvyšoval celkový sevření. Sotva sípala, promluvit nemohla, prát se nemělo cenu. Aspoň mu teda přiložila dlaň na ruku, jemně, jako prosbu. Stisk malinko povolil, dokázala se nadechnout. Kyslík znamená život, pocítila naději, bude to nějaká mejlka, co jinýho by to mohlo bejt?
Jak to, že zná tvý méno? Odkud, do prdele?! Teď křičel Salvetr.
Co já vim? Nevěděl sem, že je to vona!
Pitomče, ty ses tou děvkou někde kurvil!
Už je to dávno, snad někde v Kolíně, nebo kde, nepamatuju se. Nevěděl sem, pro kterou jedeme, neznal sem její méno, bránil se Kašpar.
Zato vona zná to tvoje, kreténe.
Ano, v Kolíně to bylo…, pokusila se připomenout Anna, ale stisk prstů opět ztvrdnul, větu nestihla dokončit.
Já ti řikal, že na to šukání jednou dojedeš, ale ty ne, nedáš si pokoj. Chápeš, že je teď všechno prozrazený? Že to nemůžem udělat, jak sme chtěli, že by to nemělo vůbec žádnej smysl?
Pustí mě, pomyslela si Anna a nadějí se rozechvěla víc, než strachem. To, že Kašpara poznala, ji zachránilo, život jí to zachránilo, dumala v přidušení. Stáli proti sobě, blízko jako tehdy na plese, kde se potkali a rovnou ten večer šli na věc. Jen ruku má teď Kašpar úplně jinde... Podívala se na něj, hledala v jeho očích tu vášeň jako tehdy, ale našla jen smutek. To ta divná situace, to ta baterka, kouká se proti světlu, nevidí ho dobře. Konečně ji pustil, udělaj se jí modřiny, napadlo ji, ráno si bude muset šátek uvázat níž pod krkem. Druhou rukou, tou, ve který držel provazy, jí Kašpar drcnul do prsou. Zakymácela se a znovu žuchla zadkem do hromady klestí. Už to tam měla vyležený.
Jo, teď by to fakt nemělo smysl, souhlasil Kašpar. Pohledem se vyhnul jak tomu s pistolí, tak Felbabové.
Takže zas zbude na mě, aby dal za tebe všechno do pořádku, opáčil Salvetr. Odplivnul si.
Oni se bojí, že je prozradím, došlo Felbabové. Oddělají mě, odprásknou mě jenom proto, že jsem Pepka poznala! Neměla sem nic říkat, měla sem dát jenom Kašparovi najevo, že to sem já, nějak se mu připomenout a toho druhýho do věci vůbec nezatahovat. S Kašparem byla řeč, když mu v Kolíně řekla o stovku, bez mrknutí oka vysázel bankovky na noční stolek. Dokonce s úsměvem. Já myslel, že to bylo z lásky, děvče, řekl jen. To taky, zasmála se tehdy Anna. Těma penězma by se mu připomněla, mohla jim třeba nějaký slíbit. Poznal by ji, slitoval se, a s tím druhým by to už nějak skoulel. Vysvětlil by mu to, všechno by se vysvětlilo, rozpletlo. Teď je to už jenom mezi ní a tím s pistolí. Měl ji skovanou v kapse celou dobu, i když byl u ní v seknici? Proč ji nevytáh už tam? Kvůli dceři? Kvůli sousedům?
Nic neřeknu, podívala se na něj Felbabová.
Neřekneš, přisvědčil Salvetr. Vstaň, přikázal jí.
Nevstala. Nic neřeknu, zopakovala z hromady klestí.
Zvedni ji, nařídil Slavetr Kašparovi. Ten ji tentokrát sevřel oběma rukama, pevně za ramena. Nohy se jí podlomily, cítila se jak ušitá z hadrů, Kašpar s ní zatřásl jako by naklepával duchnu husího peří, kvedlal s ní, až našel stabilitu, aby mohla stát sama. Odstoupil pár kroků stranou.
Antonín Salvetr napřáhl pravačku. Pistole v ruce se mu ani nezachvěla. Zvedl jí vysoko a zamířil vyděšené ženě doprostřed čela. Neminul by z mnohem větší vzdálenosti, natož takhle z pár kroků.
Nejdřív uslyšela ránu. Čekala, až se dostaví i bolest, ale smrt byla rychlejší. Potřetí dopadla do kupy klestí. Umřela a nestačila porozumět. Proč to všechno?

-----------
Posledních pár minut nepodnikal nic jinýho, než se pokoušel nešlápnout na desku hrobu. Sněhový poprašek by každou stopu zachoval až do nejbližšího tání. O mrtvých se nemusí mluvit jen dobře, ale na hroby se nešlape. Zde v Pánu odpočívá rodina Hájkova. Všichni Hájkovic už jsou pryč, nezůstal nikdo, kdo by se pohoršoval, že bejvalí deputátníci šlapou statkářům na hlavy. Rozkulačený, vyhnaný, pozavíraný, ve vsi nezůstal jedinej Hájek. Vyrubem je do posledního, nadchla se po únoru Felbabová. A vyrubala je. Štvala proti nim ve vsi, udávala na okrese, s gustem hlídala likvidační dodávky, maso, vejce, oves, kukuřici. Kukuřici na těhle polích! Jeden rok dodávky splnili, udřený, zdivočelý, se skrytou dopomocí slitovnejch sousedů, a další rok jim je ještě zvýšili… A teď tu bude Felbabová ležet vedle nich. Jestli pak se dohodnou aspoň pod zemí?
Všichni zdejší vědí, že otevřenej hrob nepatří Felbabovým, ten jejich se krčí vzadu za tújema. Tohle bejvala hrobka pana obchodníka Poláčka. Ani Poláčkovi tu už nejsou. Z koncentráku se nevrátil žádnej z nich, a pokud snad ano, tak rovnou do Palestiny. Hrobka bez pozůstalých hned u vchodu hřbitova je tím pravým místem, kam pohřbít hrdinku práce, skromnou soudružku, která nelitovala nepohodlí a obětovala se pro budoucnost, ne sebe, ale každýho z nás. Tak to aspoň právě štěká do amplionu řečník z okresu.
Takovýho národa nebylo na úžickym hřbitově roky, možná nikdy. Nejen hřbitov, celá náves a parčík před kostelem je napěchovanej, obec div nepraskne jak měch a lidi nevytečou do polí. Jan Pták po nich kouká, skoro všechny vidí poprvý, celý třídy i s kantorkama až odněkud z Benešova sem přijely, befelem tu sou sázavští skláři, přijeli dokonce až z Prahy z ČKD a ČSM. Kolik z nich Felbabovou znalo? Těžko některej. O to víc se teď tlačí, chtějí vidět, potřebujou slyšet. Dávno už nejsou jen na cestičkách, plno jich stojí na deskách okolních hrobů. Když se Pták ohlídne, pár modrejch košil vyčnívá vzadu nad zástupem, to si asi mladí vylezli rovnou na nějakej náhrobek. Ale on tlaku za svými zády neuhne, na hrob Hájkových prostě nestoupne.
A další řečník, a ještě jeden. Ten už vyhrožuje: smrt vrahům, smrt jejich pomahačům, smrt! A lidi tleskaj, tak se jim ta smrt zalíbila! Kdo to jakživ viděl, aby se na hřbitově tleskalo? Pták se divá do země, místo krve jím proudí strach, ale stydí se taky, za sebe, za všechny, za tenhle tyátr. Kolem nestojí nikdo, s kým by se moh potkat pohledem a němě si porozumět. Katecheta Jonáš tu už není rok, snad ho přeložili někam do Železnejch hor, snad ho zavřeli, neví se... Místo něj tu je mírovej kněz, vikář od Barbory. Soudruh farář to má u soudruhů dobrý, vozej ho po poutích, opečovávaj, ukazujou jak dvouhlavý tele. I teď pokropí rakev a motá dohromady řeči o nezabiješ a zubu vyraženém za zub. Každej si může vybrat: odpuštění, nebo pomstu. Všichni na tomhle hřbitově si už vybrali. Pták taky, i když si to představoval docela jinak.
Janička Felbabová stojí hned u rakve. Na hlavě kostkovanej šátek, obalená v neforemným kabátě – obojí po mrtvé mámě. Jen polobotky s podkůvkama jsou její. Škubla sebou, když jí řečník přede všema vyzval, aby se stala takovou, jakou byla její matka. Opravdu to chce, opravdu taková bude? Slza jí neukápne, nevejde se do očí, je tam napěchovaná jen zlost a nejistota. Pláč má třeba už za sebou, nebo teprve přijde.
Čtou se rezoluce z dílen, z kanceláří, z učilišť. Čtou se rezoluce a všechny jsou jedna jako druhá, úřední a bez účasti. Jsou v nich všechna ta slova, co tam být mají: práce, zrada, věrnost idejím. Katecheta Jonáš mluvil na pohřbech o víře, naději a lásce. Kdo si na to ještě vzpomene?
Konečně spouští rakev do hrobu. Ani jednoho z těch čtyř chlapů Jan Pták nezná. Pohřebáci vytáhli máry a oni na provazech směrujou rakev do otvoru, kterej je o nějakejch třicet čísel kratší, než ta dubová bedna. Musí jedním koncem napřed a provazy mít pořád napjatý, aby nesklouzla do hloubky. To napětí udržujou snadno, jen jako první spouští dolů hlavu. Mrtvý je to jedno a živejm dost možná taky. Otče náš, jenž jsi na nebesích… Vytáhni ten provaz… A odpusť nám naše viny… Hotovo, stoupnem si bokem…
Funebrák nadirigoval Ptáka hned vedle mladé Felbabové. Bude stát v chumlu pozůstalých a přijímat kondolence. Pták byl bratrancem zavražděné, patří k rodině a v případě potřeby na dceru hrdinky dohlédne. Otec chybí odjakživa, matka leží v hlíně, a kdo ví, co by malá mohla v pohnutí mysli vyvést. Neudělá ale nic, jen stojí, hlavu skloněnou k zemi a mechanicky natahuje ruku ke stisku. Nechala si na ní dokonce rukavici. Soudruh vikář, tajemník z okresu, chlápci, co spouštěli rakev... Upřímnou soustrast, můžeš být na maminku hrdá, neboj, ty gaunery dostaneme… Sousedi, hospodáři, babky... Upřímnou soustrast, neboj, mamince už je dobře…

--------------------------------

Jedna z linií knihy je inspirována skutečnou událostí - zavražděním komunistické funkcionářky a udavačky Anny Kvášové. Anna Kvášová (1918-1952) byla předsedkyní místní komunistické organizace v obci Chrastná. Ze své funkce prosazovala kolektivizaci zemědělství a brojila proti “vesnickým boháčům”. Stala se terčem útoku malé skupinky lidí nespokojené s tehdejšími poměry, z nichž někteří si zřejmě vyřizovali soukromé účty. Původní záměr pouhého zastrašení funkcionářky se nakonec zvrhl v její vraždu. Po té, co byla večer vylákána ze svého domu, byla u Ratajské obory zastřelena. K odhalení zločinu došlo náhodou až po několika letech, v roce 1957. Po vzoru procesů z počátku 50. let se v březnu 1958 konalo veřejné přelíčení v Tylově divadle v Kutné Hoře, kde bylo celkem 6 obžalovaných souzeno jako organizovaná protistátní skupina. Padly tři rozsudky smrti, dva tresty odnětí svobody na 25 let a jeden na 15 let.

Aleš Palán (1965), mimo jiné autor rozhovorů s bratry Reynkovými (Kdo chodí tmami),s Vítem Tajovským (Člověk musí hořetí), edičně připravil Zápisky o válce česko-slovenské....jako redaktor působí v Katolickém týdeníku a jeho knižní recenze můžete číst v Hospodářských novinách.