Doslov
Jak moc je Annemariin příběh pravdivý? Věděla jsem, že tuhle otázku dostanu. A tak se pokusím vám vypovědět, kde končí fakta a začíná fantazie. Annemarie Johansenová je výplod mé fantazie, ale vznikla na základě příběhů, které mi vyprávěla moje kamarádka Annelise Plattová, jíž tuhle knížku věnuji a která vyrůstala v době nacistické okupace v Kodani.
Vždycky mě fascinovalo a dojímalo, když mi vyprávěla o strádání, které v té době zažila ona sama, její rodina a všichni sousedé, ale ještě víc mě zasáhlo její vyprávění o statečnosti a soudržnosti dánského lidu semknutého pod vládou milovaného krále Christiana X.
A tak jsem stvořila malou Annemarie a její rodinu, zasadila je do kodaňského bytu v ulici, kterou jsem sama procházela, a představila si, jak by se asi jejich život vyvíjel v dobách kolem roku 1943.
Dánsko se Německu vzdalo roku 1940, to je pravda, a je také pravda, že to bylo z důvodů, které tatínek v knížce vysvětluje Annemarie: země byla malá a nechráněná, její armáda nestála co do počtu za řeč. Kdyby se Dánové snažili bránit, nacisté by je snadno rozdrtili. A tak se král Christian vzdal – nepochybně velice nerad – a cizí vojáci přes noc obsadili celou zemi. Okupovali ji od toho dne celých pět let. Bylo je vidět téměř na každém rohu, vždy se zbraní a dokonale upravené, měli pod palcem noviny, železnici, vládu, školy, nemocnice a vůbec každodenní život všech Dánů.
Ale krále Christiana si nikdy nepodrobili. Je pravda, že se každé ráno sám projížděl na koni po ulicích, bez stráže, a zdravil se se svým lidem. Dokonce i ta historka, kterou tatínek vypráví Annemarie – o chlapci, kterého se německý voják zeptal: „Kdo je ten člověk na koni?“ –, sice zní tak dobře, jako by byla vymyšlená, ale doopravdy se stala a je zaznamenaná v jednom z dobových dokumentů.
Je také pravda, že v srpnu 1943 Dánové potopili celé svoje loďstvo právě ve chvíli, kdy se je Němci chystali převzít pro svoje účely. Moje kamarádka Annelise si na to pamatuje a jistě se tehdy při výbuchu a následné záři požáru na obloze vzbudila i spousta dalších dětí, tak jako malá Kirsti.

V roce 1943 na židovský Nový rok, největší židovský svátek rabín v kodaňské synagoze skutečně všechny věřící varoval (tak jako Rosenovy), že je Němci chtějí shromáždit a „vystěhovat“. K onomu rabínovi se tahle informace dostala přes vysokého německého důstojníka, který ji předal dánské vládě a odtud se dostala k židovské komunitě. Dotyčný Němec se jmenoval G. F. Duckwitz a já doufám, že i dnes, po tolika letech, na jeho hrobě nikdy nechybí květiny, protože to byl statečný a soucitný člověk.

A tak se stalo, že Židé, s výjimkou několika, kteří varování nevěřili, unikli prvním raziím. Uprchli díky pomoci Dánů, kteří je přijali, nakrmili a oblékli, ukryli je a pomohli jim do bezpečí
ve Švédsku. V týdnech po židovském Novém roce se podařilo téměř celou židovskou populaci – bezmála sedm tisíc lidí – propašovat do Švédska. A ten nenápadný ručně obšívaný kapesník, který Annemarie donesla strýčkovi? To už ale určitě musí být výmysl autorky, která potřebovala mladičkou hrdinku. Ne. I ten kapesník je historický fakt. Když nacisté začali prohledávat rybářské lodě s pomocí psů cvičených na vyhledávání ukrytých lidí, švédští vědci se rychle pustili do práce na látce, která by jim v tom zabránila. Ze sušené králičí krve a kokainu vytvořili účinný prášek: krev přilákala psy, ale když si přičichli, kokain dočasně otupil jejich čich. Skoro všichni kapitáni měli podobný kapesník a jeho účinky zachránily celou řadu životů.
Tajné operace, které zachránily Židy v Dánsku, řídila dánská odbojová organizace sestávající, tak jako většina odbojových skupin, z mladých a odvážných lidí. Peter Neilsen, byť ve skutečnosti neexistoval, zastupuje všechny tyhle mladé odvážné nadšence, kteří mnohdy zemřeli rukou nepřítele. V zápiscích dánských vůdců odboje jsem narazila na příběh mladíka jménem Kim Malthe-Bruun, kterého Němci zajali a popravili v pouhých jednadvaceti letech. Četla jsem o něm, jako jsem předtím četla o mnoha jiných: sabotáž na tomhle místě, past jinde, polapení a únik. Po čase se čtenářům omrzí líčení i těch nejhrdinštějších činů.
A pak, bez jakéhokoli varování, jsem otočila stránku a uviděla Kima Malthe-Bruuna na fotografii. Měl na sobě rolák a husté světlé vlasy měl rozevláté větrem. Ze stránky na mě upřeně hleděly jeho oči. Viděla jsem ho před sebou, mladičkého a odhodlaného, a srdce mi div nepuklo žalem. Ale zároveň to mlčenlivé odhodlání v chlapeckých očích dodalo odhodlání i mně: odhodlání vyprávět jeho příběh a s ním příběh všech Dánů, kteří sdíleli jeho sny. Ráda bych tyhle řádky zakončila odstavcem, který jeden z těchhle statečných mladíků napsal svojí matce v den před svou popravou.... chtěl bych, abyste všichni měli na paměti, že nesmíte ve snech vzpomínat na dny před válkou, ale že musíte snít, mladí i staří, o ideálu lidské slušnosti vzpírající se úzkoprsosti a předsudkům. To je ten velký dar, po kterém naše země lační, něco, na co se může těšit každý pasáček a do čeho se může začlenit, věc, pro kterou
může pracovat a bojovat. Po tomhle daru – daru lidské slušnosti – nepochybně dodnes lační všechny země. A já doufám, že tenhle dánský příběh nám připomene, že je možné takhle žít.