MRS. POE – UKÁZKA (z úvodu druhé kapitoly)

Ráno jsem se vzbudila rozechvělá zimou. Nechala jsem dívky spát stulené k sobě pod prošívanými dekami na naší posteli, přešla jsem k oknu a setřela kousek námra­zy, abych vyhlédla ven. Počasí se změnilo. Sněžilo a sníh dusil chodníky i ulice, pokrýval střechy domů a tvořil čepice na zdobných železných zábradlích naproti přes ulici. Kolem projel mlékař na saních – jeho kůň měl hří­vu plnou ledových krystalků stejně jako on sám ramena a klobouk.

Přitáhla jsem si noční košili těsněji k tělu, zamířila jsem ke krbu a prohrábla doutnající uhlíky. Jedna z Eli­ziných irských služebných, „pomocná služka“ Martha, která pomáhala kuchařce a komorné, vklouzla do po­koje s kbelíkem uhlí a džberem vody, a když mě uviděla skloněnou u krbu, šeptem se omluvila a převzala ode mě péči o oheň. Znovu jsem zauvažovala nad tím, jak bych přežila bez velkodušnosti jejích zaměstnavatelů a kam půjdu, až tu přestanu být vítaná. V žádném pří­padě se nemůžu vrátit k matce. Nikdy se nepřenesla přes zklamání nad mým sňatkem se Samuelem a otco­va smrt následujícího roku ji proti mně popudila ještě víc. Vinila mě z toho, že jsem mu svým odchodem pod­lomila zdraví. Dveře do domovů mých bratrů a sester jsem měla rovněž zavřené a útočiště bych nemohla najít ani v náručí jiného muže, přinejmenším ne slušného, kdybych se rozvedla se Samuelem, protože mě opustil. Nikdo by nechtěl za manželku rozvedenou ženu. Ne­nabízel se mi ani přepych mimomanželského románku. Kdybych si ještě před rozvodem začala s jiným, Samuel by měl zákonné právo vzít si děti k sobě. Před nejhlubší chudobou a izolací mě chránili jenom Bartlettovi.

Když Martha rozdělala oheň a začala mi nalévat vodu do džbánku, vzpomněla jsem si na otrhané děti, které jsem viděla na sousedním uhelném dvoře, jak sbírají kousky uhlí vypadlé z vozů, které je rozvážely do jednot­livých domů. Představovala jsem si mezi nimi samu sebe a zároveň mi před očima vytanul obrázek mého manže­la usazeného před příjemně praskajícím ohněm v krbu, jak si roztírá marmeládu na opečený chléb, pojídá mí­chaná vejce a jeho současná milenka, mladá, blonďatá a velice bohatá, se na něj usmívá. Narodil se někdy větší sobec, než byl Samuel Stillman Osgood?

Bylo mi třiadvacet, když jsem ho před deseti lety po­tkala. On byl o tři roky starší, vysoký a určitým drsným, kostnatým způsobem hezký. Vlasy a oči měl hnědé jako čerstvě zoraná půda, vysoké lícní kosti jako Irokéz a sil­ný, rovný nos. Spatřila jsem ho v obrazové galerii Athe­naea v mém rodném Bostonu, kam jsem šla psát poezii v naději, že mi obrazy poskytnou inspiraci. Netušila jsem, že tento mužný mladík s hrstí štětců navždy obrátí můj pohodlný život vzhůru nohama. Pracoval u podstavce před slavným Washingtonovým portrétem od Gilberta Stuarta. Prošla jsem tiše kolem, abych ho nerušila, a všimla jsem si na jeho stojanu té­měř hotové kopie portrétu. O pár kroků dál mi však z notesu vypadla tužka a s hlasitým klapnutím spadla na podlahu. Vzhlédl.

„Pardon,“ omluvila jsem se.

Zvedl tužku a galantně mi ji podal. „Madam.“

Cítila jsem, jak se mi po zátylku rozlévá horko. Byl tak

krásný. „Děkuji. Promiňte, že jsem vás vyrušila.“ Obráti­la jsem se k odchodu.

„Nechoďte pryč.“

Zastavila jsem se.

Usmál se. „Prosím. Zajímal by mě váš názor.“

„Na co?“

„Nevypadá pan Washington, jako kdyby skrýval něja­ké tajemství?“

Zahleděla jsem se na portrét, který jsem viděla toli­krát, že jsem ho už ani nevnímala. Prezidentovy oči opravdu vypadaly ostražitě a jeho sevřené rty byly zvlně­né jen tím nejmenším náznakem úsměvu. Byl to obličej muže s nejpřísnějším sebeovládáním. Napadlo mě, jak dobře tohoto nejslavnějšího z lidí asi známe. „Myslíte?“

„Ano. A víte jaké?“ Předklonil se ke mně a odmlčel se, dokud jsem nepřistoupila blíž. „Zkažené zuby,“ zašeptal.

Málem jsem vyprskla smíchem. „Ne!“ šeptla jsem v od­pověď.

„Pssst.“ Přehnaně se rozhlédl, jestli nás někdo nepo­slouchá. „Už v mládí prý pořád myslel na svoje zuby, a proto se skoro nikdy neusmíval, byť, věřte tomu nebo ne, byl docela velký svůdník.“

„Manžel staré Marthy?“

S předstíraným pobouřením si založil ruce v bok. „Věz­te, že manžel staré Marthy, jak jej nazýváte, měl v mládí za Potomakem naproti Mount Vernon milenku. Ženu svého nejlepšího přítele.“

„Možná pak nebylo do úsměvu spíš Marthě.“

Zasmál se a já jsem si připadala vtipná. „Člověk by to čekal, ale stará Martha do něj ve skutečnosti byla blázen. Ostatně to platilo pro všechny ženy. Bojovaly o výsadu být jeho taneční partnerkou a přetlačovaly se o to, která si s ním podá ruku při recepcích.“

„Ačkoli se neusmíval?“

„Možná právě proto. Ženy zbožňují tajemné, zamra­čené muže.“

„Já ne.“

Opět se zasmál. „To je dobře. Pak byste možná nebyla zklamaná, až byste zjistila, že okouzlující George byl věč­ně tak zachmuřený čistě proto, že mu v puse nezbýval jediný zub.“

„Chudák George.“

„Máte pravdu, chudák George. Jeho nový chrup byl hrozný. Zubař pořád nedokázal docílit toho, aby pruži­ny na pantech pasovaly.“

„Jejda.“ Podala jsem mu pravici. „Vidím, že jste auto­rita na pana Washingtona a jeho zuby, pane…?“

Vřele mi potřásl rukou v rukavici. „Osgood. Samuel. A vy jste…?“

„Frances Lockeová.“

„Těší mě, slečno Lockeová. Ale vážně, nejsem odbor­ník na pana Washingtona, jeho chrup a dokonce ani na jeho milenky. Jenom jsem zjišťoval, proč jeho čelist vypadá na Stuartově portrétu tak zvláštně.“ Zamilovaně se ohlédl na originál obrazu. „Stuart by Washingtono­vi nenamaloval natolik divný úsměv, kdyby tak opravdu nevypadal. Pokud jste to ještě nepoznala, Gilbert Stuart je můj hrdina.“

Podívala jsem se na jeho reprodukci. „Vaše kopie jeho obrazu je dokonalá.“

„Patrně uvažujete, jestli kromě kopírování mistrů do­kážu taky malovat originály.“

„Vůbec ne,“ protestovala jsem s úsměvem, ačkoli prá­vě o tom jsem přemýšlela.

„Půjčíte mi notes a tužku, prosím?“

Podala jsem mu je. Prohlédl si moji tvář a zahleděl se mi do očí. Pak, zatímco já jsem se v duchu krčila před jeho pozorností, zvedl tužku, aby mi změřil obličej, udě­lal si pár značek a pustil se do kreslení. Za dobu, kterou zabere rozčesání vlasů před odchodem do postele, skicu dokončil a obrátil notes ke mně. Byla v něm má dokona­lá podobizna včetně nedůvěřivého pohledu.