Předmluva: Jak se četba stala ženskou záležitostí

„Četba je štěstím mého života,“ vyznává se v jednom rozhovoru Elke Heidenreichová.

V čem takové štěstí může spočívat, popisuje spisovatelka a feministka Jeanette Wintersonová: „Kniha mě nezrcadlí, kniha mě definuje jako nového člověka.“

„Chtěla bych číst, až se ze mě bude kouřit,“ svěřuje se Virginia Woolfová v roce 1897, ve svých devatenácti letech, staršímu bratrovi Thobymu. Ten tehdy studoval v Cambridgi, zatímco ona se doma prokousávala otcovou knihovnou.

O padesát let dříve jásá básnířka Elizabeth Barrettová Browningová: „Jak hlasitý to byl tlukot / pod mým polštářem, v temnotě rána, / hodinu před tím, než mi slunce dovolilo číst! / Zvuk mých knih, mého srdce!“

„Já nikdy nečtu romány; mám dost jiného na práci,“ vkládá Jane Austenová na počátku devatenáctého století do úst muži v jednom ze svých románů, a vynáší tak nad ním jasný ortel. Milost v jejích očích nacházejí jen ty z jejích postav, které se k četbě románů hlásí. A to jsou povětšinou ženy.

„Už nějakou dobu jsem na suchu, protože všechny mé knižní zdroje vyschly,“ stěžuje si Caroline Schlegelová-Schellingová, která v roce 1786 bydlela v provinčním městečku Clausthal, kam ji zavedlo její první manželství. Dopis je určen sestře do Göttingenu. Ta k ní pravidelně vysílá kurýrku s čerstvou várkou knih.

Anna Louisa Karschová, jedna z prvních německých básnířek, která vyrůstala v neutěšených poměrech nepřejících vzdělanosti, jak bychom dnes řekli, vzpomíná: „Skrývala jsem knihy v mlčenlivém stínu bezového keře a čas od času jsem se tajně vkradla do zahrady, abych své duši dopřála potravu.“ Matka jí číst zakázala, údajně ze strachu, že by se její dcera mohla do četby zbláznit, ve skutečnosti ale proto, že dospívající dívku potřebovala v domácnosti. To bylo kolem roku 1730.

Sedm svědectví žen čtenářek za téměř tři staletí. Hravě bychom jich našli mnohonásobně víc. Muži také mluvili o své lásce ke čtení, ale jen zřídkakdy tak realisticky a s takovou vitalitou jako ženy. Je četba skutečně doménou žen?

Jedna věc je jistá: ženy čtou více než muži a jiné texty než muži. Čtou více a dávají přednost románům a hned po nich biografiím — tedy knihám pojednávajícím o životě, ať už jde o fikci, či nikoliv. Ženy čtou, aby mohly žít a nezřídka také přežít. Při čtení dávají všanc své pocity, vžívají se do cizích postav a světů, objevují svou vlastní pravdu. A tak to funguje už po tři staletí. Maryanne Wolfová, badatelka v oblasti četby, hovoří o „deep reading“, hlubokém čtení, na rozdíl od stylu četby, při němž jde o informace a fakta. O tom, jak si ženy pro sebe objevily tento druh čtení a jak tato skutečnost ovlivnila mnohé čtenářské a životní příběhy žen, vypráví tato kniha.

Začněme nevinně. Například takto: V létě roku 1750 se po Curyšském jezeře plaví odpadlík ze studií Friedrich Gottlieb Klopstock. Jeho příjmení přímo vyzývá k tvorbě různých posměšků. Ocitá se uprostřed společnosti mladých lidí a recituje své básně. Svými ódami a zpěvy velmi pobláznil zejména přítomné mladé ženy. Takto se zrodilo autorské čtení poezie — do dnešní doby je to literární a zároveň erotický zážitek určený převážně ženskému publiku.

Již o deset let dříve rozbušil svými romány Pamela a Clarissa nejedno ženské srdce Samuel Richardson, téměř padesátiletý londýnský tiskař. Pamela pojednává o společenském vzestupu prostřednictvím lásky, Clarissa o existenciálním úpadku zaviněném rovněž láskou. Autor každý den dostává dopisy od nadšených čtenářek. Spolu s knihami od vybraných autorů je uchovává v impozantní skříni, kterou hrdě předvádí tuzemským i zahraničním návštěvám. Touha číst se u žen od samého počátku pojí s touhou po lásce — v tom je rozhodně třeba dát za pravdu kritikům, kteří považují rozmáhající se „přemíru četby“ a „čtenářskou horlivost“ za skrytý útok na základy buržoazní morálky a manželství.

Za potřebou lásky se však skrývá něco víc — touha po svobodě a nezávislosti. Paříž v roce 1789 není pouze městem dobytí Bastily, je také městem čtoucích žen. Tuto skutečnost dokládá svědectví jednoho německého cestujícího: „Každý — většinou však ženy — tam má v kapse knihu. Čte se v kočárech, na promenádách, v divad­lech, o přestávkách, v kavárnách, v lázních.“ Po některých knižních novinkách je taková sháňka, že půjčující každou z nich bez okolků rozřeže na tři části. Mohou snad knihy vyvolávat revoluce?

O něčem takovém jsou přesvědčeni také lidé v Londýně, tehdy největším městě světa, kteří bedlivě sledují dění na kontinentě. Mary Wollstonecraftová právě pracuje na svém rukopise Obhajoba práv žen a zároveň jako první žena píše profesionální literární kritiky. Zaměřuje se na ženské romány, které v té době Anglii zaplavují. Je vyhlášená především svými sžíravými kritikami: většinu knih napsaných ženami považuje stručně řečeno za nesmírné klišé — v žádném případě za vhodný materiál pro čtenářky, jež chtějí vzít svůj život do vlastních rukou.

O románech Jane Austenové, které začínají vycházet brzy poté, by to určitě neřekla. Nenápadná Austenová, pilná čtenářka Wollstonecraftové, vytváří z otázky výběru partnera pro ženu světovou literaturu. Ve čtení, zejména v četbě románů, spatřuje moderní způsob, jak ženy mohou dosáhnout větší nezávislosti.

Do dějin světové literatury se svým dílem záhy nato zapisuje také dcera Mary Wollstonecraftové, Mary Shelleyová. Jednoho deštivého léta roku 1816 se ve společnosti literátů na Ženevském jezeře v její mysli rodí postava doktora Viktora Frankensteina a jím ­stvořeného monstra. Tato bezejmenná kreatura je příkladným out­si­derem a vlastně citlivým tvorem čtoucím romány — včetně oblíbeného Goethova Utrpení mladého Werthera, knihy, jež od prvního vydání přivádí čtenáře celé Evropy k slzám. Není výtvor doktora Frankensteina dychtící po lásce ve skutečnosti ženou?

Devatenácté století však již brzy začne ukazovat svou druhou janusovskou tvář. Žena čtenářka začíná dělat kariéru — kariéru vychovatelky, učitelky, dokonce i autorky bestsellerů. Jako například Eugenie Johnová, předčítačka v knížecích službách, která píše pod pseudonymem E. Marlittová pro rodinný časopis Gartenlaube milionkrát čtené romány na pokračování. Současně však neustává démonizace čtenářek. Toto století se zdá být posedlé myšlenkou, že četba románů je přímou cestou k cizoložství, samozřejmě pouze v případě žen. Nejvýznamnějšími literárními pachatelkami (a současně také oběťmi) této mužské posedlosti jsou Ema Bovaryová, Anna Kareninová a také Fontanova Effi Briestová.

V roce 1910 dospívá dlouhé viktoriánské devatenácté století konečně ke svému závěru. Tak to každopádně vidí Virginia Woolfová, když píše, že někdy v prosinci 1910 došlo k proměně lidského charakteru. Nové století v tomto okamžiku pomalu přichází do puberty. Již brzy se objevují první známky nápadného chování: mladí lidé se například stěhují z exkluzivní londýnské čtvrti Kensington do zanedbaného Bloomsbury, homosexuální spisovatelé považují ženy za sobě rovné, lidé žijí, milují a pracují v různých uspořádáních na různých místech. Mladí manželé, spisovatelé, si pořizují ruční tiskařský lis, na kterém vždycky odpoledne tisknou v malých nákladech avantgardní literaturu. A především ženy čtou, až se z nich „kouří“.

Vývoj nelze zadržet: ženy čtenářky se stávají vydavatelkami, zakládají knihkupectví a zajišťují ilegální tisk zakázaných románů, jež mají podobně jako Odysseus Jamese Joyce vysokou literární hodnotu, jsou však plné obscénností. V padesátých letech se nechává Marilyn Monroe, nespokojená se svou image blonďaté hloupé sexbomby, vyfotografovat při čtení knihy, která to mezitím dotáhla na ikonu vyspělé kultury. Navzájem se tu obohacují dva světy, jež k sobě patří. Také literatura těží z půvabu, který na ní prostřednictvím čtoucí Marilyn v plavkách, nikterak neskrývající své vnady, ulpívá: Čtení je sexy.

Od šedesátých let dobývají ženy čtenářky svět i média, což stále více splývá v jedno. Zpočátku zesměšňované patologické chování se nyní jedinečně zhodnocuje. Role čtenářek padne ženám jako ulitá. Ženy, kterým mužská společnost vykázala místa na okraji, mají v povaze podílet se na světovém dění, aniž by se musely vrhat do boje; chtějí si vytvářet názor na společnost a přitom ji pozorovat jen zpovzdálí. Nyní, v šedesátých letech, kdy přichází druhá vlna emancipace žen a vzestup médií, nabývá tento nepřímý způsob ovládnutí světa převahy. Zejména newyorská intelektuálka Susan Sontagová vytvořila ze strategie, která zhodnocuje pozici outsidera a povyšuje ji na inovativní formu, svou obchodní značku. Co vykonala Marilyn Monroe pro sex, to udělala Sontagová pro ženský intelekt: učinila jej nepřehlédnutelným.

A dnes? Čtenářky jsou všude, kam se člověk podívá: nejen na lavičkách v parku a v dopravních prostředcích, ale také a zejména v médiích a na internetu, kde ženy z celého světa provozují obrovské množství webových stránek, kde představují své oblíbené knihy a doporučují knižní novinky. V televizi je téma „čtení“ atraktivní jen tehdy, nese-li příslušný pořad ženský rukopis. Pokud tomu tak není, divák přepíná jinam. Pod názvem fanfiction se v poslední době rychle šíří nová forma literárních textů, kdy čtenáři dopisují děj svých oblíbených knih. Drtivou většinu autorů tvoří ženy. Hrdinka bestselleru Padesát odstínů šedi, kterého se na celém světě prodalo mnoho milionů kusů, je samozřejmě náruživou čtenářkou. Právě tam, kde si užíváme stále větší a větší svobody, hraje žena čtenářka i nadále roli vetřelce. Ze čtení, které bylo až do osmnáctého století mužským způsobem života spojeným s tradicí, vzdělaností a náboženstvím, se stala ryze ženská záležitost.