Poslední dopis není z té doby, ale je z letoška. Syn Jan Šikl v něm matce píše toto:

Tvá routa stále trvá

19. dubna 2015

Milá mámo, má.

Tak tedy ještě jedno psaní. Z dálky. Jiné dálky, než kdo čekal, laskavější. Není to z emigrace, z jiné země, ani z jiné strany života, třeba záhrobí. Jen z dálky let, která utekla. Předměty, lidé, domy, stromy… všechno to pozoruhodně trvá. Alespoň z pohledu člověka – pěkná věrnost „věcí – mlčenlivých soudruhů“. Žádné zneosobnělé věci, ale ty osobní, o které „opírá se paměť“, když koná, co její jest – třeba vzpomíná. Tak nesamozřejmé – sedím v Jelenově, který tolikrát vzpomínáš v dopisech, jako „dobré místo“.

Je jaro. Je mi padesát, Tobě osmdesát. Mám pět dětí, čtyři velké – dospělé. Zbývá otázka, co je to dospělost.

Jsou zdravé a celkem šťastné – být úplně šťastný je blbost. Tak akorát, aby to stálo za úsilí; dost nešťastní na to, aby to mělo smysl a stálo za naději. Jedno trochu paradoxně velmi čerstvé – „jednoleťák“. Kryštof – Christofanos – Christobolos – nosí Krista v mýtu, nebo v srdci, Kristus ponese jeho, nebo bude on nosit mě? Teprve minulý týden jsem se dozvěděl, že jelenovi nepřibývá „výhonek“ na paroží každý rok jeden, jako smrčku. Když jsem si na tom trval, řekli mi (vesničané mysliví), že jsem „blbý jako Klaus“, který se prý při návštěvě Lánské obory mýlil podobně (konec politického kontextu dopisu). Neprotestoval jsem, ale ozkoušel dospělé, co byli v chalupě o Velikonocích, mysleli si to všichni. Asi nějaký „mýtoblud“ vzdorující osnovám.

To Tvůj oblíbený mýto-dub na dvoře beze změn – prostě jedno další jaro.

Tvé „kantovské“ hvězdné nebe pozorované skrze Velký vůz (vím, že je to jediné souhvězdí, které spolehlivě poznáš) nad stodolou, zcela postaru – když se pokrčíš, sedá na střechu. Kytky se mnohokrát obměnily v místě i „způsobu“, ale Tvá routa stále trvá… břečťan se nejen chytil, ale obrostl celou zeď. Tolikrát zmiňovaná sestra Lucie už se mnou netvoří sourozenecký pár Tvých dětí, o které máš starost, žije svůj život a myslím, že spokojeně. Sestrou zůstává a napíše Ti po svém.

Milovaný a nemilovaný můj otec dostal přes třicet let, stejně jako Ty, aby se vzpamatoval z Vaší lásky. A že byla! Snad se mu to povedlo, i když asi ne beze zbytku. Tobě ostatně také ne. Jak mnohaleté, vytrvalé a „vícedomé“ jsou neviditelné šlahouny těchto rostlin, mě nepřestává udivovat. Snad všechny buňky v těle se už vyměnily, ale tohle trvá. Co tím bůh zamýšlí, je mi záhadou, před silou, kterou láska konvertuje ve výčitku, hněv a křivdu, mám však respekt.

V tátových dotazech na to, jak žiješ a co děláš, převládá zájem, stejně jako v Tvých. Žádný extra zájem, ale konfrontace v tom už není. Od obou z Vás jsem slyšel i smířlivé, že je to dobře, jak se to stalo, že byste spolu stejně nemohli být, že je to takhle v pořádku. Nezdá se to nic moc, ale to je zdání, je to dost. Rozpad mého manželství mě přiučil v pokoře a vyrazil z ruky jistý osobní, „katolický“ a směšný triumfalismus, kterým jsem mával skrze mé dobré manželství s mnoha dětmi. Především nad Vámi rodiči, kterým se vozík překotil. To je také v nějaké řecké báji, že?

Vím, moc jsem tehdy nepsal. Rouhávám se, že Tě zašili v pravý čas (a lidé kolem se ode mě odklánějí). Získal jsem pokoj s knihovnou, která sebevědomě dosvědčovala má slova při bezradných návštěvách dívek. Tvá matka, moje babička, stále chodila klepat a větrat a na cokoli se ptát – stejně všetečně, jako když vtiskla estébákům kýbl s vodou, „ať to vytřou, když mají ty knihy z knihovny venku“.

Byl jsem vybaven zvláštním druhem adolescentní anestezie, bez které asi nelze dožít konce dospívání. Moc jsem netruchlil a moc nepsal. Ani se o Tebe nebál. Strach o matku se v naší rodině neurodil, a že jinde roste požehnaně. Vrátila ses brzo, nezlomná. Zpět ze střídačky na led, k disentu a mé převýchově – prchal jsem dál na chalupu a začal (v zastoupení) vychovávat cikány a děti s poruchami chování.

Když jsem u toho, kolik některé věci potřebují času, musím říci, že i mít matku, jako jsi Ty, potřebuje svůj čas. A Bůh, tady píši dokonce s velkým, byl i zde milosrdný a dal mi jej. V nadsázce říkám, že jsem se ne náhodou stal expertem na matky. A otce. A děti v tom. Neboj, ujišťuji sebe, nezatížím své psaní interpretací své matky ani vlastního dětství. Není to třeba, nepotřebuji mít pravdu.

Ale opravdu to trvá, než do téhle soutěsky mezi matkou a synem padne večerní smířlivé světlo.

Nejsi zrovna snadný model matky, ale která je? Matka jaksi z principu je problém, a počátek a kámen úhelný… z „jednoho těla“ do úplné oddělenosti. „A zase zpátky…,“ řekl by Tolkien a Zdeněk Neubauer s ním. Nejde to s nimi než osobně, každý kámen vzít do ruky… (hůl do ruky).

Když utečeš, nakonec zjistíš, jak v pohádce o Plivníkovi, že jediné, co vezeš s sebou – když i stavení jsi ze zoufalství zapálil, aby ses jej zbavil – on jediný, který se zachránil, veze se na žebřiňáku a volá: „Už se stěhujem, už tu nebudem!“ Pamatuješ? Mělo to ilustrace Artuše Scheinera, které jsme jako děti milovali pro jejich superrealističnost.

Jsem zaskočen významem a „trvanlivostí i věrností“ matek. Jak se znovu a znovu „vtělují“. Do nových partnerek, rodné země, jazyka, jídla, vztahu k vlastnímu tělu a sobě vůbec, ale i jaksi vůbec.

Náš otec (s malým, pohříchu – sic! – stejné profese) říkává, že matka je základní převod u kola, ten přední, co jsou šlapky. Vzadu je řada koleček, ty jde přehazovat, do kopce a z kopce – ale ten přední převod je jeden. (I když sakra, dneska máme i vepředu trojtác, tak ta metafora žádá revizi.) Čím jsou ty matky tak časuvzdorné, tak děsně trvalé?

Až teď, posledních pár desítek let, víc a víc prosvítá smíření, že i díky tomu bylo o čem. Že jsi ve mně byla jako síla k vyrovnání, jako vzor i zdroj i vzdor, jako útěcha i výčitka.

Holan hezky píše:

Vždyť ti, kdo matky nemají tu, umřou už jenom smrti…

Tvoji pracovní kariéru let po vězení, kolem revoluce a po ní zmiňovat nebudu. Je zřejmá a známá. Tvé „národněosvobozenecké úsilí“ a zásluhy o rozvoj také. Snad se neurazíš, že si z toho dělám trochu srandu – těch, co to berou vážně, je dost.

Ale Tvůj milostný příběh pozdního léta jsem opomněl, a to bych nerad. Jirku v dopisech nezmiňuješ, ale byl už tehdá, dozvěděl jsem se dodatečně – dokonce snad i v Tvém srdci, možná v možnostech srdce. Když jsi psala v padesáti z lochu, kde to vypadalo na deset let, čerstvě po rozvodu – člověk by řekl „pozdě na lásku“. A stihla jsi ji, celou. I s Jiřího smrtí a starostí o něj, i se zkušeností vděčné vdovy. Jiří byl důležitý i pro mě, ukázal mi, že i vedle ženské, jako jsi Ty, může chlap klidně být. Že jsi vedle něj ráda za ženskou. Přirozený respekt, který jsi k němu měla, byl pro mě v jistém smyslu rehabilitační.

A ještě jednu moc důležitou roli jsi dlouhé roky hrála a hraješ. Po rozpadu mého prvního manželství ses rozhodla pro nelehkou pozici – všechny možné antagonismy, zklamání a konflikty abstinovat, dát do pozadí a zůstat dětem babičkou, která podrží jeviště s rodinou z pozadí, když hlavní protagonisté na scéně mají s rolí jisté potíže. Ostatně v dopisech, v době, kdy děti ještě nebyly vůbec na světě, zmiňuješ, jak bys chtěla být dobrou babičkou, že se bojíš, že o tohle období můžeš emigrací přijít. Nepřišla, splnila, sehrála…

To mé psaní je vlastně hold času, který jsme dostali, a jeho léčivé síle. Vděku, že jej máme.

Mám v padesáti živou a příčetnou matku, které život dává po zásluze smysl. Nedostala jej výhodně, ani jen z vyšší vůle, vyrazila jej z něj, přemýšlela, starala se, nebála se – po zásluze jej má.

Nebojím se ji jít navštívit, v jakém bude stavu, nebavím se s ní o stavu endoprotézy (ať už mé, či její), ani o slevách v Lidlu, ani o drahotě, stáří a jiných křivdách světa. Ale stále ještě to jde o všem, z různých stran, možno nesouhlasit, souhlasit.

Krásné a výjimečné. Děkuji.

Tolik moje svodka věcí pozemských. O nebeských nevím mnoho, Ty je prozkoumáš, Ty obyvatelko všehomíra, je-li duše věčná, nedá Tvá pokoje ani tam. Včera jsem slyšel v televizi, že „při smrti se neumírá“, to se mi líbí, ale jisté to není.

Jak psali kluci z pasťáku: „Vážený soudruhu, stálou vzpomínku mám na Vás, už nemám co psát, tak budu pomalu končit… piš, piš, nebo Tě sní miš!“

Inu, milá mámo – stálou vzpomínku mám na Tebe… a všechno dobré k Tvým narozeninám. Tvá routa stále trvá!

Honza