Veronika Holcová
…
Pamatuji si na chvíli, kdy jsem jako studentka pražské Akademie výtvarných umění lačně skočila po nabídce zakoupit několik balíků ručního papíru z losinské papírny. Jako bych tušila, že se pro mě otevírá cosi nového. Ještě ten den jsem chtěla papír vyzkoušet, ale na mém pracovním stole leželo jen několik olejových barev, žádný štětec. Barvy z tub jsem nanášela přímo na konečky prstů a dotykem vytvořila první skupinu kreseb, které od té doby nazývám »deníkové záznamy«. Provázejí moji malířskou tvorbu jako samostatný proud. Nejsou to skici k obrazům, jsou to záznamy z podvědomí, šifry, které mapují a odhalují mé nejhlubší soukromí. S vydáním knihy kreseb jsem hledala cestu, jak tyto záznamy uchopit. Nechtěla jsem je pouze chronologicky seřadit, ani tematicky uspořádat, potřebovala jsem impuls z vnějšku. Oslovila jsem proto pět českých spisovatelů, kteří jsou mi blízcí, poslala jim několik nových kreseb a nechala na nich, jaké vyberou a k čemu je inspirují. Sešlo se mi patero různých textů, básní, vět. Ty jsem pak přilepila na okno svého ateliéru, pročítala je proti světlu a inspirovala se zpětně k dalším kresbám.

Jakub Řehák
O několika kresbách Veroniky Holcové
Kresby Veroniky Holcové se zdají být na první pohled rozvernější než její rozmáchlá plátna, ze kterých vane kosmogonický rozměr a kde se nad tajemnými a znepokojivými příběhy soudobých dívek rozvírá celý vesmír, sestup k prvotní paměti, zděděné v nánosech dávných prožitků a životů. Rozvernější jsou však tyto kresby jen na první pohled. Jsou to skici prchavých záblesků, které jako by přicházely ze světa, který je od naší viditelné skutečnosti oddělený jen tenkou stěnou. Jako by na nás všechna ta neznámá děsivá i groteskní fauna Veroničiných kreseb hleděla skrz průhlednou stěnu, kterou my však nevnímáme. Vybral jsem si několik kreseb, které pro mne tvoří příběh, které mne znepokojují, které mi působí lehkou závrať, malý trans.

Portrét dívky nabízí znepokojivou výzvu. Nemůžu se odtrhnout od pohledu jeskynních, podzemních očí, ve kterých běží čarodějnické sny. Tvář jako pulsující hra forem a atomárních částic. Rimbaud píše: »modrý paprsek jejího pohledu. Pohled dívky je plný šera, které se line před setměním z keřů a stromů. Večerní inkoust se rozpouští do vířících dívčích rysů. Prázdno papíru kolem hlavy je stejné jako prázdno prchavých okamžiků před setměním. Energie ukrytá v očích dívky nedovolí přivřít víčka. Tento portrét či vlastně autoportrét nelze jen tak odbýt. Škrábe jako příliš dlouhý nehet milovaného prstu. Kam míří ty dvě sypce šeré oči, co sledují, jaký příběh slibuje tato kresba? Je nebezpečná. Jako bychom se dívali přes zvlněný vzduch. Přes zrnící tahy štětcem. Jako by ona tvář byla složena z vířících drobných organismů, které se potkaly jen na okamžik. Co je za ní?

Dech polární záře nad ohradami prosluněného léta. Dívka stojí na louce před růžovými pláty ohrad. Mohla by to být dívka z předchozí kresby? Mohla by to být její mladší sestra, mladší já. Básník Wallace Stevens v souvislosti s polární září: »Sleduje, jak sever změnu stále zvětšuje / svým mrazivým třpytem, rudomodrým váním / a poryvy mocných zažíhání, polární / zelené – barvou ledu, ohně, samoty." Nenajdeme něco podobného i na této Veroničině kresbě? Jistěže ano! Dívka u opuštěných ohrad, jejichž pláty se zvolna rozkládají do odstínů barevného spektra, jako by skutečně stála pod mihotající se polární září. I ona zelená barva ledu se jí rozsvěcí pod nohama, dál se ale rozpíjí do táhlých žlutých paprsků. Jako by se na tom podivném místě ocitla v době, kdy »rok bezúčelně mění barvu, / jen že chce rozvířit sám sebe v proměnách, / jak světlo měnící v žluť zlato,« jak píše opět Stevens. Kresba vyjadřuje chladný vesmírný klid, souhru ledových živlů nad teplými letními barvami. Pohlédneme-li ale na dívku v růžových šortkách a v modrém nátělníku blíž, všimneme si jedné nepatřičnosti. Dívka drží v jedné ruce jakýsi kus štafetového kolíku, zatímco druhá ruka nepochopitelně schází!

Je to ruka, která se vydala na cestu do nové Veroničiny kresby, kde se tato ruka proměnila a je obrovská a rudá. Ruka jako dávná step, na níž rostou stromy. Ruka jako pečeť, znamení. Ruka, která chce putovat po svlečené kůži stromu i těla. Ruka jako rukavice převracející schránku těla naruby. Ruka, která se učí rozumět povelům i barvám. Červená ruka. Ruka mi zakrývá oči a mění se na další kresbě v podivnou frotáž, v nestydatou bránu, v plástev lepkavé krve, v růži světa, která spájí nezřetelné postavy muže a ženy, mezi nimiž zeje sladká rána.

Růže, jež polyká celý prostor kresby a šíří vůni do průchodů těla, do podzemních lesů, ve kterých zní tajná lepkavá sláva těla. Růže prosakuje z kresby k mým rtům, které se ji znovu učí pojmenovat, znovu vyslovit ty dvě slabiky, čtyři písmena. Růže. Růže na bílém papíru břicha. Kresba mi dává vzpomenout na znepokojivé Kafkovy věty: »V jeho pravém boku, v krajině kyčelní, se otevřela rána velká jako dlaň. Růžová v mnoha odstínech, v hloubce temná, při krajích světlejší, jemnozrnná, krev v ní nestejnoměrně prosakuje, otevřená jako povrchový důl. (…) Nalezl jsem tvou velikou ránu; na tenhle květ v svém boku zahyneš. Sladká rána, houština, lepkavá houština pravěkých kapradin, cesta jehel a cesta lesa, kterým o půlnoci dusá zvěř.

Procházím znovu kresbami Veroniky Holcové a v souvislosti s nimi myslím na echa dávných pohanských kultů, na obskurní černé mše blikající v mozku, na rituály, které mají moc sežehnout mladé dívky v slastném ohni iniciace. Jsou to kresby plné vzkazů ze světa »za zrcadlem«, příběhů, z nichž je nám však dána vidět pouze jejich malá část, jen prchavá a rozechvělá iluminace, zbytek si musíme dotvořit v hlavě.