Ideální Tomáš

38 let
 Čech
 Chirurg

První týden květnového randění byl za mnou a musela jsem přiznat, že jsem si ho užívala víc, než jsem čekala. Pár z těch prvních sedmi mužů mi dokonce přišlo tak zajímavých a zábavných, že jsem měla pocit, že bych je chtěla poznat blíž, což nevím, jestli bylo dobré, nebo špatné zjištění vzhledem k tomu, že mě čekalo dalších 24 rande a  vzhledem k tomu, že i akhle je to každodenní randění v podstatě práce na plný úvazek: všem odepsat, na nikoho nezapomenout a zkusit si pamatovat, co mi o sobě už kdo napsal, abych nepřišla na rande a neptala se: A kdo že ty jsi? A odkud že ty to jsi?
Plánování těch rande se ukázalo jako největší logistická hrůza. I po několika dnech intenzivního organizování milostného kalendáře mi v poště dřímalo pár tuctů randechtivých mužů, jimž jsem zatím ještě ani neodepsala, protože jsem nestíhala plánovat rande s těmi, kteří se ozvali před nimi. Tahle část projektu neměla s romantikou mnoho společného, jelikož jsem inkriminované muže musela objednávat na rande zcela pragmaticky, jako na prohlídku k zubaři: „Mám tady jeden volný termín za tři týdny, 29. 5. v 18 hodin. Berete? Výborně. Budu se těšit. P. S.: Do té doby nezapomeňte řádně používat mezizubní kartáčky.“
V této fázi se mnou několik mužů ztratilo nervy a z projektu vycouvali. Což se jim ani moc nedivím. Příště si na takovýhle projekt budu muset sjednat osobní asistentku.
„Neber si to osobně, ale takhle jsem si to nepředstavoval,“ napsal mi jeden nápadník potom, co jsem se mu týden neozvala. A pak psát přestal. Další trval na tom, že se s ním musím setkat druhý den, což — bez toho, abych začala absolvovat několik rendez-vous za den — nebylo v mých silách. „Připadám si spíš jako prodavač, který ti vnucuje vysavač, než potenciální láska tvého života,“ napsal mi na rozloučenou.
Jiný muž, cizinec, chtěl zase vědět, jestli je v České republice běžné, že ženy objednávají muže na rande víc než tři týdny dopředu.
„Ano, je to naprosto běžné. Stejně jako je úplně běžné, že všechny české ženy chodí každý květen na jedenatřicet rande. To je totiž zrovna sezona, kdy jsou české ženy v říji,“ napsala jsem mu. Ale nevím, jestli to pochopil jako vtip. Čímž se předem omlouvám všem českým ženám a doporučuji, aby v květnu radši vůbec nevylézaly z domu.
Nicméně dobré na tom všem bylo, že se mi ozvalo víc mužů, než jsem čekala. A že se ozvalo i překvapivě dost českých mužů, ačkoli kamarádka Katka předpověděla, že žádní Češi se mi neozvou, protože na ně budu moc.
„Jak, moc?“ chtěla jsem vědět.
„Moc nezávislá, moc extrovertní, moc soběstačná, moc svoje. Prostě moc,“ řekla. To neznělo moc nadějně. Navíc mě hodně lidí varovalo, že čeští muži se budou brát moc vážně, než aby se projektu „31 dní, 31 rande“ zúčastnili, a tudíž se podrobili případnému veřejnému zesměšnění v celostátním periodiku. A ženy mě stále dokola varovaly, že volní čeští muži okolo mého věku v podstatě neexistují.
„Čeští muži po třicítce jsou buď ženatí, gayové, nebo nepoužitelní,“ shrnula kamarádka Andrea a poradila mi, že ta rande budu muset hodně namixovat cizinci, abych zaplnila celý kalendář. Uvědomila jsem si, že poněvadž jsem posledních patnáct let strávila více méně v cizině, a tudíž chodila s cizinci, úplně jsem vypadla z toho, jak se randí ryze „po česku“ a vůbec, jací dneska čeští muži jsou. Moje kamarádka Andrea, jež naopak vždycky chodila jen s  českými muži (a jednoho si i vzala), mi poslala následující vyčerpávající manuál, abych věděla, na co se připravit. Trochu mi tím nahnala hrůzu.