Jedenáctého dubna 1933 byl Bauhaus, nejproslulejší umělecká škola moderní doby, berlínskou policií na pokyn nové, nacistické vlády uzavřen. Byl to první hmatatelný projev nové kulturní politiky a zřejmého odhodlání NSDAP zbavit Německo veškerých stop všeho, co strana označovala za „úpadkové“ a „bolševické“ umění.

Nástup Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře 30. ledna 1933 vyznačil konec výmarského ústavního zřízení, vyhlášeného v roce 1919. Období existence Bauhausu se tak přesně kryje s dobou trvání výmarské republiky. Škola otevřela brány v téže době a v témže městě, kde Národní ústavodárné shromáždění projednávalo podobu ústavy. Následnou historii školy spoluutvářely tlaky, jimž musela odolávat i nová republika. Jak v roce 1923 napsal učitel Bauhausu Oskar Schlemmer: „Čtyři roky Bauhausu odrážejí nejenom určité období v dějinách umění, ale i současnou historii, neboť se v nich odráží rozpad jednoho národa a jedné éry.“

Pro první měsíce Bauhausu bylo charakteristické odhodlání zreformovat výuku umění a utvořit společnost nového druhu i ochota položit za tímto účelem značné oběti. Bauhaus byl ale – podobně jako mladá republika – pronásledován vnitřními rozpory, neúnosnými požadavky zvenčí a ochromujícími ekonomickými krizemi, a tak musel záhy smířit idealismus s realismem a přehodnotit své cíle. Ve druhé fázi existence školy (od roku 1923 do konce roku 1925) se proto namísto romantických představ o uměleckém sebevyjádření postupně prosadily kvazivědecké myšlenky a došlo k zásadním změnám v učebním plánu i metodice. Tato fáze spadala do let, kdy vratká německá ekonomika dosáhla stability a národní průmysl začal vzkvétat. Bohužel ale právě v těchto letech nabrala na síle extremistická hnutí na levici i pravici, a i tento fakt měl na Bauhaus svůj vliv.

Třetí fáze v historii školy započala v roce 1925, kdy byl Bauhaus donucen opustit Výmar, neboť mu nové, nacionalistické vedení města odepřelo finanční podporu. Útoky radikálů a revolucionářů musela v té době snášet i celá německá republika a nastalá politická polarizace se odrážela i v aktivitách Bauhausu po přesídlení do Desavy. Zároveň ale národní hospodářství prožilo krátkodobý explozivní růst a Bauhaus začal přizpůsobovat výuku požadavkům průmyslové výroby. Třetí vývojová fáze skončila počátkem roku 1928, kdy zakladatel a ředitel Bauhausu Walter Gropius předal otěže Hannesi Meyerovi, deklarovanému marxistovi, který chápal umění i architekturu výlučně prizmatem měřitelného sociálního prospěchu.

Politické neshody si v roce 1930 vynutily Meyerovo odstoupení (ředitelem byl místo něj jmenován Mies van der Rohe), vedly ale též roku 1932 k přesunu školy z Desavy do Berlína – opět v důsledku voleb, když městskou radu Desavy ovládli nacisté. Když záhy nato získali nacisté celostátní moc, byl berlínský Bauhaus definitivně uzavřen a většina s ním spojených výtvarníků a architektů odešla z Německa. Myšlenky Bauhausu tak převezli do zemí, kde hledali nové útočiště, zvláště do Spojených států.

I přes svou krátkou existenci podnítil Bauhaus v uměleckém vzdělávání převrat, jehož vliv (ať pozitivní či negativní) pociťujeme dodnes. Každý student, který dnes na výtvarné škole prochází „základním kurzem“, může děkovat Bauhausu. Každá výtvarná škola, která nabízí studium materiálu, teorie barev a trojrozměrného návrhářství, navazuje do jisté míry na výchovné experimenty, jež proběhly před šedesáti lety v Německu. Každý, kdo sedí na židli s trubkovou ocelovou konstrukcí, používá nastavitelnou stolní lampu nebo bydlí v domě z částečně nebo zcela prefabrikovaných segmentů, může blahořečit či proklínat designérskou revoluci, kterou z valné části uskutečnil Bauhaus. Řečeno slovy Wolfa von Eckardta, Bauhaus „vytvořil vzorce a stanovil měřítka současného průmyslového návrhářství, podílel se na objevu moderní architektury a proměnil vzhled takřka všeho, od židle, na které sedíte, po stránku, kterou čtete“.

Bauhaus sice za dobu své krátké existence několikrát změnil směr, zpočátku ale usiloval o tři hlavní cíle jasně definované v úvodním manifestu a průvodním „Programu státního Bauhausu ve Výmaru“. Program, jehož autorem je zakladatel a ředitel školy Walter Gropius a jejž zdobí celostránkový dřevoryt gotické katedrály od Lyonela Feiningera, vyšel v dubnu 1919.

Prvním cílem školy bylo osvobodit všechna umění ze vzájemné izolace, ve které se (údajně) nacházela, a přimět budoucí řemeslníky, malíře a sochaře náležitým vedením k zapojení do společných projektů, v nichž se všechny jejich dovednosti sloučí. Těmito projekty budou stavby. Jak totiž manifest deklaruje zvučnou úvodní větou: „Konečným cílem veškeré tvůrčí činnosti je stavba!“

Druhým cílem bylo pozvednout prestiž řemesel na stejnou úroveň, jaké se v dané době těšila „krásná umění“. „Mezi umělcem a řemeslníkem není žádný podstatný rozdíl,“ vyhlašuje manifest. „Umělec je umocněním řemeslníka… Založme tedy nový cech řemeslníků bez oné třídní arogance, která chce mezi řemeslníky a umělci vztyčit pyšnou hradbu!“

Třetím cílem – v programu oproti úvodním dvěma zformulovaným méně jasně, avšak poté, co se rozeběhly aktivity Bauhausu, stále významnějším – bylo navázání „trvalého styku s hlavními představiteli řemesel a průmyslové výroby v zemi“. Zde se nejednalo jen o článek víry, ale o ekonomickou nutnost. Bauhaus doufal, že se postupně vyváže ze závislosti na veřejných dotacích díky prodeji výrobků a návrhů veřejnosti a průmyslu. Zároveň měl kontakt s vnějším světem zajistit, že se škola nepromění ve věž ze slonoviny a že její studenti budou plně připraveni pro život.

Některé myšlenky vyjádřené manifestem a programem šokovaly svou subverzivitou. V neposlední řadě sem patří názor, že umění nelze vyučovat. Lze ale učit řemeslu, a těžiště výuky má proto spočívat v dílnách: „Škola je služebníkem dílny a jednoho dne jí bude pohlcena.“ Proto v Bauhausu „nejsou žádní učitelé ani žáci“, nýbrž po vzoru cechů jen „mistři, tovaryši a učni“. Studenti se měli učit vlastní činností, výrobou ve spolupráci se zkušenějšími nebo pod jejich dohledem.

Jak uvidíme, chvíli trvalo, než se cíle vyhlášené programem Bauhausu podařilo alespoň zčásti naplnit, a uvidíme také, že Bauhaus ve své snaze zreformovat výuku umění a řemesel nebyl sám. Dokonce ani nebyl první školou, která se o to snažila.