Čtvrtek, 19. června

(o devět dnů dříve)

2

Lacey

Na Kemble, vesnici v Cotswoldsu, se snášel řídký déšť. Každé jednotlivé kapce bylo souzeno stéct do nejdelší anglické řeky, jednoho z nejznámějších toků světa. Na své téměř tři sta padesát kilometrů dlouhé pouti do Severního moře pojme stovky milionů podobných kapiček, které pak den co den omývají London Bridge.

Někdy, když v nich Lacey Flintová plavala, si uvědomila, jak moc jich musí být. Zachvěla se přitom vzrušením. Jindy zas, když na ni dolehlo pomyšlení na nekonečnou masu valící se vody, chtělo se jí křičet strachy. Vždycky se však ovládla. Kdyby si lokla říční vody takhle blízko ústí, bylo by pravděpodobné, že přijde o život.

Takže držela hlavu pěkně nad vodou a pusu zavřenou. Když ji přeci jen otevřela, aby se nadechla, protože svaly namáhané ve studené vodě spotřebují spousty kyslíku, spoléhala na ústní vodu dettol, dezinfekci, která ničí veškeré bakterie, s nimiž přijde do styku. Od chvíle, kdy téměř přede dvěma měsíci koupila starou plachetní jachtu a přestěhovala se na ni jako na hausbót, plavala v Temži, kdykoliv mohla a jak to dovolil příliv a počasí. A byla zdravější než kdy dřív.

Toho červnového rána, kdy slunovrat byl nadosah, panoval na řece už před půl šestou čilý ruch. I když se držela poblíž jižního břehu, musela si dávat dobrý pozor. Provoz na řece se neodehrává vždy jen uprostřed toku a lodivodi tu na plavce neberou žádné ohledy.

Příliv dosahoval maxima. V tu chvíli, a zvlášť v létě, nastává na řece okamžik, kdy se říční proud zdánlivě zastaví a voda zklidní. Jen na těch několik minut – deset, možná patnáct – se z Temže stává nehybný bazén, a v tu chvíli Lacey zapomíná, že je lidským tvorem závislým na neoprenové kombinéze, ploutvích a ústní dezinfekci, a stává se doslova součástí řeky.

Kus před ní se do vody jako úzký šíp zanořil racek a zmizel pod hladinou. Lacey si představovala, jak s doširoka otevřeným zobákem nabírá rybu, kterou předtím z výšky zahlédl.

Sama pokračovala dál směrem k černým, zubem času ohlodaným podpěrám jednoho z dávno nevyužívaných přístavních mol, která se táhnou podél jižního břehu. Vznikla tam v době, kdy Londýn fungoval jako jeden z nejživějších obchodních přístavů a bylo potřeba umožnit větším plavidlům přistát a vyložit náklad. Už několik desetiletí však mola nikdo neopravoval a byla doslova v havarijním stavu.

Lacey si nikoliv poprvé uvědomila, jak jí tu chybí Ray. Postrádala jeho hubené paže míhající se na dohled, i spršky lesknoucí se vody, když tu a tam vykopl příliš vysoko. Před několika dny ale nastydl a jeho manželka mu plavání zatrhla. Drží ho od řeky dál, dokud se zase nezotaví.

K molu jí zbývalo sotva třicet metrů. Vždycky, když plave, má zostřené všechny smysly. Teď něco zahlédla. Ve vodě u břehu se cosi pohnulo. Není to žádná naplavenina – drží se to na místě. Na Temži žijí vydry, ale nikdy neslyšela, že by se vyskytovaly až tady na dolním toku. Ray sice říká, že do řeky chodí plavat i další lidé, ale ti se pohybují mnohem výš, kde je voda čistší a proud mnohem slabší. Pokud se Lacey nemýlí, ona a Ray jsou jedinými amatérskými plavci takhle blízko ústí Temže do moře.

Lehce znepokojená přidala na tempu. Náhle chtěla mít úsek okolo přístavního mola co nejrychleji za sebou, zabočit do Deptford Creeku a dostat se doslova do domácích vod. Ty zčernalé, měkkýši pokryté dřevěné kůly neměla vůbec ráda.

Přeci jen tu není sama, přímo před ní se objevil další plavec. Lacey pocítila vlnu vzrušení, která obvykle doprovází radost z pospolitosti, zvlášť když je spojená s jistým pocitem spiklenectví. Už se chystala nasadit úsměv, a možná dokonce chvíli šlapat vodu, aby s tou ženou prohodila pár slov.

Až na to – že to neplavalo. Spíš se to pohupovalo. Paže, o níž se ještě před okamžikem domnívala, že na ni mává, se jen volně vznášela ve vodě. A nebyla hubená, vypadala skoro jako kostra. Na chvíli se dokonce vzpřímila. Pak zas splývala a za okamžik se potopila úplně. Ve vteřině se ale zase vynořila. Možná to dokonce ani nebyla žena; to, co Lacey v oslnivých odlescích světla považovala za dlouhé vlasy, teď vypadalo jako vodní řasy. A cáry připomínající oblečení volně se vznášející kolem mrtvoly dodávaly jejímu vzezření na ženskosti. Čím blíže byla, tím bezpohlavněji ta věc vypadala.

Lacey plavala blíž a říkala si, že to není nic, čeho by se měla bát. Přestože ještě neviděla tělo vytahované z řeky. Nehledě na to, že už dva měsíce sloužila u námořní jednotky, nehledě na to, že statistiky tvrdí, že námořní police najde v Temži průměrně jednoho utopence týdně, ona buď neměla službu, nebo měla na práci něco jiného než zrovna lovit mrtvolu.

Z pohovoru, který absolvovala hned první týden, však věděla, že Temže se nechová jako stojatá voda, do níž se tělo obvykle potopí a za několik dnů zase vyplave na povrch. Říční proudy, příliv a odliv ho vláčejí tak dlouho, dokud se nezachytí za nějakou překážku a při odlivu se neobjeví. Na celém toku Temže existují místa, kde se utopenci pravidelně zachycují, a když je někdo pohřešován, námořní policie hledá na těchto místech nejdřív. Lidé, kteří v Temži opravdu zmizeli, jsou pak nalezeni poměrně rychle a v předvídatelném stavu. Po dvou až třech dnech se začnou akumulovat hnilobné plyny a ruce a obličej otečou. Za pět až šest dnů se od tkáně začne oddělovat kůže. Nehty a vlasy za sedm až deset. Pak se dají do díla vodní živočichové. Ryby, korýši, hmyz, dokonce ptáci, když se k tělu dostanou, na něm zanechají stopy. První přijdou na řadu obvykle oči a rty, což dodává obličeji výrazu vyděšené zrůdy. Také lodní motory nebo ostré překážky ve vodě dokážou z těla vyrvat celé kusy tkáně. A ani volně plovoucí předměty věci nepomohou.

Teď už byla hodně blízko. Tělo jako by na ni čekalo. Jsem tady, to je dost, žes přišla. Pojď a vylov mě.

Bylo více než zřejmé, že je ve vodě už nějakou dobu. Na obličeji zůstalo velmi málo tkáně: jen několik rozmáčených růžových cárů svaloviny u pravé lícní kosti, trochu víc na bradě a krku. Spousty známek po kousnutí nebo klovnutí. A říční rostlinstvo vykonalo také své. Na několika zbylých kouscích tkáně zapustil kořínky zelenkavý porost nějakého říčního mechu nebo řas.

Drobné lícní kosti, vlasy stále ještě přilepené k hlavě, chaluhy vyrůstající z levé oční jamky. A jakýsi oděv, ačkoliv ten se většinou ve vodě poztrácí. Až na to, že tohle nepřipomínalo běžné šaty. Spíš to vypadalo na rubáš, do něhož bylo tělo zabalené a který se teď uvolnil, povlával po hladině a připomínal dlouhou kštici. Utopenec jako by se po Lacey natahoval. Dokonce i paže se k ní vzpínaly, prsty se jí chytaly.

Seber se, říkala si Lacey, máš tady práci, ta mrtvola tě neukousne. Začala šlapat vodu. Musela se přesvědčit, jestli jí tělo neuplave. Pokud by to hrozilo, musela by ho nějak upevnit, vylézt z vody a přivolat pomoc. V kapse neoprenu vždycky nosila tenkou baterku. Nahmatala ji, potlačila úzkost, která na ni doléhala, řekla si, že musí něco vydržet, a potopila se.

Nic neviděla. Jen černočernou tmu, kterou nepronikl ani paprsek baterky. Měla před sebou změť hnědé vody a zelených rostlin, záblesky světla se střídaly s úplnou tmou. Byla naprosto dezorientovaná.

A zvuky, které řeka vydávala, byly pod vodou ještě intenzivnější. Nad hladinou šplouchala, bublala a šuměla, ale tady dole se ozývalo dunění, hučení a syčení. Pod povrchem jako by řeka žila.

Přímo před očima se jí vynořily nějaké divné tvary. Byl to černý, říčními škeblemi porostlý dřevěný kůl podpírající molo. Něco jí přejelo po tváři. Vykřiknout nemohla – ústa musela držet pevně zavřená. Kde je tělo? Tamhle. Paže se vznášely ve vodě, látka povlávala. Lacey posvítila na mrtvolu baterkou. Vlna ji převalila a tělo se celé potopilo. Teď to vypadalo, že prázdné oční důlky hledí přímo na ni. Bože všemohoucí, jako by ji už tak netrápily děsivé noční můry.

Nepřemýšlej, dělej. Sviť. Zjisti, za co drží.

Tady! Jeden z cárů látky byl pevně omotaný kolem kůlu a držel tělo na místě jako kotva. Vypadal pevně.

Lacey se vynořila nad vodu, i když v plicích měla ještě trochu kyslíku, a přes utopence se zahleděla ke břehu. Neviděla sice žádnou pláž – příliv byl stále příliš vysoký – ale i tak bude muset z vody vylézt. Přístavní molo, které měla nad hlavou, vypadalo pořád dost pevně, ale bylo příliš vysoko. Jedinou možnost viděla v šikmých vzpěrách. Bude na ně muset vyšplhat a počkat na pomoc. Jeden kůl, který držel dobře, objevila sotva o několik metrů dál.

Vyškrábala se na něj, ale každých pár vteřin kontrolovala, jestli tělo neuplavalo a drží se tam, kde ho nechala. Bylo stále na stejném místě, ale jako by se za ní otočilo a dívalo se, kam to vlastně uplavala.

Vzpěra byla pevná. Lacey se zbavila vodních rostlin, které se jí omotaly kolem ramen. Z vodotěsného pouzdra, které měla připevněné vzadu na kříži, vytáhla mobil; Ray trval na tom, aby ho s sebou nosila.

Vzal to hned. „Jsi v pořádku, Lacey?“

Nespouštěla zrak z napnutého cáru látky vedoucího zpod mola. Jak se zvedaly a klesaly vlny, odhalovaly ženinu oblou, bíle prosvítající lebku, která ve vodě připomínala odraz měsíce.

„Co se děje, Lacey?“

Nikdo tu nebyl, přesto měla neodbytný pocit, že musí mluvit potichu. „Našla jsem mrtvolu, Rayi. U starého přístaviště Kingʼs Wharf. Je zachycená pod molem.“

„Jsi na břehu? V bezpečí?“

„Jo, jsem z vody venku. A začíná odliv. Jsem v pohodě.“

„Tělo je pevně zachycené?“

„Vypadá to tak.“

„Dej mi deset minut.“

Zavěsil. Ray byl před lety taky u Námořní jednotky, takže věděl, co dělat, když se ve vodě najde utopenec. Stejně jako Lacey i Ray s manželkou bydlel na lodi zakotvené v rameni říčky Ravensbourne, v Londýně známé jako Deptford Creek, kousek od ústí do Temže. Deset minut byl špatný odhad; nejspíš to nestihne dřív než za dvacet. Do té doby se musí nějak zahřívat.

To se lépe řekne, než udělá, zvlášť když je vmáčknutá mezi dvěma dřevěnými podpěrami a každých pár vteřin se jí přes kotníky převalí vlna. V Británii panovala už dva týdny vlna veder, podle záznamů nejdelší v historii, ale teď bylo časné ráno a slunce nedosvítilo ještě ani na jižní břeh.

Pod nohama jí vřela voda, točila se kolem kůlů a vytvářela drobné víry. Mrtvola ženy jako by tancovala; hravě se pohupovala v dorážejících vlnách a látka se kolem ní vznášela jako rozevlátá sukně.

„Hej!“

Lacey málem omdlela úlevou. Do této chvíle si ani jednou neuvědomila, jak je vynervovaná. Ray snad musel letět, že se sem dostal tak… Pozor! Cítila, jak se kůl pod ní zachvěl.

A po Rayovi ani vidu, ani slechu. V dohledu nebyl žádný blafající člun ani starý námořník s tváří plnou vrásek ošlehanou od slunce a větru. A přesto měla na zlomek vteřiny neodbytný pocit, že je tu ještě někdo. Byla si jistá, že na ni někdo zavolal.

Lacey se napřímila. Nábřeží bylo prázdné. Slyšela sice auta, ale z dálky. Ani šustot bicyklů, ani kroky běžců. Na řece už pulsoval život, ale poměrně daleko.

Tamhle je, konečně. Blížil se k ní, jak rychle mu dvacet koňských sil jeho lodního motoru dovolovalo.

Vzala si od něj lano, kterým uvázala člun, a pak teprve do něj sestoupila.

„Obleč si to.“ Hodil jí k nohám batoh. „Hlídkový člun je nahoře v Limehouseu. Budou tu co nevidět. O plavání se před nimi nezmiňuj. Když jsi to tělo uviděla, byli jsme spolu ve člunu.“

Lacey přikývla, zatímco si svlékala mokrý neopren a cpala jej do batohu. Plavání v přílivové oblasti je přestupek. I když je člověk členem Námořní jednotky.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Ray. Už se k nim blížil policejní člun.

„Jo, jsem.“

Velitelem hlídky byl mladý seržant Scott Buckle. Jen co Lacey zahlédl, mávl na ni.

„Je to součást tvojí práce,“ stačil ještě špitnout Ray polohlasně. „Nebude to poslední mrtvola, kterou vytáhneš.“

„Já vím.“

„Řeka je nemilosrdná. Lidé jsou neopatrní, trochu lehkomyslní. Druhou šanci jim nedá.“

Před necelým rokem jí řeka ještě druhou šanci dala. Nechala ji jít, což byl pravděpodobně důvod, proč se jí Lacey dneska nebojí. „Tohle neudělala řeka.“ Sledovala, jak kolegové přitahují tělo háky. „A tímhle ji z vody nedostanou. Je pevně přivázaná ke kůlu.

„To nemůžeš vědět,“ opáčil Ray. „Zjistila bys to jedině, kdyby ses potopila. Prosím, řekni mi, žes to neudělala.“

„Neobjevila se tu náhodou,“ pokračovala Lacey, jako by ho neslyšela. „A je zafačovaná jako mumie.“

Ray vzdychl. „Prokrista, Lacey. Jak ty to děláš?“