PROLOG
Kutr pobřežní stráže Spojených států amerických pročesával Severní ledový oceán už tři měsíce, přestože nikdo z posádky nevěděl, po čem vlastně pátrají. V posledním přístavu přibyl na palubu ledoborce Healy třicetičlenný výzkumný tým a tucet beden s nějakými prapodivnými přístroji. Posádka se nedozvěděla nic o svých hostech ani o tajemném vybavení.
Pod přídí lodě se den co den lámal a drolil led a muži i ženy na palubě lodi vykonávali své povinnosti v nařízeném rádiovém klidu. Utajení  a  jednotvárnost  každodenní  rutiny  inspirovaly  posádku k neutuchající záplavě fám. Nové domněnky padaly u jídla i v době pracovního klidu, při hraní šachů, karet i videoher. Nejlepší odhad zněl, že pátrají po ponorce nebo potopeném vojenském plavidle – nejspíš americkém nebo možná ruském –, případně po nákladní lodi převážející nějakou nebezpečnou látku. Několik členů posádky bylo přesvědčeno,  že  hledají bojové jaderné  hlavice  odpálené  před  mnohadesetiletími v rámci studené války a sestřelené nad Severním ledovým oceánem.
Telefon na stěně u kapitánova lůžka zazvonil ve čtyři ráno anchorageského času. Kapitán ho zvedl, ani nerozsvítil světlo.
„Miller.“
„Zastavte loď, kapitáne. Našli jsme to.“ Vedoucí výzkumného týmu doktor Hans Emmerich bez dalšího slova zavěsil.
Kapitán Walter Miller se spojil s můstkem a vydal povel k zastavení, pak se rychle oblékl a vyrazil k hlavní badatelně. Byl stejně jako zbytek posádky zvědavý, co se z toho vyklube. V první řadě ho však zajímalo, jestli to, co se pod nimi nachází, neohrožuje životy sto sedmnácti mužů a žen sloužících na jeho lodi.
U průlezu pokynul hlídce a protáhl se dovnitř. Před hradbou monitorů se hádal tucet vědců. Zamířil k nim a cestou zamžoural na obrazovky ukazující kamenité mořské dno zalité zelenou září. Na prostředním z několika záběrů byl vidět protáhlý tmavý předmět.
„Kapitáne.“ Hlas doktora Emmericha byl jako šňůra, která Millera odmítala pustit dál. „Bohužel máme zrovna obzvlášť napilno.“ Emmerich mu zastoupil cestu ve snaze odehnat důstojníka pobřežní stráže od monitorů, ale Miller necouvl ani o krok.
„Jdu se podívat, jestli můžeme nějak pomoci.“
„Umíme si poradit sami, kapitáne. Udržujte prosím stávající pozici – a rádiový klid.“
Miller mávl rukou k monitorům. „Takže jste pátrali po ponorce.“
Emmerich neřekl ani slovo.
„Je americká? Ruská?“
„Domníváme se, že jde o plavidlo pod... nadnárodním patronátem.“
Miller přimhouřil oči. Uvažoval, co to může znamenat.
„A teď už mě musíte omluvit, kapitáne. Máme před sebou spoustu
práce. Brzy spustíme batyskaf.“
Miller přikývl. „Rozumím. Hodně štěstí, doktore.“
Jakmile kapitán odešel, Emmerich postavil ke dveřím dvojici mladších vědců. „Už sem nikoho dalšího nepouštějte.“
Pak se posadil k počítačovému terminálu a poslal zašifrovaný e-mail. Lokalizován pravděpodobný vrak výzkumného plavidla Beagle. Zahájeno prohledávání. Přikládám souřadnice a první snímky. Třicet minut nato už doktor Emmerich se třemi dalšími vědci seděl v batyskafu klesajícím na dno oceánu.
Na druhém konci světa zatím nákladní loď Kentaro Maru křižovala u somálského pobřeží Indický oceán. V zasedací místnosti vedle kapitánského můstku se celé odpoledne hádali dva muži. Členové posádky sebou každou chvíli trhli, když k nim dolehlo jejich povykování. Z můstku vyšel strážní důstojník, který rozpačitě zaťukal na dveře. Muži uvnitř si ho nevšímali a dál jeden na druhého ječeli. Zaťukal znovu. Ticho. Ztěžka polkl a otevřel dveře.
Za velkým konferenčním stolem stál dlouhán, který se jmenoval Conner McClain. Jeho nehezky zjizvená tvář vypadala s hněvivým výrazem ještě odpudivěji. Mluvil rychle, s australským přízvukem, a jeho hlas neměl daleko ke křiku.
„Už jen kvůli vám doufám, že nesete nějakou šokující zprávu, poručíku.“
„Američani objevili Beagle, pane.“
„Jak?“
„Využívají nové mapovací tech–“
„Mají letadlo, ponorku, nebo loď?“
„Loď. Healy. Ledoborec pobřežní stráže Spojených států. Ale chystají se spustit batyskaf.“
„Už vědí, co Beagle veze?“
„To nevíme. Zřejmě ne.“
„Výborně. Potopte ten ledoborec.“
V tu chvíli se do hovoru vmísil jeho společník. „Nedělej to, Connere.“
„Nemáme na vybranou.“
„Máme. Je to příležitost.“
„Příležitost k čemu?“
„Ukázat světu, co je na palubě Beaglu.“
Conner se otočil k mladému lodnímu důstojníkovi. „Dostal jste rozkazy, poručíku. Odchod.“
Jakmile se zavřely dveře, dodal potichu k druhému muži přítomnému v zasedací místnosti: „Schyluje se k nejdůležitější události v dějinách lidstva. Přece nedovolíme barbarským hordám, aby o ní hlasovaly.“
Doktor Hans Emmerich tajil dech, když se vstupní průlez malé ponorky otvíral. Doktor Peter Finch za ním upíral pohled na displej laptopu. „Všechno
je v pořádku. Uzávěr je neporušený.“
„Radiace?“
„Zanedbatelná.“
Emmerich se zbylými třemi vědci sestoupil po žebříku k lodi. Bílé paprsky ze světelných diod v jejich přilbách se prořezávaly temnou hrobkou, když postupovali stísněnými chodbami  - pomalu, aby se o něco nezachytili. Každá trhlina ve skafandru mohla být smrtící.
Na můstku pak Emmerich namířil přilbové světlo na bronzovou nástěnnou plaketu. „Prométhee, tady Alfa jedna. Jste na příjmu?“
„Rozumím, Alfo jedna, chytáme audio i video,“ ozval se okamžitě jeden z vědců na palubě ledoborce.
Na plaketě stálo: RSV Beagle Hongkong 1. května 1965 Ordo ab Chao
Emmerich vyšel z můstku a pustil se do pátrání po kapitánské kajutě. S trochou štěstí tam bude uložený lodní deník, který konečně odhalí, kam se Beagle plavil a co jeho posádka objevila. Jestli se nemýlí, nachází se na lodi důkaz vědeckého objevu, který jednou provždy změní běh lidských dějin.
V Emmerichově sluchátku zapraskal hlas doktora Finche. „Alfo jedna, tady Alfa dvě, přepínám.“
„Rozumím, Alfo dvě.“
„Došli jsme k laboratoři. Máme vstoupit?“
„Souhlas, Alfo dvě. Buďte opatrní.“
Emmerich se zastavil v tmavé chodbě a čekal.
„Alfo jedna, máme tady dvě vyšetřovny s kovovými stoly o délce přibližně tři metry. Místnosti jsou biologicky odizolované. Zbytek prostoru zabírají dlouhé řady nějakých zásobníků, něco jako bezpečnostní schránky v trezoru. Máme jeden z nich otevřít?“
„Zamítá se, Alfo dvě,“ pospíšil si s odpovědí Emmerich. „Jsou očíslované?“
„Ano.“
„Musíme najít soupis inventáře.“
„Moment. Na každém z těch zásobníků je kovový kotouč.“ Odmlka.
„Kotouče zakrývají hledáčky, kterými je vidět dovnitř. V tomhle jsou kosti. Lidské. Ne, počkat. Ty nemůžou být lidské.“
V tu chvíli se ozval další výzkumník. „V tomhle je nějaký savec, kočkovitá šelma. Druh neznámý. Museli ji zamrazit zaživa. Pořád ještě je
v ledu.“
K Emmerichovi doléhalo cvakání odsunovaných a zasunovaných kovových kotoučků připomínající závěrku fotoaparátu.
„Alfo jedna, to musíte vidět. Tady dole je to hotová Noemova archa.“
Emmerich se začal pomalu šourat stísněnou chodbou, opatrně, aby si nenatrhl skafandr. „Prométhee, tady Alfa jedna.
Nahráváte video- a audio- záznam od Alfy dvě, tři a čtyři?“
Když neobdržel odpověď, zastavil se. „Prométhee, tady Alfa jedna, přepínám.“
Nedovolal se napodruhé ani napotřetí. Pak uslyšel hlasité zadunění a podlaha pod ním se roztřásla.
„Prométhee?“