Ukázka z knihy Moudrost starých psů:

Fakt je, že psi (a lidé), kteří jsou štíhlí a polykají méně kalorií, žijí déle. S každým kilem navíc si zkracujeme ži-vot. Shiřiným kloubům nesmírně prospívá, že je štíhlá, což není pro labradory zrovna typické. Moje postarší holka a já chodíváme k fyzioterapeutovi. Ne ke stejnému. Já si nechávám rozmasírovat bolavá záda, Shira dostává laserovou akupunkturu na hřbet a klouby. Kromě toho s ní každý den provádím cviky, které ji udržují pohyblivou. Probíhá mi slalom mezi nohama, na povel se točí v kruhu (na povel „twist“ doprava, na povel „circle“ doleva) a co nejrychleji musí padnout ze sedu do lehu. Za pamlsek se Shira stává cirkusovým psem.

Od té doby, co jí bylo jedenáct, chodím s ní každého půl roku k veterináři na „geriatrickou prohlídku“. Při prohlídce určené speciálně pro staré psy mají být včas rozpoznány změny pohybového aparátu, smyslových orgánů, krevního oběhu a vnitřních orgánů. U mých přátel to vždycky vyvolá velké veselí a nepochopení. Geriatrickou prohlídku u psů pokládají za hloupost. Já ji považuji za smysluplnou, protože tak aspoň vím, jak na tom moje fenka zdravotně opravdu je. Mám veterinární tým snů: specialistky na tradiční veterinární medicínu, homeopatii a fyzioterapeutku. Tato kombinace chytrých žen ve smíšené praxi je velký dar, za nějž jsem vděčná. Každý majitel psa si musí najít lékaře, který se hodí k němu i jeho psovi. Já jsem dlouho hledala a vyzkoušela mnohé, až jsem se konečně ocitla v dobrých rukách.

U každého starého psa představuje problém zubní kámen. Poté co Shiře při jedné větší operaci musely být vytrženy čtyři zuby, dávám ještě větší pozor na to, aby měla co nejméně zubního kamene, a snažím se více-méně pravidelně jí čistit zuby, což se jí pramálo líbí. Má ráda jen zubní pastu s kuřecí příchutí – až k sežrání ráda. Pochopitelně používám i jiné pomůcky, které pro staré psy nabízí trh. Abych Shiře usnadnila nastupo-vání do auta, vyzkoušela jsem několik ramp a nakonec se rozhodla pro snadno složitelnou hliníkovou rampu jedné švýcarské firmy, po které Shira snadno a bez pro-blémů vyjde i sejde. Při prvních projevech stárnutí jsem si začala všímat Shiřina okolí a s úsměvem jsem zjistila, že proměny usnadňují život nejenom mé čtyřnohé společnici. Protože bylo načase rekonstruovat moji starou kou-pelnu, přestavěla jsem ji rovnou pro seniory, včetně bezbariérové sprchy. „Už teď?“ zeptala se jedna moje kamarádka. Jo, když ne teď, tak kdy? Co můžu udělat dnes, nemusím později. Protože má Shira problém vyjít schody, přesunula jsem ložnici z patra do přízemí. Teď může vyběhnout přímo do zahrady. A vůbec, můj dům se pozvolna stává pelíškem mé čtyřnohé seniorky. V každé místnosti leží ortopedické psí matrace, které se přizpůsobí tvaru těla a odlehčí kloubům. Závidím jí to a slibuji sama sobě, že si takovou matraci pořídím také. Přesto Shira dává přednost pohovce, na kterou musí ztěžka vyskočit. Běhání po hladkých parketových podlahách jí usnadňují neklouzavé koberce. Ano, starý pes vyžaduje hodně práce. Dřív jsem musela po štěňatech uklízet jejich drobné „nehody“ nebo okousaný nábytek. Někdy v budoucnu budu muset po Shiře opět uklízet, ale těmi zbývajícími zuby už Shira žádný nábytek neokouše.

Dnes ráno jsem vstala jako obvykle brzy a dvě hodiny psala. Shira ležela u topení a spala. Pak se vzbudila a protáhla se. „Tak co, chceš ven?“ Otevřela jsem dveře na zahradu. Lilo jako z konve. Pro moji labradoří dámu, která se jinak nemůže vody nabažit, bylo moc mokro. Otočila se a rozhodla se, že si radši ještě dá šlofíka. Někdy však, když svítí slunce a ona je vyspalá, zvedne hlavu, když odsunu psací stůl, a podívá se na mě velkýma očima. „Tak co myslíš, dáme si ještě kolečko?“ „Ano, ano, ANOOO! Už jsem si myslela, že se nikdy nezeptáš.“ Každodenní venčení je vedle očividné nutnosti pro nás obě ještě něco víc. Společně si užíváme přírody a života. Pro mě je každá procházka cosi jako „svatý čas“. Zajímavá britská studie Dr. omase Fletschera a Dr. Louise Pla ové „(Just) a walk with the dog. Ani-mal geographies and negotiating walking spaces“ ukázala, že psí venčení není „jen“ tak nějaká procházka, nýbrž je mnohem více.

Putování se psem je „mimo-řádně smyslová a komplexní aktivita“, stejně jako „potenciálně důležitý kulturní prostor pro chápání vztahu mezi člověkem a zvířetem“. Podle Fletchera a Plaové se během společné procházky projevují osobnosti jak psovoda, tak i psa. Natažení vodítka vypovídá cosi o vztahu člověka a psa: Volné nebo prověšené vodítko znamená harmonii, napnuté vodítko protikladné před-stavy o tom, kdo vede. Pro své rešerše zpovídali oba vědci na severu Anglie lidi, kteří pravidelně chodívají se psy na procházku. Vět-šina dotazovaných označovala procházku za důležitou pro zdraví a pohodu jejich psa. Nevnímali ji jenom jako „povinnost“ odpovědného pejskaře, ale šlo jim přede-vším o to, aby byl jejich pes šťastný. Pejskařka Jane řekla o své procházce s Copperem, afghánským chrtem: „Nejkrásnější je, když Coppera vidím, jak běží po louce. Jednou jsem měřila jeho rych-lost: třicet mil v hodině. Když běží tak rychle, vypadá jako gepard. Když ho vidím běžet, cítím, jak mě to dělá šťastnou.“ Shira pochopitelně takové tempo nezvládne, náš kondiční program má své limity. Obvykle se ke konci delší procházky za mnou táhne. Někdy se ale otočí a chňapne po klacku, který si musí nutně nést s sebou. Peláší daleko dopředu, vyhazuje ho do výšky, anebo na něho padá a válí se po něm a zároveň kope nohama ve vzduchu.

Po takových dnech potřebuje spoustu času, aby se dala dohromady. Většinou pak zařadím den klidu, jen s krát-kými procházkami. Naše soužití získalo nový rozměr. V naší lidské kaž-dodennosti je tempo někdy velmi vysoké a nezbývá čas objevovat drobné věci. Shira mě přivádí k tomu, abych se zastavila a užila si daný okamžik. Můj život se starou fenkou je teď citelně uvolněnější, než když ještě byla štěně. Je vychovaná a stačí pohled, abychom si porozuměly. Shira je vysloveně nenáročná a prostě veselá, když je v mé blízkosti. A naopak já mám zase ohledy na její potřeby a přizpůsobila jsem se jejímu tempu. Někdy, když se moc loudá a z procházení se stane spíš postávání, protože přepečlivě očichává každé stéblo trávy, jsem v pokušení ji za sebou táhnout. „No tak, pojď už, nemám čas celou věčnost.“ Ale pak si uvědomím, že si jednoho nepříliš vzdáleného dne budu přát, abych ji ještě jednou mohla pozorovat, jak se loudá. Učím se mírnit svůj spěch a plánovat pozvolné procházky. A mi-moděk se tak i já tímto způsobem zklidním. Život psa toho v našem životě tolik překlene. Dostaneme ho jako štěně, to jsou psi sladcí a kouzelní, a zároveň nás přivádějí k zoufalství, když rozkoušou boty nebo ohryžou nábytek a všechno v domě uvedou v chaos. Pak jim vštěpujeme dobré chování, což se někdy dokonce i podaří. Naše spojení se prohlubuje v průběhu doby. A zatímco naši psi stárnou, učíme se od nich stále více: Uvolnění, mít radost a užívat si jednoduché věci života. Život je jednoznačně lepší se psem po našem boku. Naši staří psi nashromáždili mnoho zkušeností – lovem, s auty, dětmi, cizími lidmi, sousedy, veterináři, jinými psy a kočkami. A všechny tyto zkušenosti jejich psího života vyhodnocovali podle dvou kritérií: Je to pro mě dobré, nebo to pro mě dobré není? Proto jako majitel psa nemusím mít ustavičně dozor – moje fenka lety zmoudřela. Dřív Shira ráda honila zajíce, ale nesměla. Dnes je smí honit, ale nikdy je nechytí. Někdy, když ji při procházce před nosem zahopká ušák, dívá se jiným směrem – záměrně, jako by kořist vůbec nechtěla vidět. Zajíc ji nezajímá. Starší psi velmi dobře propočítávají své šance. Je to její vlastní zkušenost – nikoli moje výchova –, co vyvolává její příkladné chování. A protože moje seniorka má téměř nevyčerpa-telné zásoby životních zkušeností, je to moje vysněná fenka. Když ještě byla náročným, rebelantským loveckým psem, těšila jsem se na tuto dobu. Když se dnes na sebe podíváme pohledem hluboké duševní spřízněnosti, pak se zrcadlím v jejích zakalených očích. Ano, moje fenka je stará – no a? Cítí ty změny a přizpůsobuje se, bez ideologického tyátru. Stáří je zajímavá a důležitá část života. Je to doba, v níž majitelé psů sklízejí to, co zasévali celý život. Těšme se tedy na to.