Email, kterým to všechno začalo:

Od: Štrejbarová Olga <olga.strejbarova@rozhlas.cz>
Datum: 27. září 2016 9:42
Předmět: „Ježíšek má vnoučata“ - prosba o spolupráci :)

Dobrý den, obracím se na vás s prosbou Pořádám s přáteli vánoční akci pro staré lidi v domovech. Protože jsem při loňském natáčení zjistila, že někteří z nich nedostávají žádné vánoční dárky, protože nemají příbuzné, kteří by jim je donesli, chceme jim splnit přání my.-) Jde o to, aby senior napsal své přání. Jakékoliv – hmotné či nehmotné – na papír. Se jménem a také názvem domova, aby k němu mohl dárek dorazit. Přání pak stačí nafotit a poslat mailem nebo hodit do obálky a poslat poštou, to záleží na vás, co je pro vás méně náročné a příjemnější.
Lidé opravdu chtějí dárky posílat anebo přání plnit. Věřte mi. Jen potřebují vědět co... Jdete s námi do toho?
Děkuju moc za zprávu a přeju krásný den.
Olí Štrejbarová

Den nato jsem natáčela reportáž v domově pro seniory. Viděla jsem tam klid, až příliš velký klid. V očích některých lidí samotu, prázdno. Snažila jsem se laškovat s nimi a rozesmát je, a u některých to byla tak marná snaha,až mě to přivádělo k zoufalství. Pana ředitele jsem se ptala, jestli ti lidé někoho mají. Řekl mi, že zhruba třetina z nich nemá nikoho, a když mají, na návštěvu za nimi stejně nikdo nechodí. Nabízela se otázka, kterou jsem mu položila – jestli se někdy stane, že by jim někdo „zvenku“ donesl o Vánocích dárek tak jako opuštěným dětem
v děcáku. Jeho odpovědi předcházel upřímný smích, který byl vlastně sám odpovědí. Nic takového se nikdy nestalo. Do domovů seniorů lidé nechodí, ani když tam někoho mají, a už vůbec ne za cizími, říkal. Je rád, když dárky přinese vlastní rodina. Tomu, kdo nikoho nemá, dárky nikdo vážně nenosí. Jistě chápete, že to byl jasný impuls to změnit.

.......

„Já už svou vánoční hvězdu mám. Je jí kolegyně z Vysočiny, která se rozhodla udělat hezké Vánoce osamělým seniorům,“ slyším na cestě autem z rádia známý hlas kamaráda, moderátora Radiožurnálu (dnes ředitele zpravodajství) Jana Pokorného, jak říká svou vánoční zdravici posluchačům. Zrovna stojím na červené a on tam ještě něco říká a to už se mi hrnou slzy z očí. Je to únava, je to ten život v hromadě emocí, jsou to ty blížící se Vánoce s nejistotou, jestli někoho nezklamu. Najednou někdo troubí. Dávno už je asi zelená. Rozjedu se a o kus dál najdu místo, odkud mu zavolat.
„Ty vole, to mi nedělej. Já tady bulím jak malej smrad!“ říkám mu do telefonu.
„Ale prosím tebe, hlavně se z toho neposer!“
Jeho cynická odpověď mě nepřekvapí.
„Děkuju, Honzíku!“
„To já děkuju tobě. Pa!“
Někdy to prostě potřebujete slyšet. Potřebujete slyšet, že to má cenu. I když víte, že to má cenu, prostě to potřebujete slyšet. Potřebujete vědět, že vám někdo věří, že v tom nejste sami. Přiznávám, že v tu chvíli mě napadlo, že Ježíškova vnoučata by mohla mít jednou daleko větší dosah. Potěšit daleko více starých lidí. Rozhodla jsem se o to alespoň pokusit. To jsem netušila, že semínko už v Praze zasel můj bývalý šéf a moc dobrý kamarád Ondřej Nováček, v tu chvíli jeden z hlavních šéfů rozhlasu. Dodnes jsem mu za to vděčná.

.....

Nultý ročník v roce 2016 probudil nadšení ve stovkách lidí a získal si zájem médií. Přišla řada ocenění projektu a také fatální nabídka od Českého rozhlasu – „Jdeme do toho s vámi!“ Díky jeho marketinku a počtu posluchačů rozsah a věhlas projektu a také důvěra veřejnosti rychle vzrůstaly. Přidávaly se známé osobnosti, s výraznou pomocí přišel také Slevomat, díky kterému se podařilo koupit dárky za miliony korun posbírané od dárců postokorunách. Tím hlavním a nejdůležitějším, bez koho by sen zůstal jen seznamem přání na kusu papíru, ale byli, jsou a budou vždycky dárci – Ježíškova vnoučata – VY! Nebýt vás všech, co věnujete svůj čas, zájem, peníze a lásku někomu cizímu, nebylo by touhy v duši starého člověka dál žít. To vy jste změnili osudy tisíců lidí, kteří znovu začali věřit v zájem, lásku a Ježíška. Vy, kterým je určena tato kniha jako poděkování a inspirace pro „páchání dalšího dobra“. DĚKUJEME!