Vypravěč novely Doupě (The Warren), nominované na Shirley Jackson Award, se domnívá, že je člověk, avšak okolnosti jeho života, které nám předkládá ve formě jakéhosi deníku, nás rychle přesvědčí o opaku. Povídková sbírka Zhroucení koně (A Collapse of Horses) představuje různě dlouhé texty, z nichž většina spadá do žánru hororu a najdeme v nich záhadné přízraky, oživlé mrtvé, sadistické hry, plyšové medvídky s tlukoucím srdcem, deště písku sdírající kůži i mikroskopický prach, který možná vraždí. Problém je v tom, že nic, co nám autor předkládá, není tak jednoduché ani jednoznačné, jak by se mohlo zdát, a největší hrůza nakonec spočívá v tom, že si my ani hrdinové povídek vůbec nemůžeme být jisti, kde vlastně končí skutečnost a kde začíná paranoidní noční můra.

Ukázka z povídky Hlášení:

Uplynul týden od chvíle, kdy jsem podal hlášení, a od té doby vzhledem k tomu, že jsem zde uvězněn, donekonečna obracím v hlavě jeho text. Věty, jež mi původně připadaly plynulé a výstižné, se mi teď zdají chabě poslepované a snadno napadnutelné, divže se každou chvílí nerozklíží. A ve skutečnosti se také sesypat musely, protože… proč bych tu jinak byl? To, o čem jsem si původně myslel, že je přímo ukázkově jasné, teď krouží a víří, odmítá to setrvat na místě. Kdybych měl podat hlášení nyní, kdyby měli zničehonic přijít a požádat mě, abych je odrecitoval ještě jednou zpaměti, bylo by to totéž hlášení? Ne. Neboť i kdyby snad slova byla táž, hlášení by totéž nebylo, ani bych je nemohl podat s jistotou, již jsem kdysi měl. A opravdu, pokusil jsem se hlášení znovu přednést, tentokrát zdem cely. Ačkoli jsem schopen hlášení podat, jak se domnívám, doslovně, zdá se mi, že mě teď sama slova zrazují. Nebo snad já zrazuji je, neboť můj hlas jim nedokáže dát onu zvučnost, kterou kdysi měla.

A přece pro mě nepřišli a ani nepřijdou. Vše, co z nich vidím, je jen rychlý pohyb ruky, jež prostrčí misku s jídlem špehýrkou na spodním okraji dveří a bleskově zmizí.

Když mě sem poprvé přivezli, poté, co jsem podal hlášení, pokusil jsem se na ně volat. Křičel jsem, že došlo k omylu. Prosil jsem, žadonil a potom volal o pomoc. Velmi rychle jsem uslyšel ostatní vězně, jak mi říkají, ať jsem zticha, jak mě varují, že dělám chybu. Já však křičel dál. Tehdy jsem se asi domníval, že jakákoli interakce s vězniteli, dokonce i bolestivá, po níž zůstanu ležet v cele zbitý a zkrvavený, bude lepší než žádná.

A to by také skutečně mohla být. Jenže se mi jí nedostalo.

Když se od dveří ozval nějaký zvuk, připravil jsem se na nejhorší. Avšak místo toho, aby se otevřely dveře, otevřela se jen spodní špehýrka. Dovnitř rychle vrazila bledá ruka a pak se opět stáhla – zůstal po ní jen zmuchlaný cár papíru. Spěšně jsem útržek sebral, vyhladil a četl tato slova na něm napsaná:

Tiše, jinak mu spálíme chodidla.

Cože? pomyslel jsem si. Tohle je absurdní. Dokonce ani nevyhrožují, že ublíží mně – vyhrožují mi nepřímo, že ublíží komusi jinému. Cožpak jim nestojím ani za to, aby mi vyhrožovali přímo? A kdopak je ten „on“? Co má tenhleten „on“ se mnou společného? Proč by mi mělo záležet na tom, jestli mu spálí chodidla?

A tak jsem řval dál a přestal jsem teprve ve chvíli, kdy v cele nalevo nastal jakýsi rozruch. Bylo slyšet, jak se dveře cely prudce otevřely, potom jakási potyčka, kdosi hlasitě a úpěnlivě prosil, a pak jsem uslyšel syčení a ucítil puch nikoli nepodobný pachu opékaného masa. A potom nějaký muž křičel, křičel a křičel. Zvuky dozněly a já slyšel, jak se čísi kroky rázně vzdalují, načež nastalo zdánlivé ticho. Vlastně nastalo opravdové ticho, i já jsem zmlkl, a bylo slyšet jen skučení muže ve vedlejší cele, jež pokračovalo ještě několik hodin, dokud podle všeho neztratil vědomí.

To byl první den.

Masíruju si nohy, zvláště chodidla. Od chvíle, kdy mi špehýrkou podstrčili ten pomačkaný vzkaz, jsem na svá chodidla přehaně citlivý. Chodidla jsou první částí mého těla, kterou si uvědomím, když se ráno probudím, a poslední částí mé bytosti, která večer usíná. Třu si je a říkám si v duchu, kdy na ně asi přijde řada, aby je popálili.

Nemůžu si pomoci, abych se v duchu neptal, jestli toho muže, kterého mučili, znám. Proč by mi jinak vyhrožovali mučením někoho neznámého? Pokud ho ovšem znám, proč by mě neinformovali o tom, kdo to je? Jestliže mučili mého otce, mého bratra nebo i přítele, nebylo by efektivnější mi to říct, než když prostě vím jen to, že kvůli mně mučí někoho anonymního?

Řekli byste, že ano, ale ukazuje se, že ne. Je pro mě horší nevědět, kdo ten muž je – nevědět, jestli ho znám, nevědět, jestli je to jen náhodný trest –, než si být jistý, že je to někdo z mých blízkých. Jestliže je to někdo náhodně vybraný, někdo, kdo trpí naprosto bezdůvodně, pak jsme tu všichni prokleti a toto vězení je o to horší.

Od prvního dne jsem zticha, anebo téměř zticha. Měl jsem chvíle, kdy jsem krátce začal něco volat nebo šeptat, ale ztichl jsem dřív, než mohly skrz špehýrku dorazit psané vzkazy či pohrůžky. Pokoušel jsem se navázat kontakt s mužem ve vedlejší cele, ale kromě skučení, jež vydával první a druhý den, a nadávek, jež se ozvaly, když začal třetího dne opět chodit po zraněných chodidlech, mi nijak neodpověděl.

Nicméně navzdory tomu, že jsem ho nikdy neviděl, mám v hlavě jeho živý obraz. Mohl by vlastně klidně být vysoký a hubený, já ho však vidím jako malého a nervózního. Jako sebe. Má kulaté, tlusté brýle, jaké nosí účetní, nikoli nepodobné těm mým – nebo je měl předtím, než se mu rozbily, roztříštily se na kousky pod nohama jednoho z dozorců, když mu pálil chodidla. Bez brýlí vidí svět rozmazaně anebo skoro tak.

Je zmatený, protože neví, proč tu je. Stejně jako mně mu nikdy nepodali vysvětlení, stejně jako já první den po příchodu do cely křičel a stejně jako mně mu vyhrožovali, že budou mučit jeho souseda, dokud nezmlkl. Proto věděl, říkám si, co se stane, když začne křičet někdo jiný, a možná měl i podezření, že to nakonec bude on, kdo ponese trest za někoho jiného.

Když však trest přišel, přijal jej a chápal jako odčinění toho, že předtím on sám uvalil trest na někoho jiného? Anebo na osobu, která odmítla mlčet, a tím na něj trest seslala, zanevřel? Nenávidí ty, kteří ho tu vězní? Ano, jistě, řekl jsem si, ode všeho trochu, i když kdo ví, jak hodně a do jaké míry? A kdo také může vědět, jestli šel až tak daleko, že nejen tohle všechno cítí, ale navíc i pohrdá slovy na cáru papíru, o němž ví, že se objevil v sousední cele – varováním, kterého jeho soused nedbal a které způsobilo jeho utrpení.

A bylo to varování vždycky stejné? Vyhrožovali vždycky, že budou pálit zrovna chodidla? Věděli jste vždycky, jaký trest vás očekává, v důsledku trestu, který jste seslali na někoho jiného?

Musel jsem čekat do čtvrtého dne, než jsem se to dozvěděl. Nebo ne přímo dozvěděl, protože to se vám nepodaří nikdy, alespoň dokud vás drží v cele. Muže v sousední cele si můžete představit; můžete mu přisoudit nějaký vzhled, odvozený snad od vlastního vzhledu nebo kombinace vlastního vzhledu a vzhledu někoho blízkého – otce, bratra, přítele. Ale mezi jménem a tělem bude vždycky mezera. Nikdy svého souseda ani na vteřinku nezahlédnete, nikdy se s jistotou nedozvíte, jaká je spojitost – pokud vůbec nějaká – mezi vaší představou a realitou.

Rovněž si můžete představovat, že stejně jako vy ani on neví, proč tu je. Ale nejste jediný, kdo si může takhle hrát. Dozajista si také on představuje vás a v jeho představách už jste jiný, než za jakého se pokládáte sám. Možná si myslí, že jste tu – stejně jako on – z nějakých velmi konkrétních důvodů, řekněme proto, že podporujete opozici. Ale vy nepodporujete opozici, to jste ve svém hlášení naprosto jasně uvedli, nebo si myslíte, že jste to uvedli – já jsem to například udělal, to chci říct, anebo jsem si myslel, že jsem to udělal; začínám si plést zájmena –, a myšlenka, že by si mohl tohle myslet o vás, totiž o mně, mě zneklidňuje. Protože je-li tomu tak, kdo ví, co dalšího ještě pochopil špatně?

A tohle je na takovém uvěznění opravdu těžké: nejde o to, že vás drží uvnitř, ale že svět drží venku. Víte, že svět tam venku pořád je – dostane se vám právě takové dávky zvuků (kroky, mumlání, brblání), že si nemůžete pomoci a prostě to víte. Ale z toho mála, co vám bylo dáno, nemůžete svět zkonstruovat dostatečně celistvě. Víte, že kolem vás jsou lidé, hned za zdmi vaší cely, ale nemáte ani ponětí, jak by mohli vypadat, a dokonce ani proč tam jsou, zda by vás objali jako přítele, nebo zničili jako nepřítele. Víte, že existují dozorci, ale nemůžete si je ani začít představovat na základě pouhé ruky, která se dvakrát denně kmitne ve spodní špehýrce dveří, někdy bledá, jindy ne. K té ruce musí patřit nějaký dozorce, nebo několik dozorců, ačkoli dokonce i o tom začnete časem pochybovat: mohla by to být falešná ruka připevněná na tyči. Nebo dokonce skutečná ruka useknutá nějakému vězni, nabodnutá na tyč a figurující v jakési morbidní loutkohře. Vůbec ne ruka dozorce.

Ne, poslední, čím jste si byli jistí, bylo to, že jste tam před nimi stáli a podávali hlášení, a uvědomovali si, že nejste schopní z jejich tváří vyčíst žádnou reakci. Vaše ústa vyslovila poslední slova hlášení, avšak tou dobou jste už sotva dávali pozor na to, co říkáte. Místo toho jste si lámali hlavu, jestli skutečnost, že nejste schopni rozpoznat, jak na zprávu reagují, je dobré, nebo špatné znamení. A pak jste dopověděli hlášení, stáli tam a čekali. O chvíli později vám někdo zezadu přehodil přes hlavu pytel a utáhl šňůru kolem krku tak pevně, aby vás to přiškrtilo, a pak vás to opravdu přiškrtilo a vy jste ztratili vědomí a probrali se až zde, v této cele. Poslední, co si pamatujete, jsou tváře bez výrazu, jež naslouchají vašemu hlášení. Natolik bez výrazu, že dokonce ani v poslední vteřině, těsně předtím, než vám hlavu zahalí pytel, nedají najevo vůbec žádnou reakci na to, co se vám za okamžik přihodí.
.....

přeložil Jakub Němeček