Ukázka:

Čekám další dítě, jenomže vůbec nemám tušení, co bude zač

Jak už jste asi slyšeli, BBC mi odebrala bouchačku i služební odznak, což  byl, přiznávám, trochu šok. Více než dvanáct let pro mě byl Top Gear naprosto vším. Byl všeobjímající bytostí, globální příšerou s mnoha chapadly, co někdy nefungovala a jindy byla trapná a šílená, a přesto jsem ji vášnivě miloval. Jako vlastní dítě. V mnoha ohledech pořad dítě v plenkách připomínal. Jenomže jednoho dne jsem si přečetl v novinách Jejího Veličenstva Daily Telegraph, že mi BBC neprodlouží smlouvu a moje dítě dá k adopci.

Bylo mi z toho nanic, protože poté, co jsem přišel o domov i o matku, jsem se do práce zakousl ještě urputněji. Jenže jsem neskutečně hloupým způsobem ztratil i ji. Ztráta to byla nesmírná. Na Top Gear jsem myslíval ve dne v noci. Pohlcoval všechno, co jsem měl rád. Jen co jsem ráno otevřel oči, dumal jsem nad každou replikou, která se má říct na kameru. Ke spánku jsem uléhal s obavami, že změny provedené v průběhu dne nebyly dobré. Když jsme si s kamarády někam vyrazili, sice jsem viděl, že něco povídají, ale nevnímal jsem ani slovo. Duchem jsem byl neustále v práci. Byl jsem pohodlně netečný.

Dva dny před osudovou „hádkou“ mi lékař přísným tónem oznámil, že ta bulka na jazyku je pravděpodobně rakovina a že se musím nechat okamžitě odborně vyšetřit. Jenomže to nešlo. Byli jsme uprostřed natáčení další řady Top Gearu.  A Top Gear měl vždycky přednost. Prázdnota, která ve mně po něm zůstala, bude ve mně růst celou věčnost. A věčnost, to je hodně dlouhá doba. Představte si ocelovou kouli velikosti Země. A pak si představte mouchu, která na tu kouli jednou za den dosedne a pak zase odletí. Věčnost začíná v momentě, kdy moucha nožičkami tu kouli ošoupe tak, že z ní nic nezbyde. A já teď musím tu prázdnotu něčím vyplnit.

Hrát pasiáns na počítači moc nefunguje. Protože když se začnete nudit, k čemuž jednou nevyhnutelně dojde, je teprve osm ráno, takže zbývá ještě několik dlouhých hodin, než můžete vyrazit do hospody. A nakonec se stejně rozhodnete tam nejít, protože byste přišli hned na mizinu a uzoufali se k smrti.Takže si zapnete polední zprávy, kde je to samý Ed Miliband, co se opět chová jako Drsný Harry, anebo David Cameron, který leží v nemocnici, kravatu má zastrčenou pod košili a rukávy vykasané. Přitom zbývá celých pět hodin do začátku dalšího dílu soutěže Míň je víc!. Vyrazíte tedy na nákup a prvně si uvědomíte, že každou penci vytaženou z kasičky nemáte čím doplnit. Tudíž se rozhodnete vůbec neutrácet. Dobré je jen to, že se mnou v Londýně žije můj syn, kterého čeká reparát maturity. Což znamená, že si můžu nějakých šestnáct hodin denně číst o studené válce a pomáhat mu s přípravou maturitní práce. Jenomže až syn zanedlouho odjede, zející propast se znovu otevře.

V novinách se často píše o lidech na podpoře, a to mě vždycky může vzít ďas, když si představím, jak za moje peníze vysedávají před plazmovou  telkou a cpou se čokoládovými sušenkami,  na které nemají nárok. Jenomže stačí s nimi být pár týdnů na jedné lodi (v mém případě na zaoceánském parníku), a hned mám pro ně pochopení. Co mají celý den dělat, aby se nezbláznili? Asi by se to dalo lépe snášet, kdyby na podpoře byli i všichni vaši kamarádi. To se pak můžete spolu třeba poflakovat  po autobusových zastávkách. Jenomže většina mých kamarádů jsou sobci, protože mají práci, a já si teď do osmi večer nemám téměř s kým hrát. Tudíž mi nezbývá než každičkou činnost roztáhnout na celé hodiny. Na dnešní odpoledne jsem si naplánoval vyplnit přihlášku do místního tenisového klubu. A zítra ráno ji půjdu doručit. No a co budu dělat o zítřejším odpoledni? Možná si v šuplíku srovnám svetry. Tím se dostáváme k jádru pudla. Když člověka uvrhnou do předčasného důchodu, nemá cenu žít jen ze dne na den, protože to se pak stanete pouhou větvičkou unášenou proudem. Až se vás zmocní vír,  budete se v něm točit tak dlouho, dokud neshnijete. Musíte totiž mít dlouhodobý plán. Něco, čím prázdnotu vyplníte.

Jenomže co by to mělo být? Squash? To jako vážně? Je mi pětapadesát, což znamená, že dřív, než bych začal obstojně hrát, rozpadnou se mi kolena a uši mi zarostou chlupy. Rybaření? Hmm. Nejsem si jistý, jestli někdo, koho rozezlené davy hnaly přes hranice a na koho stříleli v letadlové lodi, dokáže vyplnit volný čas vysedáváním za deště na břehu řeky. Se zahradničením je to stejná písnička. Když jste jednou uháněli v maserati třístovkou, čerstvý výhonek vypěstované rebarbory vás moc nevzruší.Jeden kamarád, kterého hodlám nechat  v  anonymitě a jehož jméno začíná  na  „R“  a  končí  na  „ichard“  Hammond, se rozhodl svůj nedobrovolný důchod vyplnit výcvikem psa.  Nyní, když uběhlo pár týdnů, ho ten pes nenávidí tak, že se schovává, kdykoli je kamarád nablízku.

A bude jenom hůř, protože podle nedávného výzkumu hrozí lidem v důchodu zvýšené riziko demence. Žijí také v neustálém stresu a zemřou o několik let dřív, než kdyby zůstali v práci. V pětapadesáti se tedy nacházíte v jakémsi limbu, kde čas ubíhá vedle vás, ale zároveň jde i proti vám. Jste příliš mladí na to, abyste si hodili nohy na trnož, a příliš staří, abyste se pustili do něčeho nového. Proto jsem učinil jedno velké rozhodnutí. Sice jsem o jedno dítě přišel,  ale udělám si jiné.  Nevím, kdo bude druhým rodičem ani  co bude dítě zač, ale už nevydržím jenom sedět a třídit obrázky ve fotoalbech. Zejména když většina fotografi í pochází z životní etapy, která se teď uzavřela. Dítě vyrostlo. Sen je pryč. Stal jsem se pohodlně netečným.

19. DUBNA 2015