Ukázka:

Tygr s jedním jediným pruhem

Taky si myslíš, že všechny děti se těší na narozeniny a nejradši by je slavily pořád? Ale o každém to neplatí, třeba o mně ne. Protože 22. prosince není jenom datum, kdy jsem se narodila. Je to i datum, kdy umřela moje maminka. Byl mi rok a ona a táta mi chtěli uspořádat oslavu, jenže zapomněli koupit balonky. Zničehonic se objevil náklaďák a pak už tu maminka nebyla. Balonky jsme neměli. Neměli jsme je doma už nikdy. A oslava se nekonala, ani tehdy, ani žádný další rok.

Když se to stalo, byla jsem v autě taky. Pořád ještě mám na hrudníku jizvu. Jak do nás ten náklaďák naboural, něco ostrého proletělo vzduchem a pořezalo měto, čára se mi táhne přímo přes srdce. V nemocnici mi ránu zašili. Zachránili mě, i když jsem byla ještě malá, ale maminku zachránit nešlo, i když to byla moje maminka. Někdy mě napadá, že tatínek při té nehodě umřel taky. Což je nespravedlivé, já vím. Protože on přece žije.Jenže ne tak úplně.

Tatínek tehdy řídil. Babička říká, že to nebyla jeho vina, že to nebyla ničí vina. Ten den napadl první sníh a byl porouchaný semafor. Tátovi se při nehodě nic nestalo, vypadal po ní jako dřív. Až na jednu věc – na oči. Viděla jsem jeho fotky předtím a potom. Dokud maminka žila, tatínek vypadal jako normální táta, oči mu zářily. Po její smrti se z něj stal smutný táta a světlo v očích mu pohaslo.

Maminka mi dala neobvyklé jméno. Jmenuju se Tigris, ale jsem tygr s jedním jediným pruhem. Jizvou táhnoucí se přes srdce.Když jsem byla malá a chtěla jsem si o mamince povídat, táta vždycky říkal, že bychom měli zapomenout a jít dál. Ale já na ni myslela pořád a on taky. Říkal, že je maminka neustále s ním, i když o ní nemluvíme. „A kde?“ ptala jsem se. „Kde ji máš?“„V srdci,“ odpověděl a zadíval se na mě vážnýma očima.„Jak to? Jako v nějaké truhličce?“ „Něco takového,“ řekl.Tehdy jsem nechápala, jak to myslí, byla jsem ještě malá. Ale v den mých jedenáctých narozenin se všechno změnilo. Tu truhlu jsem totiž našla a pochopila jsem, o čem táta mluvil.

Noc před narozeninami jsem nemohla usnout. Právě jsme se nastěhovali do nového bytu za městem a babička také, o několik domů dál. Všude stály hromady krabic a nábytek. Já jsem v pokoji měla jenom holé zdi, psací stůl, postel a šatník zející prázdnotou. A jedno okno, úplně zbytečné, protože stejně nebylo na co se venku dívat.Tohle nebyl můj pokojíček, byl to můj nový pokoj, a i když jsme na tom místě bydleli teprve pár týdnů, už jsem chtěla pryč. Chtěla jsem zpátky do starého bytu, kde zůstaly drobné stopy po mamince. To ona mi vymalovala stěny na světle modro, to ona zatloukla hřebíky a rozvěsila obrázky, to ona jednou upustila na podlahu květináč, takže tam zůstal důlek, maminkovský důlek, ke kterému jsem mohla chodit. Tajně jsem se důlku dotýkala rukou a šeptala „mami“, představovala jsem si, že tam ten květináč upustila před chviličkou.

Nechtěla jsem se stěhovat, ani náhodou. Ale nic jiného nám nezbývalo, na první byt už jsme neměli peníze. Teď jsem ležela ve své staré posteli v novém pokoji a myslela na maminku. Připadalo mi, jako by se mi ztrácela.Vyhlížela jsem hvězdy na noční obloze. Dělávala jsem to vždycky, když jsem nemohla usnout. Jenže za novým oknem žádné hvězdy nebyly. Jenom veliká cedule „Zákaz parkování“.A tak jsem se převalovala z boku na bok a stýskalo se mi. A vtom jsem to zaslechla. Šepot! Hned za dveřmi pokoje. Tátův a babiččin hlas. Slyšela jsem je už tisíckrát předtím. Ale nikdy ne takhle. Znělo to, jako by se hádali. Nerozuměla jsem o čem, ale zachytila jsem, že babička zvýšila hlas a prohlásila: „Musíš jí to říct, Milo. Je to už deset let. Tigris má právo se to dozvědět.“Právo dozvědět se co? pomyslela jsem si. Vykradla jsem se z postele a opatrně jsem přitiskla ucho na dveře. Ale hlasy utichly a já ve tmě rázem zase osaměla.

překlad Marie Voslářová