ŽIDLE

Mám židli.Představuje můj prostor, útočiště, svatyni. Není to jen židle, ale spíš existenciální středobod mé každodennosti. Neuplyne jediný den, abych na té židli aspoň nějakou dobu nestrávil.Svým způsobem je ta židle posvátná.Po snídani si beru kávu, abych si ji vypil na té židli, která je ze všech židlí v domě nejvíc moje. Je to spíš sklápěcí křeslo, čalouněné a potažené hnědou kůží. Má i nastavitelnou opěrku pro nohy. Právě v něm si nejvíc čtu. A lze ho sklopit tak, že se v něm dá i zdřímnout. Každé dopoledne v něm při kávě poslouchám hudbu.

Říkám, že je to moje židle, protože na ní nikdo jiný nesedává. Dokonce i když přijde návštěva a je třeba do obýváku donést další židle, stejně si na tu mou nikdy nikdo nesedne. Vlastně by mi to nevadilo a jedinkrát jsem neřekl „na mou židli si nesedejte“. Stejně to nikdy nikdo neudělal a neudělá. O nevysloveném nikdo nepochybuje: ta židle je zvláštní, je to osobní židle pána domu.

Za pěkného počasí se přesouvám na východní verandu a usedám do houpacího křesla. Je takové rustikální – z ohýbaného dřeva, na kterém zůstala kůra.Tahle houpací křesla jsou celkem čtyři, ale žádné není jen moje. Líbí se mi to houpání, je to fajn cvičení na nohy i záda. Na houpání je něco primitivně uspokojivého. Když někdy za zimního večera sněží, sedávám v houpacím křesle u krbu. Přemýšlím v něm a oddávám se snění. Na další židli pravidelně usedám v pracovně k počítači. Tahle židle je opravdu něco. Udělali ji podle originální židle Aeron, která se vyrábí od roku 1994. Tenhle poslední model je ergonomický, založený na rozsáhlém výzkumu anatomie. Má různé páčky a tlačítka, abych si mohl leccos nastavit podle potřeby. Sedátko a opěradlo jsou z pružného nylonu. Židle se otáčí a jezdí. Když se nakloním, židle ten pohyb udělá taky. Je to židle pracovní: jde o to, aby se mi při práci sedělo pohodlně.

Něco velmi podobného se dnes stalo univerzální kancelářskou židlí. A nejen to – došlo mi, že se na ní skvěle sedí i u jídelního stolu. Kdysi jsem ve větším domě u velkého stolu míval čtyři takové. Hosté se napřed trochu divili, ale pak je tohle řešení nadchlo. Díky těm židlím se po večeři rozbíhala pořádná diskuse. Zůstat u stolu bylo tak příjemné. Vedle ergonomických židlí jsou ty obyčejné jídelní tvrdé a nepohodlné.A proč nedopřát návštěvě pohodlí? Dále mám několik zelených plastových židlí z jednoho kusu, vylisovaných z formy. Dnes jsou to všude na světě nejlevnější a nejpoužívanější židle. Dají se skládat na sebe, klidně na ně může pršet, jsou trvanlivé, snadno se myjí a skladují. Jsou úžasně praktické. Mám je po ruce, když v létě pořádám zahradní sešlost.

Jednu zvláštní židli sice nepoužívám každý den, ale určitě často. Vozím v autě kempingové skládací křesílko. Když se mi chce zastavit a pokochat se krásnou krajinou, prostě vystoupím, rozložím si křesílko a vychutnám si to. Díky němu jen tak neprofrčím kolem a nevidím krajinu jenom zběžně okénkem – když bych přitom měl zpomalit, vystoupit, posadit se a pořádně se tam rozhlédnout.

A pak mám ještě na verandě pracovny starý vozík pro invalidy. Tohle dřevěné kolečkové křeslo má proutěné sedátko a opěradlo. Posedím si v něm málokdy, protože je na rozpadnutí. Ale vlastně je to pěkná starožitnost. Kus nábytku, který je zároveň užitečný a má hezký design. A připomíná mi, že dříve či později zřejmě na něčem takovém skončím. Jako mimino jsem se vozil v kočárku, a až mě nohy neunesou, bude ze mě vozíčkář. Postupně jsem v životě měl spoustu židlí a křesel. Některé jsem si vybral kvůli designu: například sedací pytle a různá zajímavá umělecká dílka. Všech jsem se nakonec zbavil, protože se do nich obtížně sedalo a ještě hůř se pak vstávalo, anebo to prostě nebyl pohodlný nábytek, i když se po estetické stránce jevil zajímavě. Stačilo, aby se ze sedacího vaku vysypalo něco plastových kuliček, a byl na zahození.

Po většinu dějin měli židle jen velmi bohatí a mocní: faraoni, králové a generálové. Prostý lid žádné židle neměl a nepoužíval je až do šestnáctého století. Odtud ostatně máme předsedy a předsedající: jsou to ti, kteří sedí na nějaké mocenské pozici. Asi čtvrtina lidí ještě ani dnes židli nemá a nepoužívá. Mnohde v Asii, Jižní Americe a Africe lidé sedávají na zemi či na podlaze. Nebo na bobku. Zkusil jsem si to, když jsem žil v Japonsku, ale dlouho jsem to nevydržel. Od fyziologů víme, že prosedět skoro celý den je zdraví škodlivé. Pokud obyvatelé Západu zrovna nespí, skoro pořád jen sedí na zadku.

A vědci tvrdí, že takový člověk má víc neduhů a dožije se kratšího věku. Nejeden zdravotní problém souvisí s nadměrným sezením. Jejich rada zní: „Neseďte tolik.“ Bez židlí by se klidně dalo obejít. Sedět na bobku je vlastně výhodnější při porodu, vyměšování a také pro svaly dolní části těla. Jenže Američanům ani Evropanům sedět na bobku moc nejde – máme krátké achilovky, a když si dřepneme, nedokážeme mít chodidla na zemi. A při náboženské meditaci se používají určité sedací polohy – například lotosová v buddhismu a vadžrásana v józe.

Když se v duchu vrátím do dětství, slyším mámin hlas říkat: „Buď, Bobby Lee, zticha a klidně seď.“ Říkala mi to hodně často. Uměl jsem to, ale netěšilo mě to. A tak jsem často usedal (a pak z ní zase vstával) na kuchyňskou židli, která mámě sloužila jako trestná lavice – například když jsem odmlouval. Klidně sedávám dodnes, ale z tohoto textu je zřejmé, že být zticha se mi moc nedaří.

Ještě poslední postřeh. Vlastně si nejlépe posedím na houpačce na dětském hřišti: za slunečného letního dne vylétávám k obloze. A proč tedy nemám houpačku? Tahle úvaha mě přiměla k nákupu pořádné houpačky pro dospělé. Proč by ne? Čemu by to vadilo? Proč jsem s tím tak otálel? Jdi do toho! poručil jsem si.A opravdu to udělám.Jenže. Už to takhle stačí. Tolik jste toho o židlích a sezení ani vědět nechtěli. Právě tak to ale vypadá, když mě zvědavost vyšle na dobrodružnou výpravu za informacemi ohledně něčeho úplně obyčejného. Pořád živím oheň ve své hlavě. Před koncem tohoto textu přemýšlím, jak jste na tom s různými židlemi a sedacími zvyky vy. Co bych viděl, kdybych za vámi den či dva všude chodil? Máte židli, kterou považujete za svou osobní?To bych rád věděl.Kdybychom spolu u krbu v hostinci Warren House opravdu seděli, řekl bych teď, že už jsem toho napovídal dost a rád bych se dozvěděl zase něco o vaší židli a vůbec o židlích, které vás v životě provázejí.

překlad Jiří Hrubý, Lenka Fárová