První kapitola:

V úterý 30. dubna v 17:30 nastoupil Ryan Kleckner na istanbulském Atatürkově letišti na let TK1986. O patnáct řad za ním se k okénku posadil Javed Mohsin a svůj pákistánský pas si zastrčil do náprsní kapsy saka. Nafoukl si svůj cestovní polštářek a chystal se spát. O pět hodin později – let měl zpoždění – Mohsin sledoval, jak ABACUS ukazuje u imigrační kontroly Terminálu 3 diplomatický pas, čímž si ušetřil frontu, jež by ho zdržela nejméně čtyřicet pět minut. Mohsin předem zatelefonoval druhému agentovi v prostoru zavazadel, aby potvrdil, jak je Kleckner oblečen – bílé conversky, modré džíny, bílá košile, černý pulovr – a popsal jeho příruční zavazadlo (plastový černý kufr na kolečkách s nálepkou Rolling Stones na levém panelu) a také koženou aktovku, kterou téměř neodkládal. ABACUS si nemusel vyzvedávat žádné zavazadlo a ani ne za tři minuty se už pohyboval budovou terminálu.

Druhý agent, žena známá týmu pod jménem „Carol“, převzala ABACUSE po jeho příchodu do prostoru odbavování zavazadel, a když viděla, že si kupuje SIM kartu z automatu v jižním křídle, zavolala do Redan Place.

„Jakou značku?“ chtěl vědět Kell.

Seděl v nejmenší ze šestice místností, v té, kterou si zvolil jako svou kancelář. Klecknerův pohyb se dal předvídat, ale i tak mohl potenciálně dělat Else i GCHQ těžkou hlavu.

„Těžko říct. Vypadá to na průběžně placenou Lebaru.“

„Dal si ji do BlackBerry?“

„Zatím ne. Negativní.“

Carol ABACUSE sledovala automatickými dveřmi u celní kontroly, dokud nenavázala vizuální kontakt s třetím agentem Jezem, jenž se připojil k řidičům objednaných taxíků tísnícím se u příletů. Jez měl na sobě levný černý oblek a držel ceduli taxislužby Addison Lee se jménem „Kerin O’Connor“ načmáraným zeleným fixem. Dal ceduli dolů a na vzdálenost pěti metrů se pověsil na ABACUSE. Carol je mezitím předstihla, aby zaujala výhodnou pozici na nástupišti Heathrow Express, neboť předpokládala, že Kleckner chce jet do Londýna vlakem.

Jak se však ukázalo, rozhodl se pro taxi. Jez poslal textovkou číslo poznávací značky autu SIS čekajícímu u dálniční křižovatky uzlu 3 dálnice M4. S Jezem v závěsu se řidič vozu pověsil na ABACUSOVO taxi, když čekalo na světlech asi tři sta metrů od dálnice. Obě auta svůj objekt sledovala do centra Londýna, kde se ABACUS ubytoval v hotelu Rembrandt. Carol se vrátila na Paddingtonské nádraží na Heathrow Express a pak zamířila do restaurace v Knightsbridge, kde čekala na další instrukce od Kella. Jez zaparkoval v garážích za hotelem a doufal, že se bude moci trochu prospat. Řidič druhého vozu SIS byl odvolán k jiné práci. Javed Mohsin šel domů ke své ženě, kterou neviděl více než šest týdnů.

Každý detail z Klecknerova příjezdu byl za tepla předáván do Redan Place. Jakmile byl ABACUS na cestě, Kell zavolal Dannymu Aldrichovi do jeho pokoje v Rembrandtu. Harold napojil hotelové bezpečnostní kamery do Aldrichova laptopu, takže mohl sledovat chodbu před Klecknerovým pokojem, vestibul a hlavní i boční vchody. Pokud by se Američan ubytoval a vyšel si na procházku, Aldrich by shromáždil část sledovacího týmu, aby se na něj pověsil, a pokud by si objednal obsluhu na pokoj a šel spát, většina by mohla jít do postele.

Ukázalo se, že s Klecknerovým přáním dostat jiný pokoj se Amelie nezmýlila. Poté, co se Američan zaregistroval na pokoj 316, jehož osazení kamerami a mikrofony zabralo krušné čtyři hodiny, zběžně místnost obhlédl a vrátil se do recepce, aby požádal o něco lepšího. Roli recepční v Rembrandtu se s tichým souhlasem manažera hotelu ujala dočasně přeložená australská důstojnice SIS, která na Klecknerovu žádost zareagovala rychle a klidně a ještě stihla poznamenat něco o „překrásném výhledu na Knightsbridge“. ABACUS byl tedy dle očekávání přesunut do pokoje v horním patře hotelu, rovněž sledovaného a odposlouchávaného.

Kellovi vrtal hlavou Klecknerův motiv. Chtěl prostě lepší pokoj, nebo si dělal starosti kvůli sledování ze strany spojenců? Pokud by platilo to druhé, byl Američan prostě opatrný, nebo jeho rozhodnutí vypovídalo o narůstající paranoie?

„Musíme prostě zachovat klid,“ řekl po desáté hodině Amelii do telefonu.

„Jistěže, Tome, to musíme,“ odpověděla, čímž oznámila, že jde spát.

Začala dlouhá noc. Kleckner se ve svém pokoji osprchoval, objednal si sendvič, pak si převlékl džíny, vzal si čistou košili a vyrazil do nočního Londýna. Jeze, který si krátce pospal v garážích, vzbudil telefon – Kell mu dal pokyn, aby s autem kroužil kolem ABACUSE, zatímco Aldrich, Carol a dva další pěšáci ho sledovali na Kensington.

Ukázalo se, že má schůzku s jednou libanonskou dívkou v baru Eclipse na Walton Street. Nejmladší členka týmu – Lucy – do baru vešla o deset minut později. Pozornost dvou obchodníků působících v Dubaji jí pak chvíli bránila Klecknerovu společnici vyfotografovat.

„Je jí asi pětadvacet,“ sdělila Kellovi po telefonu z baru. Nebylo skoro vůbec slyšet, co říká. „Zaslechla jsem jméno ,Zena‘. Důvěrná konverzace. Možná se znají z dřívějška, možná také ne, ale už je ruka v rukávě.“

„Jak to, že jsme o ní nevěděli?“ zeptal se Kell Elsy, načež poslal Dannymu textovku, aby dohlédl na Walton Street. Obrat „ruka v rukávě“ dávno neslyšel.

„Kdo je ta Zena?“

Elsa pokrčila rameny. „Snad ta nová SIMka?“

Kell požádal o odstranění jedné dělící příčky, aby se vytvořil větší společný prostor, kde by mohli sedět různí členové týmu. Z obchodu na Westbourne Grove také přinesli ještě jednu pohovku. Na té teď ležela Elsa, zírala na strop, unavená a mírně podrážděná.

„To se vždycky může stát, že lidé mají e-maily, stránky, nové IP adresy, které třeba používají pro navazování kontaktů.“

„To je fakt,“ odvětil Kell. „Pořád se ale potřebujeme dostat k té SIMce.“

Kleckner ještě hodinu pobyl v Eclipse a při zavíračce se se Zenou odporoučeli. Lucy nechala dubajské obchodníky, aby za ni zaplatili, a odešla v jejich společnosti o hodinu dříve – pokud si jí Kleckner všiml, musel mít dojem, že se s těmi muži setkala záměrně, a proto z její strany nehrozí, že by ho sledovala. Sotva se všal ocitla venku, oba muže odbyla a vrátila se domů. Pokud by ho sledovala, Kleckner by ji mohl poznat jako opakující se tvář, a tak by měla po zbytek Klecknerovy návštěvy „červenou“.

Aldrich mezitím sebral falešný černý taxík od bezpečnostní služby a mohl sledovat Klecknera a Zenu do nočního klubu na východním konci Kensington High Street.

S Lucy vyřazenou ze hry Kell věděl, že tým se teď zredukoval na pětičlenný. Nemohl riskovat vyslání dalšího člověka dovnitř. Tušil, že Kleckner dívku opije, zatančí si s ní a pak navrhne panáka v Rembrandtu. To byl jeho běžný istanbulský modus operandi a Kell nepředpokládal, že by Kleckner svou známost na jednu noc přerušil, aby se setkal s Minasianem.

To se potvrdilo. Kell dostal od recepční textovku, potvrzující, že ABACUS je „zpátky ve svém pokoji se ženou (arabské vzezření, něco přes dvacet). Oba opilí, flirtují.“ Když zapnuli monitor, Kell s Haroldem viděli, jak si Zena v koupelně horečně čistí zuby, zatímco Kleckner, bez košile, se v minibaru shání po šampaňském. Přehoz na posteli už byl shrnutý, což napovídalo, že dvojice se už líbala.

„Ten má štěstí, hajzl jeden,“ vrčel Harold. „Co já bych za to dal, kdyby mi zas bylo dvacet devět.“

„Spousta ženských to určitě vidí taky tak,“ odvětil Kell. „Vem si tu Zenu. Kdyby si dneska mohla vybrat mezi tebou a Ryanem a ty bys bydlel v hotelu, tak….“

„Jakápak soutěž? Ona je taky jenom člověk.“

Harold vypnul zvuk z koupelny. Televize na pokoji byla zapnutá a naladěná na hudební kanál. Hrála píseň, kterou Kell neznal.

„Necháme je být?“ navrhl a myslel přitom na svou první noc s Rachel v Londře.

„Dobrý nápad,“ odvětil Harold a šli vedle.