Ukázka z rozhovoru:

Jaké jste měl jako dítě koníčky, kromě horolezectví? Sbíral jste třeba něco? 

Jako kluk poštovní známky a taky krabičky od cigaret. Tohle sbírání měl snad každý kluk. Nějaký známky bych asi na půdě ještě našel. Krabičky už nemám, ale s kouřením mám dobrý příběh z mládí. Chodil jsem do třetí třídy a brácha Boris, který je o dva roky starší, se kamarádil s partou místních ještě starších kluků. Pochopitelně všichni kouřili. Tak jsem to musel taky zkusit, abych se jim přiblížil, dostal se do party. Kouřil jsem támhle za plotem. Když mě táta vzpěrač uviděl podruhý s cigaretou, hned jsem pochopil, že kouření opravdu škodí zdraví – rozbil mi hubu takovým způsobem, že jsem od té třetí třídy o cigaretu už ani nezavadil. Dneska je kouření moderní, a kdo z mladých nekouří, vyčuhuje z kolektivu a v očích ostatních je srab. Přitom je naopak on ten silný. Já jsem byl na průmyslovce jedinej nekuřák a mindrák jsem z toho neměl. V tý době měli všichni kazetový magnetofony, jen já ne. Záviděl jsem jim je, ale trauma jsem z toho taky neměl a přežil to. Tohle je na každým, co si v sobě vypěstuje, jak se cítí.

Nad tou kávou, co pijeme, mě napadá, jestli vlastně nemáte radši čaj. Ten se k Himálaji, aspoň bych řekl, hodí víc.

Já jsem kávový, čaj moc nevyhledávám, „čajový čas“ už jsem si odbyl. Na prvních expedicích jsme totiž zpočátku pili jen černý a zelený čaj. Neměli jsme zkušenosti ani peníze. Pak jsme začali pít šípkový a další bylinný čaje. Na spaní, na ledviny, na žaludek, hodně nám to chuťově ladilo. Když vypijete denně šest litrů, tak je nutné chutě měnit. Postupně jsem se dostal do fáze, že jsem měl čaje po krk. Jenže tam nahoře je třeba pít, museli jsem se proto často do pití nutit. Člověk, když leze, tak se napije ráno, během cesty se moc nepije a pak zase, když je v bivaku, tak do sebe musí nějakou tu tekutinu dostat. Věděl jsem, že pít musím, ale ve výškách se musíte trochu přinutit. Přiznám se ale, že dělat ve větru, v minus dvaceti každý den několik hodin nějakou tekutinu, není zrovna zábavná činnost. Jakmile jsem se vrátil z expedice, nechtěl jsem čaj ani vidět a začal jsem používat instantní kávu. Po svý první expedici, v roce 1984 na Mount Everest, jsem se seznámil s Italem Robertem Trevisanem, který žije v Česku. Byl podobný typ jako já. Jak já řeším hory, on řeší kávu. Měl svou vlastní značku kávy Caffé Slavie, měl svoji kavárnu (ne tu u Národního divadla), kde ji pražil.
Před jednou cestou mi právě Roberto dal moka kávovar a k tomu vakuovaný nerezový stříbrný šálek se zlatým podšálkem. Když mi ho dával, napadlo mě, že budu vypadat mezi horolezci jako magor. Trochu náfuka. Styděl jsem se, ale nakonec jsem si docela užíval. Někde mám krásnou fotku, jak sedím v kamenným trůnu ve výšce 4000 metrů, za mnou je majestátní Huascarán, na rukou obrovský rukavice a v nich držím ten malý šálek s kávou. V roce 2001 jsem si šálek vzal na K2, to byl druhý extrém. Dnes nechápu, jak jsem to dokázal, kde jsem bral sílu tahat „zbytečnosti“ do výškových táborů, nahoru do stěny. Ale mám záběry, jak v prvním výškovém táboře v šesti tisíci metrech sedím rozkročmo na skalním hřebínku a vařím si v kávovaru kafíčko. Kafe piju často, doma tak pět šálků denně.

Káva je ale močopudná.

To není rozhodující, když pijete denně litry tekutin, močit prostě musíte a je jedno, jestli je to po čaji nebo po kafi. Kafe je močopudný, ale řeknu vám, že neskutečně brutální je kombinace kafe a pivo, to znám třeba z kola. Je překvapivý, že na všech trekách v Nepálu, a to i na neuvěřitelných místech, mají obrovský italský profesionální mašiny na kávu. A není ani drahá, kafe stojí na naše peníze pár korun. Netuším, kdo jim takový stroje v chudým Nepálu zainvestoval. A v Káthmándú mám jeden oblíbenej stánek, kde dělají snad nejlepší kapučíno na světě. Tam bych mohl sedět hodiny.