1

Ve skle výlohy zahlédnu muže, který mě pronásleduje. Od chvíle, kdy jsem si ho všimla, jsem už párkrát odbočila. Naše cesty se protnuly ve špinavých bočních uličkách Karáčí. Odrazy našich postav se míhají ve výkladu krejčovské dílny. Má protáhlý obličej a je vysoký. Při chůzi otevírá a zatíná pěsti. „Bezpečí závoje,“ čtu slogan na plakátu propagujícím burky a hidžáby. Před sebou zahlédnu mizet autobus, kterým jsem chtěla jet, pomalovaný přehnaně nápadnými barvami a vzory. Každý centimetr kapoty je vyzdobený tvary a spirálami v křiklavých tónech, spletitými a nekonečnými, a tak připomíná spíš alegorický vůz, dieselový chrám pro potěchu oka. Vypadá, jako by mu sebrali svobodu, pomalý, těžkopádný drak obtěžkaný vlastní krásou a cestujícími, kteří visí z jeho břicha i hřbetu.

V Pákistánu jsem si je oblíbila, tyhle autobusy. V záplavě prachu a smogu a řvoucích klaksonů člověka překvapí, jako když pod maskou nudného obličeje objeví spřízněnou duši. Když si tu rachotinu nechám ujet, moc mě to nezdrží. Za pár minut pojede směrem na Džinnáhovu ulici další. Jen ať si pan Ed nemyslí, že se mu snažím zmizet. Nic nevzbuzuje větší podezření, než když setřesete pronásledovatele. Tohle mě vždycky rozesměje ve filmech o agentech CIA. Honičky po střechách a nablýskané glocky.

Ve skutečnosti by jediná taková akce v centru města vyzradila mou identitu a znemožnila mi práci v tajných službách na celý život. Lepší je dopřát jim falešný pocit bezpečí. Chodím dostatečně pomalu, aby mi stačili. V autě zastavuju na oranžovou. Pokaždé, když přicházím nebo odcházím, ujistím se, že mě dobře vidí. Jinými slovy, musím je k smrti nudit. Pak se vytratím a scény z bondovek si nechám až na chvíli, kdy je ukolébám do klidného spánku.

Zatímco čekám na autobus, sleduju, jak si pan Ed prohlíží kuchyňské potřeby u jednoho stánku. Není jasné, ke komu patří. První tip obvykle padne na místní službu – příslušník vládní kontrarozvědky státu, ve kterém právě jsem. Ale v tomto případě si nejsem jistá. Pákistánští agenti jsou ve své práci dobří. Sledovací týmy obvykle tvoří šest až sedm členů, takže mohou agenta, který mi je právě v patách, každou chvíli vyměnit, a tím minimalizovat riziko, že si něčeho všimnu. Zdá se však, že tenhle chlapík je sám. A nejen to, podle rysů v obličeji by to mohl být cizinec. Přes kalhoty má sice oblečený tradiční volný, dlouhý kamíz, ale něco mi říká, že má vazby na Střední Asii. Možná Kazach nebo Uzbek.

S největší pravděpodobností si mě otipovává před zítřejší schůzkou. Al-Káida v poslední době zaznamenala příliv rekrutů ze Střední Asie. Nasazovat nováčky na sledování je docela běžné. Mají tak šanci poznat město, zatímco si je velitelé prověřují. Pozoruju, jak se proplétá mezi stánky, které lemují tržnici Džodía bazar. Bere do ruky část karburátoru a pomalu ho otáčí. Když vidím, jak si ho prohlíží, napadne mě, jestli nepatří do třetí skupiny – ambiciózní prodejce zbraní, který ví, že spolupracuju s Jakabem, maďarským dodavatelem nejrůznějších sovětských přebytků. Pochopitelně je tu vždy ještě čtvrtá, nepříliš zajímavá možnost: je to jen obyčejný starý chlap, rádoby predátor, který si lačně prohlíží osmadvacetiletou Američanku, co se prochází ulicemi cizího města úplně sama. Ostatně, vždy je potřeba brát v úvahu Occamovu břitvu. Nejjednodušší vysvětlení je obvykle správné.

Vládní špion nebo trouba, když vás někdo sleduje, to je vždy důvod k ukončení operace. Se špehem v zádech nemá smysl potkávat se s informátorem ani vyzvedávat tajné dokumenty. I neškodný úchyl může být nebezpečný, když si vezme do hlavy, že viděl něco, o čem by měl mluvit. Naštěstí nejdu do akce. Dnes ještě ne, až zítra. Dnes jen zkoumám terén. Jakab mi řekl, že to má být na křižovatce ulic Abdulláha Harúna a Sarvara Šahída. Tvrdil, že víc neví. Dokonce ani tohle neměl vědět. Informace vytáhl z kupců pod záminkou, že potřebuje zjistit, co chystají, aby jim prodal tu nejvhodnější bombu. Řekl jim, že musí znát cíl, protože jedině tak bude mít jistotu, že bude bomba obsahovat dost materiálu, aby ji zaznamenal Geigerův detektor. Dostatečně účinná, aby si vynutili pozornost, o niž usilují.

Přijíždí další autobus a já pomalu a klidně nastoupím, jako bych nejela zkontrolovat cíl možného teroristického jaderného útoku. Pan Ed vyšplhá nahoru a usadí se na střeše. Já si najdu volné sedadlo v části pro ženy. Venku se začíná šeřit a na motorkách se rozsvěcejí světla. V mumraji večerní špičky mám čas prohlédnout si okolní budovy; většina z nich je starší než celá země a jsou připomínkou doby, kdy byl Pákistán součástí Indie, hřištěm kolonizátorů a králů. Jako Američanka cítím jistou spřízněnost. Touhu vymanit se z chomoutu Anglie. Dokážu si představit, jak muži a ženy v kamízech a šátcích, kteří teď sedí okolo mě, házejí bedny s čajem do oceánu. Jsme země rebelů, oni i my. Jen kdyby kvůli tomu rebelství neteklo tolik krve.