Zcela specifickou stránku deníku představuje Battěkova reflexe aktivit politické policie. Bezmála polovinu normalizace strávil ve vyšetřovací vazbě či ve vězení a do roku 1989 zažil celou řadu rozmanitých forem státní represe a šikany. Z tohoto pohledu jej v roce 1989 mohla StB jen stěží něčím překvapit. Byl si vědom mocenského rozložení sil a zbytečně nevyhledával konflikt. Současně neváhal dát jasně najevo svůj nesouhlas s postupem zasahujících uniformovaných příslušníků i „estébáků“ a zásadně odmítal vypovídat a cokoli podepisovat. Neustále počítal s tím, že může být znovu zatčen a odsouzen. „Podstupovat to riziko,“ uvedl v rozhovoru v květnu 2007, „to byl předpoklad toho, aby se člověk mohl nějakým výrazným způsobem angažovat.

Ostatně to byl právě Battěk, kdo s Ladislavem Lisem, Alexandrem Vondrou a Janou Petrovou vyjednával s mocenskými orgány možnost uspořádání vzpomínkové akce u příležitosti výročí smrti Jana Palacha.Ta nakonec vyústila v týden trvající protirežimní demonstrace v centru Prahy, které zásadním způsobem přispěly k pádu komunistického režimu v Československu. Co se odehrávalo 16. ledna v pražských ulicích, vylíčil Battěk výmluvně: „Než odcházíme ze Savarinu, přicházejí lidé z Příkopů s kapesníky v rukou – venku je cítit slzný plyn – v pěší zóně je uprostřed asi 9 velkých antonů a na Můstku je velký oblak slzného plynu, který se táhne k Prašné bráně“. Když o tři dny později znovu „začala policie zuřivě a bezhlavě mlátit lidi – ity ležící na zemi – tedy opět brutalita a demonstrace síly a násilí proti obyvatelům,“ navrhl Ladislav Lis v manifestaci nepokračovat. Battěk trval na tom, že chtějí-li lidé takto dát najevo svůj postoj vůči „totalitě“, nemá se jim to rozmlouvat.

z úvodního textu Deníku 1989, na které spolupracovali badatelé z Ústavu pro soudobé dějiny AV Michaela Tučková, Marek Suk a Tomáš Vilímek

............

Kromě kultury ducha, dbá Rudolf Battěk i na kulturu své tělesné stránky. I jóga, jak jí rozumí, má v kombinaci s mystickými důrazy člověku napomáhat k exodu z niterného soustředění k průnikům navenek; přitom si v tomto duchovním pohybu neukládá žádných hranic. Tato duchovní cvičení podniká sociolog a politik ve vězeňské cele, v níž umí odpočítávat tisíce kroků, jejichž přesný počet sděluje i čtenářům svých listů z vězení, které vyšly pod titulem Jako červenej Karkulák.

Ukázka z Deníku 1989:

So. 7. 1. 1989 

ráno mě bolela hlava a trochu mám i bolest u srdce – necvičím. Dopoledne jdu nakoupit do samoobsluhy. Mladí z Brna, kteří se ohlásili, nepřijeli. V 15 h. jsem u Havla – je tam schůzka pracovní skupiny sympozia (Kantůrková, [Libuše] Šilhánová, Lis, Vondra – ten odešel). Návrh Evy Kantůrkové na uspořádání sborníku příspěvků ze sympozia „Československo ’88“ byl přijat – Eva nám dala koncept. V 18 h. je skoro po roce schůzka kolektivu mluvčích Ch77 v bytě v Dejvicích u Kaplanů. Sešlo se velké fórum lidí – asi třicet – nástup nových mluvčích – schůzi vede trochu byrokraticky Tomáš Hradílek – probírají se návrhy nových dokumentů – je jich mnoho (Havel navrhuje dva – tři do roka), diskuse se také rozvíjí o vztahu Ch77 k nezávislým iniciativám, a zejména HOSu – upozorňuji, že existuje rozdíl mezi výrazně politickou činností HOSu a Ch77, opírající se o základní prohlášení. Mluvili mnozí – také [Jaroslav] Šabata a Štern, ale nikdo výrazně nepodpořil – mimo mě – pozici HOSu – dojem ze setkání byl matný.

Po. 9. 1. 1989 

ráno v 9 h. jsem u kpt. Krpálka – vrací mi malou část zabavených věcí z prohlídky + psací stroj. Chová se velmi slušně – k zabaveným videokazetám řekl, že by nahrávku smazali a pak by mi ji vrátili; s tím jsem nesouhlasil, neboť je tam nahrávka mých „oslovení“ (John Baker) zcela nepolitických. Jel jsem pak objednat stuhy na věnce pro pietní akt k Janu Palachovi. Odpoledne jsme se setkali u Václava Havla k projednání postupu k výročí smrti Jana Palacha. Jsme tam s Láďou Lisem a Sašou Vondrou. Havel nás informuje o anonymním dopise, který dostal od jakési skupiny hromadných sebevražd, vyjadřující sympatie k Ch77 a oznamující, že v neděli 15. ledna vzplane živá pochodeň na Václavském náměstí. Havel napsal okamžitě „krásný“ dopis a hned ho odtelefonoval ven všem rozhlasům. Nevylučoval jsem podvrh – Vašek byl přesvědčen o pravosti. Později se ukázalo, že to pravděpodobně byla polická záležitost, aby měli důvod zasáhnout na Václavském náměstí. Ne kvůli pietnímu kladení věnců, ale kvůli vyvolávání zmatků hrozbou veřejného upálení. – Dohodli jsme se, že můj návrh jít jednat na NVP jako dobrá vůle zamezit konfrontaci je správný – přítomní ho přijali – večer ho projednáme na schůzce nezávislých aktivit. V 18 h. jsme se sešli v ÚKDŽ – zástupci nezávislých aktivit – a dohodli se, že zítra přijde na NVP jednat Battěk, Lis, Vondra, [Jana] Petrová. – My s Lisem jedeme ještě k [Václavu] Bendovi a dokončujeme redakci Šternova textu k Palachovu výročí – nazvali jsme ho na můj návrh „Výzva Jana Palacha“. Dochází k polemice mezi Bendou a Lisem, zda se máme připojit k výzvě pietního aktu k Janu Palachovi – Benda je proti – nakonec zůstává jen při vydání našeho prohlášení.