Ukázka:

leden 2018

„Dnes je to špatný, má už velký bolesti.“ Mnoho si z matčina telefonátu nepamatuji. Vím, že na mě mluví, ale obsah jejích slov mi uniká. Pláče. Krátce jí odpovídám a třesoucí se rukou pokládám telefon, na jehož druhé straně už nikdo není. Přijíždím k první odbočce, zastavím a měním směr jízdy. To zvládnu, chlácholím sama sebe. Musím už konečně překonat ten svůj věčný strach. Pojedu za ním, protože je to naposledy. Nevím proč, ale jsem si tím jistá. Vždy jsem měla něco jako šestý smysl, který mi dával tušení, co se stane. A bohužel si nevzpomínám, že bych se někdy spletla.

V hlavě se mi honí divoké myšlenky, které se snažím ze všech sil zkrotit – neúspěšně. Vím, že je to nevyhnutelné, přesto se neubráním prosbám k vyšší moci. „Ještě ne, prosím, teď ještě ne.“ Oči mi zalijí slzy a cesta se velmi rychle rozostřuje. Tolikrát jsem si tento moment představovala, ale vždy byl tak nějak vzdálený realitě… až do dnešního dne.

Cesta je nekonečná. Silnice se před automobilem jen líně rýsuje a kužel dálkových světel odhaluje zbytky sněhu na krajnicích. V lednu ho tu bývá obvykle mnohem více, ale letošní zima je na sníh poměrně chudá. Když jsme tudy, jako malé děti, jezdívali s rodiči za babičkou a dědou, silnici lemovaly vysoké sněhové mantinely, které naše auto zastavily, kdykoliv dostalo smyk. Neměla jsem to jako dítě ráda, ale když si na to teď vzpomenu, říkám si, jaké to byly hezké a bezstarostné časy. Tak ráda bych se do nich zase vrátila, abych nemusela čelit neúprosné realitě. Snažím se ze všech sil soustředit na řízení, ale myšlenky na nevyhnutelné mi vhánějí do očí jen přívaly dalších slz.

Přijíždím k malému domku, kde strávil celý život. Tedy téměř celý. Řízením osudu se ocitl na místech, která byla v 50. letech strašákem pro všechny, kteří našli odvahu se postavit tehdejšímu režimu. Nerad na ty časy vzpomínal. Tuto etapu svého života uzamkl hluboko uvnitř svého nitra a jen příležitostně vypustil střípky svého temného příběhu a nechal tak ostatní nahlédnout za brány pekla, kterým prošel. Někdy to dělal zcela nevědomě. To byly noci, kdy se (v zajetí nočních můr) vracel zpět. Pak se se svou ženou bil jako o život, dokud ho, s vypětím všech sil, nepřivedla k vědomí. Tak člověka poznamená devítiletá cesta peklem.

Hledám odvahu sevřít ledovou kliku a vejít do domu. Dotek chladného kovu působí jako předzvěst toho, co zcela jistě přijde. Je mi jasné, že „už to nebude trvat tak dlouho, jako to trvalo“. Přesně takhle by to děda řekl, to byla jeho slova, vždy když mluvil o smrti. Procházím chodbou, kterou starými prosklenými dveřmi osvětluje tlumené světlo z největšího pokoje a dopadá na podlahu před nimi. Mám pocit, že mi srdce vyskočí z těla, jak zběsile mi bije. Je ve mně malá dušička, ale seberu poslední zbytky odvahy, opatrně otevřu dveře a vstoupím dovnitř.

Na televizním stolku svítí malá lampička. Přehlédnu jeho pokoj a můj zrak se zastaví na pohovce, kde leží. Je to už několik dní, kdy byl naposledy schopen vstát. Lehká pokrývka kopíruje jeho pohublé a nemocí vysílené tělo. Je tak slabý a zranitelný jako nikdy předtím. Chvíli ho jen v tichosti pozoruji. Spí. Deka, jíž je přikrytý, se v pravidelných intervalech jeho dechu jen velmi neochotně zvedá a zase klesá. Pod náporem těžké nemoci sotva dýchá. Z vedlejší místnosti ke mně doléhá šepot těch, kteří s ním, stejně jako já, chtěli strávit poslední hodiny jeho života.

Na prahu dveří, hned za mými zády, se objeví má matka. Přestože je v místnosti šero, nelze přehlédnout její pláčem zarudlé oči. Dívám se střídavě na ni a na jejího otce. Pokynutím hlavy směrem k němu mi naznačuje, abych mu dala o své přítomnosti vědět. Dál nic neříká. Jak ji znám, vím, že kdyby teď promluvila, okamžitě se znovu rozpláče. Přikývnu na znamení, že jí rozumím.

„Ahoj, dědo!“ pozdravím třesoucím se hlasem a přisednu si k němu na pohovku. Leží ke mně zády, ztěžka dýchá, a když se otáčí za mým hlasem, tvář má zkřivenou bolestí. Velmi dobře si vybavuji den, kdy zazněla z úst lékařky ta strašná diagnóza. Poprvé bylo nahlas vyřčeno to, co jsme všichni tušili, ale nechtěli si to připustit. Ztrácel se nám před očima, ale uklidňovali jsme možná více sebe než jeho, že všechno bude zase v pořádku. Nyní, po necelých třech měsících, je nemoc v posledním stadiu, a až odejdu, tuším, co bude následovat. Silná dávka morfia. Prý usnadňuje odchod na „druhou“ stranu.

„Ty jsi přišla,“ zašeptá rozpraskanými rty. „Jsi moc hodná, to jsem nečekal.“ Vezmu jeho ruku a pevně ji sevřu ve svých dlaních. „Za tebou přece přijdu vždycky, dědo. Vždyť víš,“ zašeptám a ze všech sil polykám slzy, které se mi nezadržitelně derou do očí. Otočím se zpátky na matku, abych u ní našla sílu, kterou teď právě hledám, ale dveře jsou zavřené. Vůbec nevím, kdy odešla…