Žalozpěv o šílenství Ginsbergovy matky a další básně

Celý život trpěla Naomi Ginsbergová paranoidní schizofrenií. Často byla internována v různých psychiatrických zařízeních. Ginsbergovo dětství tak bylo velmi těžce poznamenáno tímto matčiným stavem a Ginsberg v básni vzpomíná, jak ji musel vézt do blázince, vzpomíná, jak se mu nahá nabízela, její pokusy o sebevraždu... V Kadiši se autor vyrovnává s bolestnou zkušeností a vyjadřuje i soucit, lítost a dokáže dát najevo synovskou lásku.

Ukázka:

1.

Je to zvláštní myslet teď na tebe, která jsi odešla bez korzetů & bez očí, jak tak kráčím po slunném dláždění

Greenwich Village dole na Manhattanu, jasné zimní poledne, a já byl celou noc vzhůru, mluvil jsem, mluvil,

četl jsem nahlas kadiš a poslouchal blues slepého Raye Charlese vyřvávaná na gramofonu

rytmus ten rytmus - a po třech letech vzpomínka na tebe - A četl jsem nahlas poslední Adónidovy triumfální

sloky - plakal jsem při pomyšlení, jak trpíme

A že Smrt je ten lék, o němž všichni pěvci sní a zpívají, na který vzpomínají, který prorokují jako v Hebrejské

Hymně nebo v Buddhistické knize odpovědí - a má vlastní fantazie zvadlého listu - za svítání -

Ve snu jsem prošel celým minulým životem. Tvůj čas - a můj, ubíhající stále rychleji k Apokalypse,

k okamžiku konce - květině hořící za Dne - a co přijde potom,

ohlížel jsem se zpátky na samu mysl, která viděla Americké město

vzdálený záblesk a velký sen o Mně nebo o Číně nebo o tobě a přízračném Rusku, nebo o zválené posteli, která

nikdy neexistovala

jako báseň v temnotě - uniklá zpátky do Zapomenutí

Už není co říct a nad čím plakat kromě těch Bytostí ve Snu, chycených do pasti tím, že Sen zmizel, které

vzdychají, skučí s ním, kupují a prodávají cáry přízraků, zbožňují se navzájem,

zbožňují Boha, který je v tom všem obsažen - je to touha nebo nevyhnutelnost? - pokud to trvá, Vize nebo něco

víc?

Krouží kolem mne, když vyjdu z domu a jdu po ulici, ohlížím se přes rameno, Sedmá avenue, cimbuří oken

v kancelářských budovách navršených nad sebe pod mrakem, na okamžik čnějících až k nebi a nebe nad mou

hlavou - ty staré modré končiny,

nebo po avenue k Jihu, k těm místům - když jdu směrem k Lower East Side - kudys chodila před padesáti lety,

děvčátko - z Ruska, a jedla první jedovatá rajčata Ameriky - zděšená v docích -

a pak se prodírala davy na Orchard Street kam? - do Newarku -

k cukrárně, k prvním doma vyráběným sodovkám století, ručně šlehané zmrzlině v zadním pokoji na

plesnivých hnědých prknech podlahy

Ke vzdělání, k manželství, k nervovému zhroucení, k operaci, a přitom jsi kantořila a učila se, jak zešílet,

ve snu - co je to vlastně tenhle život?

...............

překlad Jan Zábrana