Ukázka:

Co ti z roků, v nichž se nyní plus minus pohybujeme, utkvělo v paměti nejvíc? Co jsi prožívala, čím jsi žila?

Když jsem někdy kolem toho dvacátého roku života začala intenzivně kriticky myslet, tak kritická analýza ty mé obsahy vynořující se z nevědomí nevyřadila, ale měla jsem na ně míň času. Můj instinktivní a intuitivní živlový vnitřní život nepolevoval. Nevědomí neustále vyžadovalo moji pozornost a v případě, že jsem to ignorovala, byla jsem hodně nemocná. Intenzivní snový život a různé stavy za bdění. Mnohovrstevný vnitřní svět, ale ne úplně strukturovaný, máločemu jsem v něm rozuměla. Neměla jsem… nevím, jak to říct. Neměla jsem k němu prostě klíč. A pak se to stalo. Když jsem začala kojit, obsahy z nevědomí ustaly. Překryly je mateřské hormony. Jako kdybych dostala dva roky oddechu: je doba hájení. Byla jsem ukázkově jednoduchá, nekomplikovaně jsem se držela na povrchu, koukala na telenovely… Když byly Natálce necelé dva roky, bylo po klidu. Začaly se mi zase zdát sny. Pamatuju si dodnes velmi živě na ten první. Byl to zásadní sen a mně bylo jasné, že se ty obsahy začínají znovu hlásit o pozornost.

Řekneš mi ho?

Neřeknu víc, než že jeho ústředním motivem byla voda a smrt.

Chápu. Je to na tobě.

Zkrátka bylo to zpět. Skoro dva roky trvající nekomplikovanost byla pryč a nevědomí už zase bušilo na dveře. Najednou jsem si vůbec nebyla jistá, jestli chci s tím vším být znovu konfrontovaná. On ten vnitřní život, když je takhle intenzivní a plný obsahů z nevědomí, je poměrně dost náročný. Jako bych žila dva životy. Kromě toho běžného ještě druhý, v němž člověk neustále rozlišuje, třídí, zpracovává a integruje poměrně těžké obsahy, které se vynořují a nějak ho přepodstatňují. Je to náročné i tím, že se to děje během spánku, skrze sny. A já si tehdy říkala, že si vlastně nejsem jistá, jestli chci tohle zase podstupovat. Chvíli jsem přemýšlela o tom, jestli neexistují cesty, jak tuhle bránu zavřít. Nějakým způsobem nevědomí zablokovat. Zavřela bych si tak ale přístup sama k sobě. Tak jsem se v tom myšlenkově převalovala a pár týdnů vůbec nevěděla, co mám udělat. A pak – Naty byly skoro dva roky, takže to byl konec roku 2003 – jsem potkala Libuši Šafránkovou. To bylo absolutně zlomové a naprosto fatální setkání mého života. A v září 2004 jsem byla pokřtěná.

Můžeš mi o tom povědět víc?

Pro mě je tohle nesmírně osobní věc. Třeba ti o tom řekne víc Libuše. Ale začala tak moje mystická cesta. Před koncem roku se mi zdál sen a v něm přicházím zasněženou cestou k domu, před nímž stojí žena v černém kabátu s kapucí a ta žena mě ve snu obejme a v tu chvíli mi spadne kámen ze srdce. Tou ženou je Lila. Libuše Šafránková, samozřejmě že i v té době ji znám, ale ne osobně, respektive jednou jsem ji potkala ve studiu. A tenhle sen na mě následující dny tlačil – „Zavolej jí, pomůže ti.“ Bylo to strašné. Představovala jsem si, jak telefonuji Libuši Šafránkové a říkám: „Dobrý den, víte, já jsem ta moderátorka ze zpravodajství a volám vám, protože se mi o tom zdálo ve snu.“ Jenže… já jsem to nemohla neudělat. Na Nový rok jsem jí zavolala.  Byla s Pepou někde na Pražském hradě. Začátek hovoru byl tak, jak ho popisuji… a do toho Lila říká: „Danielko, já už na vás mávám telegrafním sloupem.“ A mně spadl kámen ze srdce.

To je ale vzrušující! Jak to bylo dál?

Začaly jsme se scházet a už jsme se neodloučily. Věnovala mi tolik času… Vedla mě. Všechny ty věci ve mně znala, s podobnými obsahy už dávno pracovala, v těch snových symbolech rozpoznala „nerozbalenou“ křesťanskou mystickou cestu. Hodně mi toho předala v desítkách hodin rozmluv, knížky mi dala, popsala a pojmenovala, co se ve mně děje, a mně se najednou složil celý ten obrázek, celá skládačka, najednou jsem měla v ruce ten poslední chybějící dílek. Dostala jsem klíč! Vedle duchovních cvičení jsem začala docházet na faru na přípravu ke křtu k otci Řehořovi, na konci léta 2004 jsem byla na Spořilově u sv. Anežky pokřtěná. Lila s Pepou jsou mými kmotry, Lila mě jako kmotra doprovodila i k nedávnému biřmování, kterým jsem prošla s františkány z farnosti a kostela Panny Marie Sněžné. Tam je velké trio, bratři Jakub, Regalát a Eliáš. Mí průvodci.

A po křtu ty obsahy a symboly z nevědomí ustaly?

Naopak, ale už jsem věděla, co je to. Ta komunikace byla najednou smysluplná. A proměňovala mě. Začala moje dlouhá intenzivní mystická cesta, která trvá dodnes. Ale s Lilou jsme se jen nemodlily. Ona je opravdu hodně vtipná. Některé historky, třeba jak jsme jely na poslední setkání s františkány před biřmováním, se ani nedají publikovat. Sjezd číslo šest by se to mohlo jmenovat. (smích) Nebo jak na moji prosbu sháněla obraz Ježíše v životní velikosti a že ho samy přeneseme od kostela Panny Marie Sněžné ke mně domů. Pobaveně jsem se jí ptala: „Lilo, seš si jistá? Dovedeš si představit, co se bude dít, když my dvě poneseme městem Ježíše Krista v životní velikosti?“  A aby to bylo celé – stejně jako já, ve svých třiatřiceti letech, se v Itálii nechala i s jejími dvěma dětmi pokřtít moje sestra Andrea. Po několikaleté snové sérii. Její sny by vydaly na další knihu. Sny jsou s námi nějak nerozlučně spjaty. Duchovní iniciace měla u nás dvou stejný průběh a stejné zákonitosti.

................