Ukázka:

Neděle

Křupání pneumatik na štěrku. Pak prudké škubnutí, jak auto nečekaně zastavilo a smýklo Helgim na zadním sedadle, až se tváří odřel o hrubou zapáchající tkaninu. To nemohlo být jeho auto. Pomalu otevřel jedno oko a zjistil, že je tma. Řidič vzápětí rozsvítil světlo na stropě a Helgi uviděl nepořádek na podlaze: zmačkané plechovky od pití, prázdné pytlíky od brambůrků, použité ubrousky, dvě zlomené cigarety a obal od párku v rohlíku. Poslední dobou jsou taxíky opravdu nechutné. Ale možná to nebylo taxi. Nesvezl ho někdo? Nenasedl v centru k někomu do auta? Nebylo by to poprvé, kdy Helgi udělal v opilosti něco, co by ho ve střízlivém stavu ani nenapadlo.

Myslet bolelo. Hlavou mu projela ostrá bolest, žaludek se zlověstně zhoupl a v následující minutě už dávil. Vyzvracel se na sedadlo, protože posadit se bylo nad jeho síly. Soudě podle zápachu to nebylo poprvé. Bože, co to pil? Obvykle se vyhýbal dryákům, po kterých by mohl skončit v tomhle stavu. Ale určitě za to mohl alkohol. Ten pocit otupělosti a zmatenosti znal až moc dobře, jen se takhle nezřídil už roky.

Když přišla další dávivá křeč, Helgimu se nějakým zázrakem podařilo posunout hlavu na okraj sedadla a nakyslý obsah žaludku vyvrhl na podlahu. Výsledný nepořádek na hromadě odpadků byl tak odpudivý, až raději zavřel oči. Z předního sedadla zaznělo zaúpění a následovala smršť hlasitých nadávek. I v podroušeném stavu Helgi pochopil, čeho se týkají. Nikdo nestojí o poblité auto.

Dveře u řidiče zaskřípaly a otevřely se, pak se hlasitě zabouchly a nadávky utichly. Světlo na stropě zhaslo a auto se znovu ponořilo do tmy. Potom na štěrku zašustily kroky, dveře u Helgiho se rozletěly dokořán a dovnitř se nahrnul čerstvý vzduch. Žaludek se trochu zklidnil a s tím částečně přešla i bolest hlavy. Byla to nepopsatelná úleva, ale moc dlouho si ji neužil. Někdo ho hrubě popadl za rameno a zatáhl za něj. Helgi hodlal protestovat, že takhle se s ním nesmí zacházet, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Jako by mu někdo odřízl nervy, které spojují mozek a jazyk.

Jeho zmatené myšlenky přerušil rozzlobený hlas, který mu nařídil, ať vystoupí z auta. Řidič se ho asi chtěl zbavit, protože zvracel. Helgi ho k vlastnímu úžasu poslechl. Nechtěl se zvednout, ale končetiny a svaly fungovaly nějak nezávisle na jeho vůli. Muž mu trochu pomohl a Helgi stál venku před autem. Zhluboka se nadechl. Svěží vzduch tady působil ještě životodárněji. Byl úplněk, nebe jasné a vzduch se ani nepohnul, jako by svět zamrznul ve stavu naprosté nehybnosti. Zaklonil hlavu, aby se pokochal noční oblohou, ale ztratil rovnováhu a znovu ho uchopila hrubá ruka. Helgi byl za pomoc vděčný: štěrk pod nohama vypadal nebezpečně ostře.

Když se konečně přestal potácet a dokázal stát víceméně vzpřímeně, ucítil šťouchnutí do zad a dostal povel, aby šel. Helgi znovu bez přemýšlení poslechl. Udivilo ho, že mu ten muž nespílá, jak mu zasvinil auto. Celé to bylo dost divné, ale nebyl schopný uspořádat si myšlenky natolik, aby chápal, co se děje. Možná se ocitl uprostřed jednoho z těch snů, ze kterých se probudí s hlasitým křikem právě ve chvíli, kdy se chystá spadnout z útesu.

Štěrk pod nohama místy mizel pod travnatými ovčími stezkami, které se proplétaly nezaměnitelně rozeklaným terénem lávových polí. Helgi ostřil pohled na zem před sebou; na zmrzlou trávu, pobledlou v měsíčním světle. Víc pro to, aby se udržel na nohou, udělat nemohl. Klopýtal a muže měl v patách. Pokaždé když Helgi zamířil špatným směrem nebo se zastavil, protože ztratil rovnováhu, usměrnila ho mužova ruka. Rád by mu řekl, že nezdržuje naschvál, ale jazyk měl tak ztěžklý a zdřevěnělý, že nedokázal zformulovat jediné slovo.

Cesta vedla chvíli do kopce a pak zase dolů přes několik travnatých dolíků, které se otevřely v lávovém poli; nádherná místa pro letní pikniky teď působila nevábně a bezútěšně. Helgi měl dojem, že poznává okolí, proto zvedl hlavu a popleteně se rozhlédl. Nedaleko odtud lávové pole končilo a začínalo moře: ve tmě bylo úplně černé kromě vlnek, na nichž se třpytil měsíc. Ten pohled mu připomněl vzpomínku z dětství, jak šel se svým dědečkem po podobném pobřeží – možná dokonce po tom samém. Nechtěně vyplašili dvě kajky, které před nimi zděšeně ulétly. Dědeček došel k místu, kde ptáci seděli, a našel dvě namodralá vajíčka spočívající v měkce vystlaném hnědém hnízdu. Helgi si k němu dřepl na bobek a sáhl do hnízda prstem. Peří mu připadalo stejně nehmotné jako vzduch. Když se zase zvedl, dědeček ukázal na racky, kteří se kolem nich slétali v širokém kruhu. Byli daleko, takže jejich útok nebyl na první pohled jasný, ale přece jen se blížili. Když mu dědeček řekl, co chystají, Helgi po nich chtěl házet kameny.

Bylo to děsivé dilema a bohužel byl už tak velký, že ho chápal. Kdyby zůstali stát tam, kde byli, rackové by si netroufli se přiblížit. Jenže to ani kajčí rodiče. Vajíčka by vystydla a zárodky v nich umřely. Na druhou stranu, kdyby se s dědečkem sebrali a odešli, kajky by se nakonec vrátily, ale hrozilo, že na nechráněné hnízdo stihnou zaútočit rackové. Nakonec se Helgiho dědeček rozhodl, že půjdou dál, a tak odešli, téměř odcouvali, a doufali, že se kajky přiřítí, aby ochránily vajíčka. Ale až do chvíle, než se jim hnízdo ztratilo z očí, po nich nebylo ani vidu, ani slechu. Helgi se nikdy nedozvěděl, jak to dopadlo.

Nicméně teď byla zima a žádná vajíčka tu nebyla. Ani kajčí peří. Všechno bylo sesbíráno, vyčištěno, nacpáno do peřin a prodáno bohatým cizincům. Další tvrdé dloubnutí do zad Helgiho upozornilo na skutečnost, že se zasnil, a tak se zase pomalu vydal po klikaté stezce vedoucí nahoru po srázu. Krátce nato dostal příkaz, aby se zastavil. Když odtrhl oči od země, v otupělém úžasu zůstal zírat na vysoký skalní útvar, rozvětvený na dvě poloviny, které trčely do výše jako výjev z Pána prstenů. Spojoval je těžký trám, který byl mezi nimi položený jako můstek. Zavedl ho sen do Mordoru? Než stihl jeho opilý mozek dospět k nějakému závěru, ucítil další pošťouchnutí, tentokrát směrem k jedné z věží skalního útvaru. Pokrývala ji tráva z loňského léta, která mu dost usnadnila výstup nahoru.

Podle mužových rozkazů se Helgi nahoře zastavil a pak vyšplhal na úzký můstek přemosťující průrvu mezi dvěma lávovými věžemi. Tam zůstal stát a upřel pohled na měsícem zalité moře, které za bezvětří působilo klamným dojmem klidu a nevinnosti. Helgi nebezpečně zakolísal a uvědomil si, že dřív nebo později spadne. Kupodivu ho ta myšlenka nevyděsila. Koneckonců zem nebyla tak daleko, a kromě toho snil, nebo ne? Nicméně propasti v jeho snech bývaly bezedné: obvykle neviděl dolů na travnatou prohlubeň obklopenou rozeklanou lávou.

Ruka teď otočila Helgiho čelem ke svému majiteli, který vylezl nahoru za ním. Spodní polovinu mužovy tváře zakrývala šála. Viděl jenom jeho oči, přimhouřené ve výrazu takové nenávisti, že sebou Helgi cuknul. Jeho pozornost upoutal nějaký nástroj, černý s další světlejší barvou – snad žlutou – v mužově pravé ruce. Levou chytil muž Helgiho za kabát, přitáhl si ho a začal mu rozepínat knoflíčky. Potom z kapsy vytáhl list bílého papíru a přiložil ho Helgimu na hruď. Helgi napínal oči, ale písmena byla vzhůru nohama. Měsíc jasně svítil, a kdyby Helgiho mozek nebyl tak omámený, možná by je dokázal rozluštit. Soustředil se tak silně, že se mlha v jeho hlavě na okamžik rozestoupila a pochopil, že mu někdo dává nějaký papír a nutí ho, aby jej podepsal. Ale byl už hodně popsaný… Dokázal ho bez potíží přečíst, ale to, co na něm stálo, bylo dost šokující. V dobrém, nebo ve špatném smyslu? Mlha se zase usadila a už se nedokázal soustředit.

Nástroj se mu mihl před očima a přitiskl se k papíru na jeho hrudi. Helgi se zmateně zamračil a čekal. Necítil strach, jen zvědavost. Tenhle nástroj neznal – sám žádné nářadí nevlastnil. K čemu asi je? Helgi sledoval, jak mužovy prsty svírají rukojeť, a potom se tichem rozlehlo hlasité třesknutí. Ucítil v prsou

příšernou bolest, která ho na moment úplně ochromila. Málem slétl po zádech z výčnělku, ale ruka ho zase zachytila. Navzdory sžíravé bolesti se mu ulevilo. Pokud mu ten muž zabránil v pádu, nechce mu vážně ublížit. Něco mu sklouzlo přes hlavu, a když se znovu podíval dolů, uviděl tlustý provaz, který ležel na jeho bolestivě pulzujících prsou jako neforemný náhrdelník. Možná se jeho společník začal trochu opožděně strachovat o jeho bezpečnost: když bude přivázaný ke skále, nebude koneckonců moct spadnout. Ale když se mu provaz stáhl kolem krku, chtěl Helgi upozornit muže, že to není dobrý nápad – větší smysl by dávalo, kdyby ho měl uvázaný okolo hrudníku. Jenže měl tak nateklý a těžký jazyk, že nedokázal vyslovit vůbec nic, a bolest v prsou mu ztěžovala dýchání.

A stejně na tom nezáleželo. Byl to jen sen. Musel to být sen. Jestli spadne, poletí. Každou chvíli se probudí a bolest i pocit neskutečna zmizí. Jeho společník mu začal nadávat a Helgi mezitím upřel pohled na moře a uvědomil si, že klidnou hladinu zčeřily vlny. Na protější straně zátoky rozeznal známé bílé budovy s tmavými střechami: prezidentské sídlo v Bessastadiru. Tohle byl zcela určitě sen. Jeho popletenému mozku se vybavilo něco, co se pojilo právě k tomuto pobřeží, ale rychle tu myšlenku zapudil, protože se lekl, že bude znovu zvracet. Vrátil se do přítomnosti a znovu ho ohromilo, jakou krásou je obklopený, a uvědomil si, že muž za ním mu nepřestal spílat.

Helgi ho moc nevnímal. Vyhlídka byla tak uklidňující, až se mu zdálo, že i bolest v prsou polevuje. Posunul pohled od prezidentského sídla k zátoce. Jeho pozornost plně upoutaly vlny třpytící se na černé mořské hladině. Daleko na obzoru visel přes oblohu mrak podobný těžké černé stuze. Uvědomil si, že na okamžik usnul, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že ve skutečnosti spal.

Probralo ho šťouchnutí, tentokrát do zadku. Bylo poslední. Helgi sklouzl z okraje můstku a propadl se na několik krátkých vteřin do vzduchu, než jeho pád přerušilo silné škubnutí provazu. Létat by stejně nemohl. Tohle nebyl sen.

překlad Hana Sichingerová