Ukázka:

Kapitola 1 — Zamilovaný muž

Bylo mu pětadvacet, pracoval jako pomocná síla ve skladu a žil v bytě po rodičích. Rodiče zas žili v domě po svých rodičích na maloměstě. Moc je nenavštěvoval. Po práci si většinou zajel na oběd do čínské restaurace, kde spořádal talíř smažených nudlí s kousky kachního masa a krevet. Časem si na tohle jídlo vypěstoval poměrně slušnou závislost, přičemž abstinenční příznaky se dostavovaly každou neděli, kdy měli Číňani zavřeno. Po obědě jel domů. Sundal ze sebe montérky a nechal je ležet na podlaze do příštího rána. Rozvalil se na gauči, sáhl po ovladači a zapnul televizi. Seděl před ní až do večera. Kolem šesté si většinou objednal pizzu, mexickou s feferonkami. Nepil šťávu ani limonády, jen vodu z kohoutku. Jeho dny si byly až strašidelně podobné. A  nejenom dny, ale i měsíce, a nakonec roky. Nevadilo mu to. Neměl pocit, že by mrhal životem. Život ho vlastně vůbec nezajímal, ani si nepřipouštěl, že by nějaký měl. Bral ho jako samozřejmost. A že jednou skončí… tak ať, však ono se zas něco naskytne.

Bylo léto, když ji potkal. Cestou domů z čínské restaurace se zastavil u stánku se zmrzlinou. Seděla tam na plastové židli, točila zmrzlinu a míchala ledové tříště. Měla dlouhé černé vlasy, zelené oči a hezkou tvář. Rty by sice mohly být plnější, ale co, i takhle byly krásné. Objednal si čokoládovou, a když mu ji točila, nenápadně, to si aspoň myslel, hodnotil pohledem svou budoucí ženu. Tedy spíš její tělo. A musel v duchu konstatovat, že vůbec není k zahození. Podala mu zmrzlinu. Zaplatil, poděkoval a rozloučil se s ní. Usmála se na něj, shrábla peníze, sedla si na židli a sáhla po rozečtené knize. Večer, když jedl pizzu, si na ni vzpomněl. A představoval si, že tak, jak myslí on na ni, myslí i ona na něj.

Potkal ji v klubu na noise party. Seděl sám na baru, v jedné sklenici vodku, v druhé vodu a sledoval kapelu na pódiu. Vešla dovnitř ještě se dvěma dívkami a jedním klukem. Sedli si ke stolu u zvukařského pultu. Kluk se po chvíli zvedl a šel s ní na bar objednat pití. Střetli se pohledem. Naklonila se k němu a zakřičela mu do ucha, že už dlouho nebyl na zmrzlině. „Ty si mě pamatuješ?“ zeptal se. Věnovala mu široký úsměv a přikývla. Pozvala ho, aby si k nim přisedl. Dost se opili. Pozval ji k sobě a ona pozvání přijala. Proběhla líbačka a osahávačka na gauči. Víc nic, protože se jí udělalo špatně. Nebo to aspoň tvrdila. Usnuli oblečení.

Do týdne spolu začali chodit. Nastěhovala se k němu. Léto skončilo, zmrzlinové stánky se postupně zavíraly, takže si musela najít novou práci. Vzala místo pokladní v Lidlu. On dál pracoval ve skladu. Osmihodinové šichty, při kterých na ni nedokázal přestat myslet. Když měla volno, chvátal z práce rovnou domů, ani se nezastavoval v čínské restauraci. Nudle mu nechyběly. Závislost na nich vystřídala závislost na ženě. Po dvou letech se s ním rozešla. Oba při tom brečeli. Řekla, že to dělá nerada a že ho bude pořád milovat. Navrhl jí, ať s tím tedy počká a dá jejich vztahu ještě jednu šanci. Odpověděla, že o tom přemýšlela dost dlouho a že tohle se jí zdá jako nejlepší řešení. Svěsil hlavu a už nic neřekl. Pak se objali a naposledy se políbili. Díval se za ní, jak odchází. Neotočila se. Sedl si na gauč, ten samý, na kterém spolu strávili první noc, natáhl se pro ovladač a zapnul televizi. Kolem šesté si objednal pizzu. Ráno si oblékl montérky a jel do práce. Směna se hrozně táhla. Nedokázal dostat z hlavy svou bývalou přítelkyni. Určitě někoho má, říkal si, sice mu to nepotvrdila, ale… to už prostě člověk pozná. Cestou domů se zastavil v čínské restauraci. Dal si nudle, ale snědl jen půlku porce.

Druhý den zavolal do práce, že je nemocný. Předpokládal, že když bude chvíli sám, dostane se z toho. Ale bylo to ještě horší. Čas od času jí buď zavolal, nebo napsal. Byla ochotná s ním mluvit a nikdy se nezmínila o tom, že by měla nového přítele. Přemýšlel o tom. Míval sny, ve kterých se znovu dali dohromady. Když se probudil, ležel v  posteli sám. Schoulil se, přikryl peřinou a myslel na to, že odejde. Zkusí jiné město. Jenže tím by nadobro pohřbil veškeré šance, že se dají znovu dohromady. Cítil, že mezi nimi pořád něco je. Sem tam si spolu vyšli, a když byli hodně opilí, skončili většinou u něj doma. Aspoň na chvíli bylo zase všechno při starém. Ale k čemu to je, když vás ten, po kom doslova šílíte, stejně ráno opustí. Kdy se zase sejdou? A sejdou se vůbec ještě? Tyhle jejich občasné schůzky ho spíš ničily. Ptal se sám sebe, proč to dělají, proč se vzájemně tak trápí. Protože on se trápil. Za ni mluvit nemohl. A to, co mu říkala pokaždé, když si leželi v náruči, byla to vůbec pravda? Neříkala to jen kvůli němu?

Uběhlo devět dlouhých měsíců. Pak se k němu vrátila. Bylo léto, seděli venku před kavárnou a povídali si. Musel už mít trochu v hlavě, protože střízlivý by se jí nezeptal. Možná to bral jako legraci, hru na pravdu, nebo něco takového. Ale leželo mu to v hlavě už dost dlouho. Potřeboval se toho zbavit. Doufal však, že dostane jinou odpověď. Pravda byla drsná. „Měla jsi někoho, když jsme spolu nechodili?“ Podívala se na něj. Nebyla si jistá, jak má odpovědět. „Jak jako?“ „No, prostě jestli jsi s někým byla.“ „Jak to myslíš?“ „Víš, jak to myslím.“ „Proč?“ „Co proč?“ „Proč se na to ptáš?“ Pokrčil rameny. „Jen tak.“ Brčkem zamíchala led ve sklenici. Po chvíli k němu zvedla oči. „Jo.“ „Co jo?“ „Byla.“ „Aha.“ Tak přesně tohle slyšet nechtěl. Večer, když už leželi v posteli, se rozhodl, že bude ve hře na pravdu pokračovat. Měl toho plnou hlavu, a když už s tou šíleností začal, chtěl vědět všechno. „Měla jsi jen jednoho?“ Ležela k němu zády. Zdálo se, že ani nedýchá. „Ne,“ odpověděla. „Kolik teda?“ „Pět.“ Polkl. Žaludek se mu sevřel. Musel se zvednout. Sedl si na kraj postele. Za oknem byla tma a na noční obloze sem tam visela osamocená hvězda. Uslyšel za sebou pohyb. Otočila se na druhý bok, tváří k němu. „Nechodili jsme spolu,“ řekla. „Jo.“ „Takže jsem tě nepodvedla.“ „Ale občas…“ „Co?“ „Občas jsme spolu byli.“ Mlčela. „Byla jsi tak i s těma dalšíma.“ „Nepodvedla jsem tě,“ trvala si na svém. Potřásl hlavou. „Vím, že ne. Ale stejně se mi to nelíbí.“ „A kolik jsi jich měl ty?“ Ramena se mu zvedla v dlouhém nádechu. Pak začala pozvolna klesat. „Kromě tebe ještě jednu. Ale bylo to…“ „Neříkej mi to, jo?“ „Okej.“ „Nechápu, proč se o tom vůbec bavíme. Je snad jedno, s kým jsme šu… prostě je jedno, s kým jsme byli. Teď jsme spolu. Vrátili jsme se k sobě a to je důležitý. Mělo to tak bejt.“ „Jo.“ Natáhla se a vzala ho za ruku. „Pojď si lehnout.“ Poslechl. Když konečně usnul, byla hluboká noc.

O rok později se vzali. Byla už v pátém měsíci. Narodila se jim dcera. Chodili na dlouhé procházky s kočárkem, mluvili o budoucnosti. Sledovali, jak dcera roste, radovali se z jejích prvních slov, prvních krůčků a tak dále. Měl rodinu, a i když to bylo často vyčerpávající, cítil se šťastný. Zlom nastal, když žena přestala kojit. Do té doby trávili čas společně, ale pak postupně přibývalo večerů, kdy byl s malou sám, zatímco ona vyrážela s kamarádkami do hospody. Vždycky na ni čekal. Tak, aby to nevěděla. Ležel v posteli, předstíral spánek. Než přišla do ložnice, dala si sprchu. Kontroloval čas na mobilu, někdy byla půlnoc, jindy to protáhla do časných ranních hodin. Znovu začal žárlit. Představoval si, jak se v hospodě seznámila s nějakým mužem, jak ho vzala za ruku a odvedla na záchod, kde si to s ním rozdala. Představoval si, jak se rukama zapřela o záchodovou mísu a vystrčila zadek. Jak jí ten muž svírá prsa a přiráží do ní. Jak jeho žena sténá, HLASITĚ STÉNÁ, líbí se jí to, představoval si, jak bere muže do úst a polyká jeho sperma.

Měl chuť vtrhnout do koupelny a všechno to na ni vybalit. Uvědomoval si, jak by to bylo směšné. Obával se dalšího rozchodu. Teď, když spolu měli dítě, by to bylo mnohem horší. Nechtěl, aby jeho holčička vyrůstala v neúplné rodině, co hůř, aby vyrůstala se dvěma otci, přičemž ten druhý by byl samozřejmě mnohem lepší než on. Začal se uzavírat do sebe a už se tolik nesmál. Býval podrážděný, sebemenší maličkost ho dokázala vytočit. Chtěl mlátit pěstí do zdi, rozkopat dveře, seřvat ženu. Když šel po ulici a míjel všechny ty mladé muže, představoval si, jak souloží s jeho manželkou. Tipoval, od kterého z nich by si to nechala udělat. Věděl, že začíná bláznit, a měl strach, aby se jeho myšlenky na násilí nestaly skutečností.

Aby zabránil manželčiným nočním výletům, navrhl pořídit si druhé dítě. Žena řekla, že jednou určitě, ale zatím je ještě moc brzo. Chtěl vědět proč. Odpověděla, že byla přes dva roky zalezlá doma a teď by si ráda trochu užila. Zeptal se, co to znamená? Chtěla, aby jí dal trochu času. A pak přišla s tím, že se chce rozvést. Prý někoho potkala a… má ho moc ráda. Zeptal se, kdo to je. Řekla, že nikdo známý. Chtěl vědět, kde ho potkala. Zeptala se, jestli na tom záleží. Zavrtěl hlavou. Ne, nezáleželo na tom. Nešílel. Nekřičel na ni. Nic nerozmlátil. Vnímal jen hluboké prázdno. Navrhla střídavou péči a on souhlasil. Když přijeli stěhováci pro manželčiny věci, byl zrovna v práci. Nechtěl u toho být, radši si vzal dvanáctihodinovou směnu, kterou z větší části proseděl na šatně s hlavou v dlaních. Jakmile přišel večer domů, sedl si na gauč, sáhl po ovladači a zapnul televizi. Objednal si pizzu. Později vyndal z lednice láhev vodky. Když potom stál opilý u okna a díval se na večerní ulici, všiml si tří somráků, co tam zevlovali u kontejnerů. Byli mladí, vypadali tak na pětadvacet. Hodil do sebe zbytek vodky a prázdnou flašku postavil na linku. Pak se odpotácel do ložnice a svalil se na postel. Místnost se s ním točila. Nahnul se přes pelest a zvracel na podlahu. Udělalo se mu líp.

Jeho dcera byla v cizím domě s cizím člověkem, druhým tatínkem, který byl samozřejmě o dost lepší než ten první. Celý večer se jí věnoval, a když šla spát, vrhnul se na jeho bývalou ženu, aby ji pořádně ošukal. A jí se to líbilo. Sténala a zarývala mu nehty do zadku. Zato on už nebyl muž, jenom táta. Život skončil. Věděl, že to tak je. Nastalo přežívání. Střídavá péče a další mučivé představy.