Ukázka - kapitola druhá

1.

Byl mír. Odpárali jsme si žluté hvězdy a hodili je do kamen. S bratrem jsme od Mezinárodního červeného kříže dostali krabici plnou zapomenutých pochoutek. Domníval jsem se, že teď, když jsme svobodní, přijede zase vlak, my do něho nasedneme a odjedeme do Prahy. Ale v Terezíně vypukla epidemie tyfu a skvrnitého tyfu a nad městem vyhlásili karanténu. Maminka byla zoufalá: copak nás teď, když nastal ten vytoužený okamžik a my se dočkali svobody, chtějí nechat umřít? Ale hned příštího dne do naší ubikace vstoupil světlovlasý, pihovatý mladík z jiného světa, objal se s mou maminkou a mně potřásl rukou. Ten chlapík byl můj bratranec Jirka Hruška, který díky rozhodnutí své matky nepřihlásit se jako Židovka přežil válku bez úhony.

Oznámil nám, že přijel s náklaďáčkem, který čeká kousek za městem, aby nás odvezl nazpět do Prahy. Maminka namítla, že je to přece zakázáno, ale bratranec prohlásil, že to aspoň zkusíme, protože: kdo by nás měl zadržet? To byla pravda: esesáci zmizeli, četníci, kteří až dosud hlídali všechny pevnostní brány, také nebyli vidět, ti s vyššími šaržemi se nejspíš spěchali někam skrýt či uprchnout, těm zbylým asi připadlo nemístné, aby nadále hlídali nevinné vězně. A sovětští vojáci? Těm asi po tom všem, čím prošli, bude jedno, jestli odejdeme nebo zůstaneme. Maminka tedy chtěla začít balit věci, ale bratranec jí to rozmluvil, prý je nebudeme potřebovat a naskytne se ještě příležitost vrátit se pro ně, teď bude lepší, když se budeme tvářit, jako bychom se šli jen projít za město. Z okna naší ubikace se dala dobře vidět brána, o níž jsem po léta věděl, že je neprostupná, že za ní leží jiný svět, kde se dá volně chodit, kde tečou řeky, rostou lesy a rozkládají se města neohrazená šancemi ani příkopy. Bratranec Jirka nás teď vedl k té bráně a já cítil podvědomou hrůzu: tou branou se přece nedá projít, odněkud se ozvou výstřely – a bude konec. Před bránou se skutečně procházel sovětský voják se samopalem, ale když jsme ho míjeli, ani se na nás nepodíval. A tak jsme tedy branou prošli – prošli jsme „branou ke svobodě“, jak řekl můj bratranec.

Dovedl nás k nákladnímu autu, z jehož korby vlál československý prapor a na bočnici měl křídou napsáno: repatrianti z koncentračních táborů! Zároveň s námi tam dorazilo také několik jiných uprchlíků, nejspíš z Malé pevnosti. Pak se auto rozjelo. Byl to starý křáp, protože všechna slušná auta zabavili Němci pro vojenské účely. Křáp místo benzinu poháněl dřevoplyn, takže jsme se pohybovali jen velmi pomalu a v každém kopečku (skutečné kopce na cestě nebyly žádné) jsme museli zastavit a čekat, až se ze dřeva narodí trochu více plynu. U cesty se válely vraky aut, zato všechny domky a domy, které jsme míjeli, zdobily vlajky a občas z nich vyběhli neznámí lidé a mávali nám.

Krajina mezi Terezínem a Prahou je spíše fádní, během svého života jsem projel mnoha krajinami, které byly pozoruhodnější, ale tahle cesta mi už navždy zůstala v paměti jako ta, jíž už se nemohla vyrovnat žádná jiná. A najednou se vynořila Praha, náklaďáček se musel protahovat úzkými otvory v barikádách, omítky domů byly poďobané výstřely a na ulici jsem uviděl skupinu chlapů i žen s bílými páskami, hmoždili se s dlažebními kostkami, které snášeli na hromadu, a ti muži a ženy s páskami na rukávě byli, jak řekl bratranec Jirka, Němci, co ještě včera vládli v naší zemi.

2.

Auto nás dovezlo až do Holešovic, kde bydlela matčina nejstarší sestra Eliška; už jsem se na ni nepamatoval, protože jsme se s ní neviděli od začátku války. Seběhla k nám dolů a s ní i její druhý syn Zdeněk, také manžel tety Ireny zvaný Tatíček a její dvě dcery, moje sestřenice Věra a Eva, a všichni se dlouho s maminkou objímali a opakovali, že to snad je všechno jen sen. To, co bylo, i to, co prožíváme právě teď, a já i bratr jsme dostali ještě na schodech kousek čokolády z černého trhu. Po těch schodech jsme vystoupali do opravdového bytu, kde na oknech visely záclony a mezi nimi červenobílá vlajka s modrým klínem, v kuchyni stál sporák a na stole už se leskly připravené talíře a vzduch byl plný zapomenuté masové vůně. Pak jsme seděli za stolem a jedli, teta Eliška mamince sdělila, že jejich bratři Ota a Viktor byli zřejmě oba popraveni. Maminka řekla, že to tušila, že jim vždycky říkala, aby nechali politiky, a zase své sestře pověděla, jak oba jejich rodiče umírali v Terezíně, dědeček, že se málem dožil konce války a strašně se radoval, že už jsou Rusové blízko, také pořád věřil, že se setká s Otou i s Viktorem, možná je lepší, že se nedožil toho, co se s nimi opravdu stalo. Pak také mluvili o mém tatínkovi, o němž nikdo nevěděl, kde je, jestli vůbec žije. Maminka během té večeře několikrát opakovala: jak teď budeme žít? A ostatní ji utěšovali, že se Vilík, jak říkali tatínkovi, určitě vrátí, byl přece skaut a vždycky vynikal zdravím. Hlavně že válka skončila a teď je před námi zase život plný možností a nadějí.

Když jsme dojedli, bratranec Zdeněk mě vzal stranou a řekl, že mi něco předvede. Ukázal mi holé ruce a pak z ničeho nic vytáhl z prázdné dlaně červený šátek, potom ještě jeden modrý a jeden bílý a hned z nich složil vlajku a nechal mě na ni sáhnout. Byla skutečná, velice hebká, jako ten právě začínající mír; pak vlajku zase sevřel v dlani, a když dlaň rozevřel, vlajka byla pryč. Bratranec Jirka mezitím přinesl láhev a nalil do skleniček víno, za něž se, nevím proč, omlouval, že je pouze z jablek, i mě zavolali ke stolu a dostal jsem toho vína jen maličko, protože jsem byl přece jen ještě dítě, a připili jsme si na náš návrat a na tatínkův budoucí návrat a na šťastný život, který nás čeká teď, když k nám konečně dorazil tak dlouho toužený mír.

Večer, než jsem šel spát, jsem si při pohledu z okna uvědomil, že za oknem nejsou šance, ale domy, spousta domů. Nad jejich střechami co chvíli vybuchovaly barevné rakety, jejichž zvuk mi připomínal výbuchy vzdálených bomb, i když se někdy daly stěží odlišit od občasných výstřelů, jimiž ještě doznívala právě skončená válka.

3.

Mír. Spal jsem opět v posteli, večer jsem prvně po letech mohl vlézt do vany plné teplé vody. Mohl jsem vyjít z domu a brát se po ulici, kam se mi zachtělo. Mohl jsem si z tetiny knihovny vybrat kteroukoliv knížku a číst si. Takhle jsem v blaženosti prožil celý týden, pak jsme dostali povolení vrátit se do našeho starého bytu a od tety se odstěhovali. Šel s námi zámečník, aby byt otevřel, a taky strýc zvaný Tatíček, aby zjistil, co budeme potřebovat. Starý vršovický byt na Ruské třídě s výhledem na schody, pod nimiž stála zelená trafika a nad nimiž už začínaly Vinohrady! Byl to jediný domov, který jsem až dosud měl, protože ubikace v kasárnách, kde jsem pobýval, jsem nikdy za domov nepovažoval, ve vzpomínkách jsem se vracel právě sem, tady zůstaly moje verneovky, můj elektrický vlak, kovová postel, na které jsem spal a která nebyla prolezlá štěnicemi. A koupelna, záchod, kde teče voda. Mýdlo. Talíře namísto kovových misek. Rádio!

Zatímco zámečník otevíral dveře, domovník nám sdělil, že z bytu všechno odvezli, ale nemáme se bát, esesák, co náš byt dostal, tam zase nechal svůj nábytek, ten, jak vidíme, je úplně nový, vždyť ten pacholek tu pobýval sotva půl roku. Nábytek byl opravdu nový, v obývacím pokoji stál obrovský psací stůl, velká čtyřdílná skříň a gauč, po mých verneovkách, po mém elektrickém vláčku, po mé posteli ani stopa; strýc si všechno důkladně prohlédl a určil, že nábytek v obývacím pokoji je třešeň. Stůl a lavici v předsíni označil za světlý ořech. V ložnici zůstala manželská postel, ještě rozlehlejší než ten psací stůl, jenom peřiny tu chyběly. Ale to nevadí, strýc slíbil, že nám peřiny sežene, spousta Němců utekla a nechali tu všechno. Pak se podíval na mě a na bratra a poznamenal k mamince, že revoluce už skončila, školy zase fungují, samozřejmě, nechce nám do ničeho mluvit, bratr je ještě malý a teprve minulého listopadu mu bylo šest, ale já jsem přece zameškal tolik let, že bych už teď neměl ztrácet ani jeden jediný den. Maminka souhlasila a poslala mě, abych se šel zeptat k domácím, kteří měli syna stejně starého jako já, jestli nevědí, do které školy patřím. 

Příští den jsem se odebral do měšťanské školy v Heroldových sadech. Pan ředitel byl poněkud na rozpacích, co si má se mnou počít. „Posaď se, chlapče,“ vybídl mě. „Tam v tom Terezíně jsi chodil do nějaké školy?“ Vysvětlil jsem, že tam žádná škola být nesměla, několik měsíců jsem chodil na jednu ubikaci, kde nám paní učitelka povídala něco o historii a také nám ukládala psát slohové úkoly, také jsme malovali nějaké obrázky, ale pak ji povolali do transportu a už nás nikdo neučil. Pan ředitel se dotazoval, kolik mi je vlastně let, a když zjistil, že mi bude za několik měsíců čtrnáct, spočítal, že patřím do čtvrtého ročníku. „Kdybychom tě poslali níž,“ uvažoval, „vypadalo by to, jako že jsi propadl, a to by přece nebylo spravedlivé.“ Pak mi pokynul a vedl mě dlouhými, studenými chodbami, až zastavil přede dveřmi, na nichž bylo napsáno 4a, zaklepal a hned vstoupil.

Ve třídě byla spousta cizích kluků a děvčat a cizí učitel právě psal cosi na tabuli, děti povstaly a učitel nám vyběhl vstříc. „Děvčata a chlapci,“ řekl ředitel, „vedu vám nového spolužáka. Buďte k němu,“ chvíli hledal slovo, „vlídní. Byl čtyři roky ve vězení, koncentrační tábor tomu říkali, tam zavírali úplně nevinné lidi, a on nemohl ani chodit do školy,“ pojmenoval to nejstrašnější, co mne podle jeho názoru potkalo. Obrátil se k učiteli, který na mě zvědavě civěl, a požádal ho, aby tenhle fakt brali on i jeho kolegové v úvahu. Pak ředitel odešel a učitel mi ukázal, kam se mám posadit, a pokračoval ve výkladu čehosi, co jsem neuměl zařadit a co jsem vzápětí přestal vnímat, protože mi jeho slova nedávala smysl. Teprve o přestávce mi můj soused řekl, že jsme právě přečkali hodinu fyziky. Nejstrašnější mi připadalo, že touhle hodinou nic nekončilo, následovaly ještě další tři hodiny a příštího dne dokonce šest hodin, v nichž se většinou mluvilo a psalo o věcech, o nichž jsem neměl ani ponětí. To mě nenapadlo, že mír přinese i spoustu nepříjemností. Přinesl sice jistotu, že nepůjdou další transporty a do našeho bytu nevniknou esesáci, ale zároveň nejistotu, z čeho budeme žít, protože už nebudeme fasovat chleba ani do esšálku porci neloupaných brambor a omáčku, budeme muset všechno kupovat za peníze, které se musí vydělat. Pokud se nevrátí tatínek, bude na mně, abych nějak vydělával, protože maminka je nemocná a do práce jít nemůže.

Ve škole pochopili, že by bylo marné zkoušet mě z čehokoli, leda snad z dějepisu či zeměpisu, a to jen z látky, kterou vykládali minulou hodinu. Učitelé se domluvili, že mi na závěr dají takové vysvědčení, abych se s ním mohl ucházet o přijetí na nějakou školu. Naštěstí do prázdnin už chybělo jenom několik dní. Od chvíle, kdy jsem se vrátil, jsem velice toužil vyjet někam ven z města, dostat se do lesa. Jedné červnové neděle přišla sestřenice Eva, byla o čtyři roky starší než já a tedy vlastně už dospělá, a nabídla mi, že mě tam vezme na procházku. Bylo to od ní statečné, protože v lese se mohli ještě stále skrývat němečtí vojáci anebo wehrwolfové. Sestřenice mě nezavezla nikam daleko, jen tramvají do Motola, a já užasl, že v Praze může být také les. Šli jsme po cestě, která stoupala do kopce, a já nadšeně hleděl do korun stromů, uviděl jsem veverku, slyšel datla a hodně jsem kýchal, protože všude okolo něco kvetlo. Sestřenice se po chvíli zajímala, jestli nejsem unavený, protože jsem ještě stále vypadal jako stromeček, který se může co chvíli přelomit. Nebyl jsem unavený, cítil jsem se šťastný. Ta cesta lesem po tolika letech, která jsem strávil uzavřený v kamenné pevnosti, byla pro mne takovým zážitkem, že se mi po desetiletí vracívá ve snu. Vystoupím z tramvaje a ocitnu se v nějakém, většinou horském lese, procházím se kaňony, lezu po skalách, nacházím nádherně barevné houby a jsem navýsost šťastný, protože jsem svobodný.