Ukázka:

II. Klub dorchesterských objevitelů

To ráno roku 1937 (rozhodnu se pro 21. červen) jsem se nejspíš probudil kolem šesté. Vinou nemocné prostaty jsem měl mizernou noc. Opakovaně jsem vstával, abych si zakouřil, prošel se po pokoji, poznamenal si pár řádek k mému Šetření nebo civěl z okna na budovu protější pošty. Těsně před východem slunce se mi pak konečně podařilo usnout, ale s úderem šesté mě ze spaní vytrhlo světlo, tak jako každé ráno. Bylo mi tehdy sedmatřicet, a jak bylo mým zvykem, uvítal jsem nový den hltem Sherbrooku z láhve připravené na okenním parapetu. I teď tam stojí, samozřejmě už ne táž.

Zvyk zdravit ráno tím, že do sebe jednu kopnu, byl pozůstatkem studentských let. Přišel jsem tomu skutečně na chuť, ale před pár lety jsem toho nechal. Přerušil jsem ten zvyk po zralé úvaze a vlastně jen proto, abych se v přerušování zvyků procvičil. Otevřel jsem tedy oči i láhev, pořádně si loknul, zatřásl sebou od hlavy k patě a prohlédl si svůj pokoj. Bylo slunečné ráno, a přestože mám okno obrácené k západu, odráželo se do místnosti dost světla, aby ji prosvětlilo. Škoda přeškoda: hotel Dorset byl vybudován na počátku osmnáctého století a můj pokoj – stejně jako mnohé dámy v letech – vypadá nejlépe v tlumeném osvětlení. Tehdy, stejně jako dnes, byla okenní tabule plná drobných prachových kroužků od zaschlých dešťových kapek. Světlezelená omítka byla filigránsky zdobena prastarými prasklinami jako reliéfní mapa dorchesterských mokřadů. Na psacím stole – bizarním předmětu, který mi poskytla správa hotelu – přetékala špačky plechovka od guláše, kterou jsem používal jako popelník (v té době jsem kouřil cigarety).

Poznámky k Šetření, tehdy v sedmém roce příprav, zabíraly pouze tři bedýnky od broskví a jednu plechovou krabici s potiskem mortonova nadpozemská rajčata. Stejně jako dnes byla jedna stěna místnosti částečně pokryta mapou pobřeží a geodetického průzkumu v okrese Dorchester, jen s méně poznámkami. Na další stěně visela amatérská olejomalba jako od slepého malíře, který se pokoušel vymalovat simultánní nouzové přistání čtrnácti hvízdavých labutí v rozbouřených vodách severního Atlantiku. Už si nevzpomínám, jak jsem k tomu obrazu přišel, ale vím, že jsem ho tam nechal viset z pouhé netečnosti. Visí tam dodnes, ale můj kamarád, okurkový magnát Harrison Mack, na něj jednou v opilosti přimaloval uhlem cosi jako nahotinku. Po celé podlaze (tenkrát, ne dneska) byly roztahány stavební plány člunu, který jsem v té době stavěl v garáži poblíž navigačních světel v zátoce. Plány jsem si vzal předešlého dne s sebou, abych na nich zapracoval. Jsem toho názoru, že jakékoli uspořádání věcí představuje nějaký druh řádu. Pokud souhlasíš, vyplývá z toho, že můj pokoj byl uklizený jako kterýkoli jiný, třebas v něm vládl nezvyklý řád. Nemysli si, že můj život – tehdy stejně jako dnes – byl nebo je bohémský nebo anarchický. Pokud těm slovům rozumím správně, opak je pravdou.

Zaprvé, v roce 1937 jsem už pro umění nehoroval, i když jsem pociťoval a dodnes pociťuji mírnou zvědavost. Navíc můj pokoj nebyl špinavý ani nepohodlný, jen v něm bylo těsno. Bylo to pravděpodobně den předtím, než měly přijít pokojské: ruší můj systém tím, že všechno „uklidí“ – takže se to nedá najít. Při mém blahobytném způsobu života mě nelze označit za bohéma. Láhev whisky Sherbrook stojí čtyři dolary devětačtyřicet centů a já jich vyprázdním nepočítaně. Je to tedy zcela vyhovující pokoj a jsem v něm dodnes. 

Toho rána jsem se tedy probudil, loknul si whisky a rozhlédl se po pokoji, načež jsem klidně vstal z postele a oblékl se do práce. Dokonce si vzpomínám, co jsem si oblékl, i když datum – zda 21., nebo 22. – mi i po šestnácti letech vzpomínání uniká. Měl jsem na sobě lehký lněný šedobílý oblek se zvrásněnými pruhy, lněnou sportovní košili světlehnědé barvy, nějakou vázanku, světlehnědé punčochy a slamák. Jsem si jistý, že jsem si ošplíchl obličej studenou vodou, vypláchl ústa, vyčistil brýle toaletním papírem, promnul bradu, abych se přesvědčil, že to zvládnu bez holení, a vlasy si namísto česání uhladil – pravděpodobně proto, že tyto úkony v uvedeném pořadí provádím bezmála každé ráno snad už od roku 1930, kdy jsem se do hotelu přistěhoval. V určitém okamžiku v průběhu tohoto rituálu – pravděpodobný se mi zdá okamžik, kdy obličej přišel do kontaktu se studenou vodou – se mi vše mezi nebem a zemí ozřejmilo a já pochopil, že tento den učiním svým posledním. V tento den se zabiju. Postavil jsem se zpříma a v zrcadle se zubil na svůj obličej, ze kterého odkapávala voda. „No ovšem!“ Jaký pocit extáze! Vyklouzlo mi přidušené uchechtnutí. „To snad není pravda!“ Den jedinečného významu! Jaké osvícení: usnout se starým problémem – a probudit se s novým, definitivním a jediným rozřešením! Sebevražda!

.............

překlad: Jaroslav Hronek

Autor fotografie: John Mathew Smith & www.celebrity-photos.com from Laurel Maryland, USA