Ukázka:

Kapitola první

„Máš z pekla štěstí, Tome Hawkinsi.“ Zazubil jsem se na muže na protější lavici. Byl teplý zářijový večer, měšec jsem měl po několika měsících opět naditý a právě jsme našli volný stůl v jedné z nechvalně proslulých londýnských kaváren. Život nemohl být o nic lepší. „Štěstím to nebylo,“ zkusil jsem překřičet kravál. Dávný kamarád Charles Buckley na mě vrhl pohled, který jsem během let viděl tolikrát: z jeho hlubokých očí vyzařovalo podráždění a nesouhlas, ale i náznak pobavení. Spokojeně jsem se opřel a zapálil si dýmku. Jedním z největších potěšení mého života bylo Charlese rozesmát v situacích, kdy by měl zachovat vážnost. Kolem našeho stolu prošla posluhovačka, hezká dívka jménem Betty sbčernými kadeřemi zkroucenými do drobných prstýnků a kůží barvy pražených kávových zrn. Kývnutím jsem ji přivolal a objednal misku punče. „Misku kávy,“ opravil mě Charles. „A pak domů. Dal jsi své slovo, vzpomínáš?“ Nenápadně jsem Betty vtiskl do dlaně šilink. Bylo dobré mít opět peníze a moci je utrácet. „Kávu. A misku punče. Máme co slavit,“ řekl jsem a Charlesovy námitky odbyl vznešeným mávnutím ruky. Betty povytáhla obočí.

V kavárně Toma Kinga se slavilo pouze ze dvou důvodů - po vítězství v hazardní hře a po vyléčené kapavce. „Dnes večer jsem vyhrál deset liber v kartách,“ vysvětloval jsem kvapem, ale Betty už davem proplouvala vstříc konvicím na kávu zavěšeným nad krbem. Když jsem se zase otočil, Charles si držel hlavu v dlaních. „Co si s tebou mám počít?“ sténal mezi prsty. Rozhlédl jsem se po podélné místnosti s nízkým stropem a vdechoval výpary kouře, kořalky a potu. Až si v noci u sebe pověsím kabát na hřebík, bude moje malá mansarda ráno čpět úplně stejně. „Jednu misku punče, Charlesi. Jen jednu! Abych mohl zapít svůj dnešní hráčský um.“ „Um?“ Spustil ruce podél těla. Na Charlesově tváři se usadil příjemný shovívavý výraz, rysy měl pečlivě uspořádané jako kusy nábytku v přijímacím salónku. Na tomto obličeji nebylo pro rozhořčení místo, ale snažil se, co mohl, aby nepatrně vykulil černé oči. „Um? Vsadil jsi úplně vše na jedinou kartu! Vsadil jsi poslední čtvrtpenci! To není um, to je…“ Bezmocně pokrčil rameny. „To je bláznovství!“ Nepřel jsem se s ním. Charles odmítal uvěřit, že hazard není pouze o štěstí – dílem proto, že sám byl tak mizerný hráč. Nemělo význam mu vysvětlovat, že tři čtvrtiny z chlapů v té přetopené herně plné kouře jsem znal a hrál s nimi už tolikrát, že jsem se v jejich silných i slabých stránkách vyznal lépe než v těch svých. Nemělo význam vysvětlovat, že i přiopilý jsem si pamatoval každou zahranou kartu a vmžiku si dokázal spočítat své šance. Abych byl spravedlivý, na Charlesových slovech něco pravdy bylo – skutečně jsem při poslední sázce ohavně riskoval, ale neměl jsem na výběr. Závisel na tom můj život. Toho rána totiž ke mně do pokoje vtrhl spolu s dalšími třemi věřiteli můj bytný a ukázal mi zatykač za nesplacení dvaceti liber na nájemném a další pohledávky.

Na jejich částečné uhrazení mi milostivě ponechali pouze jeden den. Pokud bych večer nezaplatil, byl bych zatčen a uvržen do vězení. Tehdy jsem měl pro strach uděláno. Byl jsem pětadvacet let stár a smrt mi připadala jako něco vzdáleného, zahaleného v mlze. Ale znal jsem tři muže, kteří loni museli do vězení pro dlužníky. Jednoho tam zabila horečka, druhého během hádky pobodali, měl namále. Třetí vcházel do vězení jako tlustý veselý chlapík, po půl roce z něj vyšel jako šedovlasý koktající kostlivec. Odmítl vypovědět, co se mu přihodilo, a když jsme na něj tlačili, objevil se mu v očích výraz, který napovídal, že by raději zemřel, než aby o tom promluvil. Dopoledne jsem se rychle oblékl a vyběhl do probouzejícího se města, abych si vybral vše, co mi kdo dlužil, a požádal o půjčku každého, kdo mě napadl. Když to nestačilo, zastavil jsem vše, co mělo nějakou cenu, až byly stěny mého pokoje obnažené jako panna o svatební noci. Uchoval jsem pro sebe pouze dva hodnotné předměty – dýku na ochranu a ten nejlepší oblek, kterým jsem klamal okolí. (Trocha naparování a pár zlatých knoflíků dokáže v Londýně otevřít nejedny dveře.) Mí věřitelé požadovali navrácení poloviny dlužné částky jako důkaz, že se brzy shledají i se zbytkem.

Se západem slunce jsem spočítal, co jsem dal dohromady: dvě guiney a hrst pencí. Sotva čtvrtina potřebného obnosu. Okolnosti mě tedy donutily k tomu, čemu jsem se celý den vyhýbal – požádat o pomoc Charlese. Během studií v Oxfordu jsme si byli blízcí jako bratři, ale během posledních pár let naše přátelství skomíralo. Z bývalého spolustrůjce lumpáren se stal reverend Charles Buckley, ctihodný a rozvážný pán, který o odpoledních kázal okouzleným starým dámám v kostele sv. Jiří na Hanover Square. Na tom jsem neshledával nic špatného do doby, než mi začal dávat kázání ohledně mého chování. Já přece nejsem žádná okouzlená stará dáma. Pak jsem se s ním viděl až po několika měsících.

Charles žil u svého mecenáše sira Philipa Meadowse ve velkém domě poblíž St James Square. Od pronajaté mansardy jsem to k němu neměl nikterak daleko, ale po Picadilly se mi kráčelo pomalu a ztěžka. Zajídala se mi představa, že bych měl Charlese obtěžkat svými strastmi, a co bylo ještě horší… věděl jsem, že by mi to ihned prominul. Byl jsem na pokraji pocitu hanby, což nebylo nic příjemného. Naštěstí poté, co jsem vylíčil ošemetnost své situace, mě Charles vyplísnil tak zhurta, že jsem na hanbu zapomněl, a na oplátku ho zahrnul nadávkami za jeho proklaté puritánství. „Pro rány boží, dej sem ten zatykač!“ utrhl se na mě a dal se do čtení. Překvapeně hekl. „Máš jít do Marshalsea. Musíš přece vědět, že sir Philip tam zastává úřad rytíře maršála.“ Musím? Zamračil jsem se. Většinou jsem Charlese přestával poslouchat, když líčil svého význačného mecenáše sira Philipa, ledaže by zmínil jeho dvě nejstarší dcery. To mě vždy probralo z letargie. „To vězení mu patří?“ dohadoval jsem se. „Patří králi,“ opravil mě Charles roztržitě, stále začtený. „Sir Philip ho spravuje královým jménem. Tedy, najímá si služby ředitele… Bože můj, Tome… dvacet liber? Ty těm lidem dlužíš dvacet liber? Tolik si já nevydělám ani za půl roku.“ Mžoural na zatykač, jako by doufal, že se uvedená částka pod jeho pohledem umenší. „V Londýně je drahé živobytí.“ Ukázal na zlaté knoflíky na mém obleku. „Ale nemuselo by.“ Další kázání. „Nu dobrá.“ Vytrhl jsem mu zatykač z rukou a nacpal si ho do kapsy. „Pomůžeš mi, když budu od této chvíle nosit hnědé punčochy a fádní nohavice ke kolenům?“ Charles se proti své vůli rozesmál. „Jistěže ti pomůžu.“ Z police vysoko na stěně sejmul kovovou truhličku, odemkl ji a vysypal z ní hromádku mincí. „Bude to stačit?“ Rychle jsem je přepočítal. Skoro čtyři libry. I kdybych si vzal vše do poslední pence, před vězením mě to neuchrání. „Ještě bych mohl něco najít,“ prohlásil Charles ustaraně. Rychle se rozhlédl po svém majetku a s přimhouřenýma očima odhadoval jeho hodnotu. „Ale může to chvíli trvat.“ Nyní už k tomu skutečně došlo: hanbil jsem se. „Mince si vypůjčím, nic víc,“ prohlásil jsem jako mučedník. „A také to vrátím, Charlesi, máš mé slovo. Doufám, že ještě dnes v noci.“ Ale žádné velké štěstí mi nepřálo.

Za pět hodin u herního stolu jsem střídavě vyhrával a prohrával, na deset liber požadovaných věřiteli ne a ne dosáhnout. Charles, který trval na tom, že mě doprovodí, přecházel sem a tam nebo seděl v rohu a okusoval si nehty, případně se nakrátko někam vzdálil, vrátil se a zase odešel. Připozdívalo se, když jsem prohrál šestkrát za sebou a zůstávalo mi jen něco málo přes pět liber – tedy méně, než s kolika jsem přišel. Hrálo se farao a já s každou další hrou zvyšoval sázky. Pokud bych správně vsadil na poslední kartu, bral bych dvojnásobek vkladu. Kdybych ale vsadil na špatnou kartu, přišel bych o všechno. Charles se mi zjevil po boku a zašeptal mi do ucha: „Proboha, Tome, pojďme pryč.“ Natáhl se ke zbývajícím pěti librám a začal je přitahovat k sobě. „V tom vězení budeš potřebovat každou penci.“ Zadržel jsem mu ruku a peníze opět posunul doprostřed stolu. „Poslední sázka. Pět liber na královnu. Bůh jí žehnej.“ Rozdávající se usmál. Charles si zakryl rukou tvář. „Všechno prohraješ,“ zaúpěl. „Nebo zdvojnásobím,“ namítl jsem. „Důvěřujte mi, pane Buckley.“ Vsadili si i ostatní hráči. Rozdávající položil prst na paklík karet a dvě vytáhl. Srdce mi v hrudi bušilo jak o život. Bože, jak jsem tohle miloval, ty vzrušující pocity naděje a strachu propojené v jediném okamžení! Čekání na výsledek, ať už příznivý, nebo neblahý. Rozdávající obrátil první kartu, s níž se prohrává. Srdcová pětka. Hráč vedle mě potichu zaklel. A nyní karta, s níž hráč vyhrává. Zatajil se ve mně dech. Rozdávající ji obrátil lícem vzhůru. Kárová královna. Oddechl jsem si a s úlevou se rozesmál. Byl jsem zachráněn.

...............

překlad Martin Urban