kapitola první

KRÁL A NEBESKÁ HVĚZDA

Jedna z prvních věcí, jimiž jsem se pyšnil, bylo moje jméno. Brzy jsem se dozvěděl (mám dojem, že mě o tom informoval on), že Arktur je hvězda. Nejrychlejší a nejjasnější světlo souhvězdí Pastýře na severní obloze! A že tohle jméno navíc nosil v dávných dobách jeden král, který velel zástupu věrných, a ti všichni byli udatní, stejně jako jejich král, a ten král s nimi jednal jako rovný s rovnými, jako se svými bratry. Bohužel jsem později zjistil, že tenhle slavný britský král Arthur, zvaný taky Artuš, nepatří do hodnověrné historie, že je to jenom legenda; a tak jsem ho odsunul a dal přednost jiným, historičtějším králům (legendy byly podle mě dětinské záležitosti). Každopádně ale existoval ještě jiný důvod, proč jsem svému jménu přikládal heraldický význam: a to, že jak mi řekli, je pro mě vybrala (ačkoli myslím neznala jeho symbolické hodnoty) moje matka. Což byla sama o sobě negramotná ženička, pro mě však byla víc než ta největší panovnice. Ve skutečnosti jsem toho o ní vždycky věděl jen málo, skoro nic, jelikož zemřela v necelých osmnácti letech právě ve chvíli, kdy jsem já, její prvorozený syn, přicházel na svět. A jediný její obraz, který jsem kdy poznal, byla její podobenka na pohlednici.

Vybledlá, průměrná postavička, spíš kukla než motýl; ale stala se předmětem fantaskní adorace celého mého dětství. Ubohý potulný fotograf, jemuž vděčím za tenhle její jediný obrázek, ji zpodobnil v prvních měsících těhotenství. Na jejím těle je i pod záhyby širokých šatů znát, že je těhotná. Ručičky má sepnuté na břiše, jako by se chtěla skrýt, v postoji vyjadřujícím nesmělost a ostych. Je velice vážná a v jejích černých očích lze číst nejen poddajnost, která je běžná skoro u všech místních dívek a nevěstinek z venkova, ale také užaslou a mírně vystrašenou otázku. Jako kdyby uprostřed běžných vidin mateřství už tušila, že osud jí chystá smrt a věčné zapomnění.

Ostrov

Ostrovy v našem souostroví, tam na jihu, v moři u Neapole, jsou všechny krásné. Jejich půda je z valné většiny sopečného původu; a zejména v blízkosti bývalých kráterů zde spontánně rostou tisíce květin, které jsem pak na pevnině nikdy neviděl. Na jaře kopce pokryje kručinka: člověk hned pozná její divokou a konejšivou vůni, jakmile se přiblíží na dosah našim přístavům, když se v červnu plaví po moři. Tyhle kopce, směrem do polí, jsou na mém ostrově protkány osamělými uličkami sevřenými ve starobylých zídkách, za nimiž se rozkládají ovocné sady a vinice připomínající císařské zahrady. Ostrov má řadu pláží s jemným světlým pískem a další užší pásy pobřeží, pokryté oblázky a lasturami a skryté mezi vysokými útesy. Mezi těmi vyčnělými skalisky, která se tyčí nad vodou, hnízdí racci a divoké hrdličky, jejichž hlasy se, zvláště brzy po ránu, rozléhají tu s nářkem, tu zvesela. V klidných dnech je tam moře mírné a svěží a pokládá se na břeh jako rosa. Ach, nežádal bych stát se rackem ani delfínem, spokojil bych se s ropušnicí, což je neošklivější mořská ryba, jen abych mohl být tam dole u dna a dovádět v těch vodách. Všechny ulice kolem přístavu jsou bez slunečního svitu, vedou mezi selskými staveními, starými celá staletí, která působí stroze a smutně, třebaže jsou natřená krásnou perleťovou, růžovou nebo šmolkovou barvou. Na parapetech okýnek úzkých jako střílny je občas k vidění karafiát, pěstovaný v plechovce, anebo klícka vhodná tak pro cvrčka, ve které je zavřená lapená hrdlička.

Krámky a dílny jsou hluboké a temné jako zbojnické brlohy. V přístavní kavárně je hořák na uhlí, na kterém majitelka vaří tureckou kávu v tmavomodré smaltované konvici. Majitelka je vdova už spoustu let a pořád nosí černé smuteční šaty, černý šál, černé náušnice. Fotografie nebožtíka visí na stěně vedle pokladny, orámovaná girlandami ze zaprášených lístků. Hostinský ve své krčmě naproti pomníku Krista ochránce rybářů chová výra, přivázaného na řetízku k tyči, která trčí nahoře ze zdi. Výr má černé a šedé jemné peří, na hlavě elegantní čupřinu, modrá víčka a velké oči zlatorudé barvy, černě rámované. Z jednoho křídla mu stále teče krev, protože si ho sám mučí zobákem. Když natáhnete ruku a zlehka ho pošimráte na hrudi, skloní k vám s užaslým výrazem hlavičku. Když se snáší večer, začne sebou škubat, pokouší se vzlétnout a padá, občas skončí hlavou dolů, kejhá a visí na tom svém řetízku.

V kostele v přístavu, který je nejstarší na celém ostrově, jsou voskové světice, vysoké dobré tři dlaně, uzavřené ve skleněných schránkách. Mají zažloutlá roucha z pravé krajky, vybledlé brokátové peleríny, pravé vlasy a ze zápěstí jim visí růžence z pravých perel. Na drobných smrtelně bledých prstech jsou nitkovitě naznačeny červené nehty. V našem přístavu skoro nikdy nepřistávají ta elegantní sportovní nebo turistická plavidla, která v hojném počtu neustále plní ostatní přístavy na souostroví; u nás uvidíte nákladní čluny nebo obchodní lodě, kromě rybářských bárek obyvatel ostrova. Prostranství u přístavu se po mnoho hodin během dne jeví pusté; po levé straně, poblíž sochy Krista ochránce rybářů, čeká na připlutí pravidelné parní linky – která se u nás zastaví jen na pár minut a vysadí všehovšudy tři nebo čtyři pasažéry, ponejvíc obyvatele ostrova – jen jediná drožka. Nikdy, ani v letní sezoně nepoznají naše osamělé pláže povykující výletníky, kteří přijíždějí z Neapole a ze všech dalších měst a ze všech koutů světa a zaplavují ostatní pláže v okolí. A když nějaký cizinec omylem vystoupí na Procidě, podiví se, že tu nenašel ten promiskuitní a veselý život, oslavy a rozhovory na ulicích, ani zpěvy a hru na kytaru a mandolínu, jimiž je neapolský kraj proslulý po celé zeměkouli. Procidané jsou nerudní a mlčenliví. Všechny dveře jsou zavřené, jen málokdo se ukazuje v okně, každá rodina žije mezi svými čtyřmi stěnami a nemísí se s jinými rodinami. Přátelství se u nás nenosí. A příjezd cizince nevzbuzuje zvědavost, ale spíš nedůvěru. Když se dotyčný vyptává, odpovídají mu jen s nechutí; lidé na mém ostrově totiž nechtějí, aby jim někdo nahlížel do soukromí. Jsou malí, snědí, s černýma protáhlýma, jakoby orientálníma očima. Řeklo by se, že jsou všichni příbuzní, tak moc se jeden druhému podobají.

Ženy žijí podle starodávného zvyku v klauzuře jako jeptišky. Mnohé z nich dosud nosí dlouhé vlasy stočené do uzlu, přes hlavu šál, dlouhé šaty a v zimě dřeváky na tlustých černých bavlněných punčochách; zatímco v létě chodí některé bosy. Když vás míjejí, bosé, rychlonohé, nehlučné, a vyhýbají se setkání, řeklo by se, že jsou to divoké kočky nebo kuny. Ženy nikdy nescházejí dolů na pláže; pro ženy je koupání v moři hřích, a dokonce i pohled na jiné lidi, co se koupají, je hřích. V knihách jsou často domy starých feudálních měst, rozptýlené v hloučcích po údolích a na úbočích nějakého kopce, všechny na dohled hradu, který jim vévodí z toho nejvyššího vrcholu, přirovnávány ke stádu kolem pastýře. Stejně tak na Procidě se domy, od těch početných a natěsnaných dole v přístavu přes ty řídnoucí na kopcích až po osamělé venkovské usedlosti, jeví zdálky jako stádo rozptýlené u nohou hradu. Ten se tyčí na nejvyšším kopci (který mezi těmi ostatními kopečky vypadá jako hora), a jelikož je rozšířený o nástavby a přístavby vyrostlé v průběhu staletí, získal rozměr obrovské citadely.

Lodím plujícím po širém moři, zvláště v noci, se z Procidy neukáže nic než tenhle temný obrys, a proto se náš ostrov jeví jako nějaká pevnost uprostřed vod. Už asi dvě stě let je hrad využívaný jako káznice: myslím, že je to jedna z nejrozlehlejších v celé zemi. Pro mnoho lidí, kteří žijí daleko, je jméno mého ostrova jménem vězení. Na západní straně, hledící na moře, je z našeho domu na hrad vidět, ale je vzdálený několik stovek metrů vzdušnou čarou, leží za početnými malými zátočinami, z nichž za nocí vyjíždějí rybářské čluny s rozsvícenými lucernami. Na tu dálku nelze rozeznat mříže v oknech ani pochodování žalářníků podél hradeb; a tak, zejména v zimě, kdy je ve vzduchu mlha a plují kolem něj stěhující se oblaka, by se mohlo zdát, že vězení je opuštěné panské sídlo, jakých jsou ve starobylých městech spousty. Pohádková zřícenina, obývaná pouze hady, výry a vlaštovkami.

Zprávy o Romeu Amalfanovi

Můj dům ční coby jediná stavba na vrcholu příkrého pahorku, uprostřed neobdělávané půdy poseté úlomky lávy. Průčelí hledí do městečka a z téhle strany je úbočí pahorku zpevněno starou zdí postavenou z kusů skály; tady bydlí tmavomodrá ještěrka (nikde jinde, na žádném jiném místě na světě na ni nenarazíte). Napravo schodiště z kamení a hlíny sestupuje k příjezdové cestě. Za domem se rozkládá široká planina, z níž se svažuje strmý a neschůdný terén. Dlouhou průrvou vzniklou po půdním sesuvu se dojde na plážičku trojúhelníkového tvaru s černým pískem. Na tu plážičku nevede žádná pěšina; ale sbíhat dolů mezi balvany naboso je snadné. Tam dole býval přivázaný jen jeden člun: patřil mně a jmenoval se Antilská torpédovka.

Náš dům stojí nedaleko takřka městského náměstíčka (pyšnícího se mimo jiné mramorovým pomníkem) s tísnícími se obydlími. Ale v mé paměti se z něj stalo izolované místo, kolem kterého osamělost vyhloubila obrovský příkop. Je tam, zlověstný a nádherný, jako zlatý pavouk, který utkal svoji měňavou síť nad celým ostrovem. Je to dvoupatrový palác, když nepočítám sklep a půdu (na Procidě se domům s dvacítkou pokojů, které by se v Neapoli zdály malé, říká paláce), a tak jako u většiny obytných domů v Procidě, což je prastaré městečko, sahá jeho stavba do doby před nejméně třemi staletími. Má vybledlou růžovou barvu a hrubý, hranatý tvar postrádající eleganci; a vypadal by jako velké venkovské stavení, nebýt honosného hlavního vchodu a oblých mříží v barokním slohu, které chrání všechna okna zvenčí. Jediným ornamentem na fasádě jsou dva železné balkonky, visící po stranách vchodu před dvěma slepými okny. Tyto balkonky a stejně tak i mřížoví kdysi bývaly nalakované na bílo, ale teď jsou celé skvrnité a zrezivělé. V jednom křídle hlavních dveří jsou vyříznutá menší dvířka, a právě jimi běžně vcházíme do domu: velká křídla naopak nikdy neotevíráme a obrovské zámky, jimiž se zavírají zevnitř, se staly neužitečnými mechanismy, protože je rozežírá rez.

Dvířky se dostaneme do dlouhého atria, dlážděného břidlicí a bez oken, které ústí, ve stylu paláců na Procidě, do brány vedoucí do vnitřní zahrady. Tu bránu střeží dvě terakotové sochy, malované, ale už notně vybledlé, znázorňující dvě postavy v kápi, u nichž není jasné, jestli jsou to mniši, nebo Saracéni. Zahrada za bránou, uzavřená mezi domovními zdmi jako dvůr, vypadá jako triumf bujné zeleně. Tam, pod sicilským rohovníkem, je pochovaná moje Immacolatella. Ze střechy domu se dá přehlédnout celé ležící tělo ostrova, které připomíná delfína; jeho malé zátočiny, věznici a nedaleko v moři blankytně purpurový tvar ostrova Ischie. Stříbřité stíny vzdálenějších ostrovů. A v noci nebeskou klenbu, po které kráčí Pastýř se svou hvězdou Arkturem. Po déle než dvě staletí, ode dne, kdy ho postavili, byl náš dům mnišským klášterem: tohle je u nás běžná věc a nemá v sobě nic románového. Procida vždy byla ostrovem chudých rybářů a rolníků a všechny její nepočetné paláce bývaly nevyhnutelně buď kláštery, nebo kostely, nebo pevnosti, nebo vězení. Posléze se řeholníci přestěhovali jinam a budova přestala být majetkem církve. Po nějakou dobu, během válek v minulém století i po nich, hostila vojenské posádky, pak zůstala dost dlouho opuštěná a neobývaná; a konečně ji asi před půl stoletím koupila soukromá osoba, jeden bohatý speditér z Amalfi cestující přes Procidu, a ten z ní udělal vlastní obydlí a žil zde v zahálce po třicet let. Dal částečně upravit její interiér, zvlášť v horním patře, kde zboural dělicí zdi početných cel původního kláštera a stěny vytapetoval. Ještě za mých časů, jakkoli byl poničený a dál vytrvale chátral, zůstával dům uspořádaný a zařízený tak, jak ho zanechal. Nábytek, pořízený s jistou pitoreskní, ale nevzdělanou fantazií v malých neapolských starožitnictvích a vetešnictvích, dodával jeho místnostem romanticko-venkovský ráz. Když člověk vstoupil, působilo to tam na něj dojmem minulosti prababiček a babiček a dávných ženských tajemství. A přitom od doby, kdy je postavili, až do roku, kdy do nich vkročila naše rodina, ty zdi nikdy nespatřily žádnou ženu.

..................

překlad Alice Flemrová