Ukázka:

Když jsem tě uviděla poprvé – svlékla jsem se. V létě, možná začátkem léta, pozdní odpoledne u moře, dny byly dlouhé. Už si nevzpomínám, s kým jsem tam přijela, v tu chvíli jsem ale osaměla, šla jsem po břehu, kde seděli další lidé, lidé na pikniku, lidé zpívající o mysu s racky, a já se procházela podél vody svažujícím se pískem, slunce přede mnou, deset tisíc šípů se zabodávalo do třpytícího se moře.

Když jsem tě spatřila, všechno zmizelo. Také jsi byl sám. Seděl jsi opodál, dál od břehu. Nevěděla jsem, co děláš, jestli si čteš, kreslíš, píšeš, ale pak jsi mi vyprávěl, že jsi přemýšlel, to jsi dělal, přijel jsi k moři filozofovat, pak jsem přišla já a tohle byl náš příběh, jediný možný začátek. Uviděla jsem tě a svlékla jsem se do naha. Uviděla jsem tě, klidně to řeknu, uviděla jsem tě první. Dlouho jsem se na tebe dívala. Stála jsem ve vodě, která mi sahala až do půli lýtek, byla studená a ty jsi vypadal jako teplejší svět. Ne protože bys byl nadpozemsky krásný nebo zlověstně klidný nebo znepokojivě svůdný, nic takového, vůbec ne. Ale odvážil ses být tam, aniž bys tam něco dělal s kýmkoli jiným. Byl jsi tak sám, byl jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. A když ses na mě podíval, když jsi mě spatřil, musel jsi mě vidět hříšnou i nevinnou, jako bys bral a zároveň hned odhazoval.

Všichni ti lidé stáli mezi námi. Křik a písek a kameny a hlasy byly mezi námi. A já jsem nepřemýšlela, v hlavě jsem neměla jedinou myšlenku, neviděla jsem kolem sebe všechny ty oči, prostě jsem se svlékla. Pro tebe. Strhla jsem si z vlasů gumičku, sundala si oblečení, postavila jsem se přímo proti tobě, vstříc toulavému světu mezi námi, zvedl ses a přišel jsi ke mně, vlnami zněl potlesk. Přistoupil jsi ke mně a já stála ve vodě, neuhnul jsi pohledem a já neuhnula pohledem, byl jsi vysoký a hubený a já byla malá a nahá, tobě bylo pětadvacet a mně dvacet, sešel jsi k vodě, šlápl jsi na moje šaty, sehnul ses a zvedl jsi kámen a já stála bez hnutí v tom třpytivém světle. Už nikdy jsem nic takového neviděla.

Zvedl jsi ten největší kámen, jaký jsi dokázal najít. Ležel napůl ponořený přímo u mých nohou, musel vážit jako polovina dospělého muže. Ale ty jsi ho vyzdvihl až na hruď, i když se ti chvěly paže, pohlédl jsi na mě, když jsi kolem mě procházel, těsně kolem mě, byl jsi tak blízko, že jsem z tebe ucítila sůl, vycházela z něčeho čistého. Voněl jsi úplně správně a měl jsi na sobě džínsy, šel jsi dál, pomalu s tím obrovským kamenem, zatímco se voda vsakovala do kalhot, výš, skrz. Z pláže se neozývaly žádné zvuky. V davu bylo ticho. Zastavil ses, když ti voda sahala po břicho, boky, stál jsi v moři a čekal jsi na mě, když jsem přišla, měl jsi paže rudé. Stáli jsme v moři. Stáli jsme ve světle. Byl jsi vysoký a hubený a já byla malá a nahá a ty jsi hodil největším kamenem na světě. Kvůli mně. Neletěl daleko, ale o to nešlo.

Potom jsme se posadili do trávy a mrzli, moc jsme nemluvili. U břehu se ve vodě vznášely odpadky, většina lidí už odjela, objal jsi mě jednou rukou kolem ramen a řekl, že jsi realista, usmíval ses, a já na to neměla co říct. Odpověděla jsem, že pracuju ve školce, a pak jsme se zas odmlčeli. Pohrával sis s vlascem, dělala jsem, jakože to nevnímám. Jak velké jsi měl ruce. Jak dlouhé jsi měl řasy. Pusu jsi otevřel pokaždé, když jsi pohlédl na moře, jako bys toužil, jako by tě něco napadlo. Seděli jsme těsně u sebe. I kůže umí mluvit. Když jsme nastupovali do posledního autobusu, byli jsme pár. Když jsme z něj vystoupili, dal jsi mi prsten. Teď už není žádné já a ty, řekl jsi a já si byla úplně jistá, že chápu, co tím myslíš. Spletl jsi vlasec do malého kroužku a navlékl jsi mi ho. Na levý prsteníček, vena amoris odtud jde přímo do srdce, zašeptal jsi mi. Byl to prsten z průhledného, pevně spleteného, na koncích ostrého rybářského vlasce. Když jsi mi ho nasadil, utáhl jsi ho a zavázal. Vlasec je to nejpevnější, co existuje, řekl jsi a ukousl vlákno nad uzlíkem. V puse jsi měl celou moji ruku. Slunce mizelo a sůl na kůži začala svědit. Hned jsem ucítila, že tenhle prsten je nepříjemný, bude dřít, ale ty jsi přece tvrdil, že je pevný, pevnější než zlato, pevnější než krev, že už není žádné já a ty. Tenhle prsten se nikdy nepřetrhne, to byla tvoje slova a měl jsi pravdu. Takhle jsme se zasnoubili, rybářským vlascem. Ten den si pamatuju. Jak jsme pomohli jeden druhému vyrůst. Jak jsme trvali na tom, že nejde o náhodu. První noc. První slova potom. Jak už nic nepůsobilo náhodně.

překlad Veronika Česká