Julie Caplinová se jako PR ředitelka několik let potloukala po Evropě a brala nejlepší žurnalisty zabývající se jídlem a pitím na novinářské exkurze (takzvané služební cesty), aby ochutnali gastronomické pochoutky v nejrůznějších městech v Itálii, Francii, Belgii, Španělsku, Dánsku a Švýcarsku. A právě tyto exkurze se staly inspirací k napsání série Romantické útěky.

Ukázka:

Kapitola 1

Hannah si z obličeje setřela dešťové kapky a protáhla se otáčecími dveřmi do hotelové haly. „Venku je trochu nevlídno, že, slečno Campbellová?“ poznamenal mladý recepční a vesele se ušklíbl. „V baru je krb, kdybyste se chtěla zahřát. Dnes není den na prohlídku památek.“ „Ne, to tedy není,“ zasmála se, sundala si klobouk a vyždímala si z konečků vlasů vodu. „Ale stihla jsem si prohlédnout část Trinity College.“ Bohužel už ne Knihu z Kellsu ani Long Library, o něž stála především. Ale představa, že se tam bude tísnit spolu s desítkami zmáčených turistů páchnoucích jako zmoklé ovce, ji odradila. Tyhle pamětihodnosti jí neutečou. Budou tam i zítra a každý den z následujících šesti týdnů, kdy bude v Irsku. „Nechcete si tady ten kabát odložit? Můžu ho pověsit v šatně, aby vám uschl, a nemusela jste s ním běžet nahoru do pokoje.“ Tohle je výhoda pobytu v malém rodinném hotýlku, pomyslela si. Potěšeně se na něj usmála, vděčná za nabídku jít se ohřát ke krbu. Aspoň pošle zprávu sestře Mině s poděkováním, že jí toto místo doporučila, protože bez ní by si Hannah nejspíš zamluvila nějaký velký hotelový řetězec, jako třeba Travelodge. Šlo o přespání na jednu noc, ale Mina i tak trvala na tom, že si sestra musí najít místní hotel, kde se něco děje.

Hannah podala recepčnímu promočený kabát a zamířila do útulného baru s přívětivou atmosférou. Připomínal jí viktoriánský hostinec z dvacátých let – zařízený byl sice jednoduše, ale povedlo se to. Tlumeně osvětlená místnost nabízela hřejivé přivítání, takže se člověk cítil jako v bavlnce, což po mizerném deštivém počasí venku bylo nesmírně příjemné. Dlouhému dřevěnému baru s mosaznými ozdobami a doplňky, které se leskly ve světle lamp, velel další pohledný mladý muž s veselým a přátelským vzhledem. Stejně jako předtím recepční se okamžitě otočil, aby ji s upřímným nadšením přivítal, jako by tu byl právě jen pro ni. „Dobrý den, co pro vás můžu udělat?“ zeptal se s úsměvem a změřil si ji oceňujícím pohledem. Už by si na to mohla zvyknout. V práci měla téměř samé kolegyně, jako třeba Sadie Burnsovou-Couttsovou, s níž se snažila dobře vycházet a která se se svou štíhlou postavou, rozevlátými rovnými vlasy a koketujícím úsměvem s takovými obdivnými reakcemi od mužů setkávala neustále. Hannah se nikdy nedokázala chovat tak sebejistě a žensky. Příliš se soustředila na svou práci. Ale možná by se teď měla uvolnit a užívat si, zaměřit se na jídlo a naučit se něco nového, než aby byla pořád ta nejchytřejší.

„Právě jsem otevřel výborné červené víno z Bordeaux, s plnou vůní švestek a černého rybízu, přesně to pravé pro sychravý den, jako je ten dnešní. Nebo vám mohu nabídnout velmi dobrou whiskey, naši vlastní Telling Small Batch z palírny přímo tady v Dublinu. Ta vás zahřeje.“ Znovu jí věnoval oslnivý úsměv. Hannah váhala a ta nerozhodnost ji samotnou překvapila. Měla v úmyslu si objednat kávu, ale pokušení něčeho mnohem dekadentnějšího v ní vyvolalo rozporuplné pocity. Byly teprve čtyři hodiny, ale proč by si nemohla dát skleničku? Vždyť je to jen dnes odpoledne, nestane se z toho žádný zlozvyk. Je načase, aby začala žít trochu rozmařileji. I když – skutečně je sklenka vína tak prostopášná? Málem se nahlas zasmála. Hannah vždycky dodržovala pravidla a vydat se na výlet do Irska bylo první neobvyklé rozhodnutí, které kdy v životě udělala. Její šéf se stále nemohl vzpamatovat z toho, že požádala o dovolenou, a rodina nechápala, proč chce na tak dlouho odjet. Kdyby se takto rozhodla impulzivní Mina se svou dobrodružnou povahou, nikoho by to ani v nejmenším nepřekvapilo. „Dám si sklenku červeného vína.“ „Výborná volba. Posaďte se, hned vám ji přinesu.“

Už to, že ji někdo obsluhoval, pro ni byl velký požitek. Hannah přikývla a rozhlédla se po místnosti, která byla prázdná, až na rodinnou oslavu u okna. Společnost seděla u dlouhého stolu plného prázdných sklenic, talířů, poloprázdných půllitrů a lahví vína. Jejich živé povídání a smích narušovaly klidnou atmosféru místnosti a umocňovaly pocit útulnosti a domácího prostředí. S úsměvem zamířila k velkému otevřenému krbu a uvelebila se v jednom ze dvou pohodlných ušáků, které vypadaly, jako by je někdo vytáhl z pracovny Sherlocka Holmese. Jakmile se zabořila do nadýchaného sametového polstrování, položila si nohy na malou podnožku, aby si je mohla zahřát. Než jí barman přinesl víno, nohy si už krásně zahřála. Zula si boty, aby se mohla do křesla schoulit a nohy skrčit pod sebe. Připomnělo jí to dobu, kdy byla malá holčička, která se s knížkou uvelebila na pohovce a nikdo o ní nevěděl. „Děkuju.“ „Rádo se stalo. Vybrala jste si nejlepší místo v podniku.“ Napila se sytě rubínového vína a potěšeně si povzdechla. Tohle je ráj na zemi, pomyslela si. Teď už jí k dokonalosti chyběla jediná věc – elektronická čtečka. Kniha, sklenka vína, sálající krb a nic jiného na práci. Copak by se tohle mohlo někomu nelíbit?

Bylo to poprvé po dlouhé době, už si ani nepamatovala po jak dlouhé, kdy nemusela nic dělat: žádná práce ani zkoušky na střední či vysoké škole, žádná obhajoba právnického titulu. Nemusela vymýšlet žádné články a účastnit se nekonečných jednání. Ne že by si někdy stěžovala, svou práci milovala. Plat měla velmi slušný a ve svém oboru byla dobrá. Když se nad tím vším teď zamyslela, vzít si volno bylo asi tou nejšílenější věcí, pro kterou se kdy v životě rozhodla. A pořád si nebyla jistá, co ji k tomu vlastně vedlo. Nebyla to krize středního věku, nevydařený milostný vztah (naděje umírá poslední) ani dočasná ztráta zdravého rozumu – poslední dobou to v ní všechno kypělo a narůstající podrážděnost vůči šéfovi a kolegům byla varovným znamením, že je načase s tím něco udělat. To, co ji přimělo k rozhodnutí vzdát se práce a přihlásit se na pobytový kurz jedné z nejlepších kuchařských škol v Irsku, bylo směšné a přivádělo ji to do rozpaků – uvědomila si totiž, že se jí už blíží třicítka, a přitom stále neumí vařit. Její sestra byla kulinářský machr, ale Hannah se smířila s tím, že jí kuchařské geny do vínku nikdo nenadělil. Jenže v hloubi duše se za to styděla. Od chvíle, kdy ležela v posteli s chřipkou a v příloze časopisu The Sunday Times si přečetla o Killorgallyjské škole vaření, se jí tahle myšlenka honila hlavou, až se z ní stala posedlost. Zvlášť když si uvědomila, že to není tak daleko od bydliště jejích nejlepších přátel Aidana a Sorchy Fitzpatrickových, jež plánovala navštívit už od jejich odjezdu z Manchesteru do Irska. Mělo to tak skutečně být? Přerušit práci a přihlásit se na kuchařskou školu se povaze Hannah naprosto vymykalo, ale blízkost přátel udělala za tímhle správným rozhodnutím definitivní tečku. Přemýšlela, zda se celý život nevyhýbala vaření jen proto, že to byla Minina parketa. Hannah se vždycky snažila kompenzovat sestřinu impulzivnější povahu tím, že se chovala právě opačně. To díky ní byl doma klid a adoptivní rodiče tak ujišťovala, že ony dvě neskončí jako jejich biologičtí rodiče. Teď už bylo příliš pozdě přemýšlet, zda udělala správnou věc. Zítra si vyzvedne pronajaté auto, odjede do hrabství Kerry na druhém konci Irska a nastoupí do kurzu. Když už se touhle neznámou novou cestou vydala, měla by všechny starosti hodit za hlavu a užít si ji. Napila se vína, v křesle se usadila co nejpohodlněji a zapnula čtečku. Víno bylo tak dobré, že když jí okouzlující číšník přišel nabídnout další sklenku – samozřejmě že byl okouzlující, když se jí snažil vnutit další víno –, bez váhání přijala. U teplého krbu, uvelebená v pohodlném křesle, se cítila příjemně a začínala mít problém udržet oči otevřené. Rodinná oslava pomalu končila, hosté se emotivně loučili a jeden po druhém odcházeli, a když jejich hlasy utichly, položila si čtečku na klín a oči zavřela.

překlad Ivana Čejková