Rozvrácenou zemi mohou zachránit jen malá pandí trojčata
nakl. Bambook
Ú V O D
ORCHIDEJ Z ROSTOUCÍHO STROMU nahmatala další úchyt, zapřela se drápy a vytáhla se vzhůru po kluzkém svahu. Déšť jí promáčel hustou srst až na kůži. Orchidej netoužila po ničem jiném než se pořádně oklepat, ale věděla, že nemůže. Kdyby teď uklouzla…„Pozor!“ zaburácel Kořen. „Nad tebou!“ Orchidej rychle zvedla hlavu a zjistila, že se po úbočí hory kutálí trs vzrostlého bambusu uvolněný nekonečnou průtrží mračen. Tlusté stonky nebezpečně švihaly vzduchem, Orchidej zařvala a na poslední chvíli uskočila stranou. Bambus jí prosvištěl těsně kolem ucha a měla pocit, že na ni zařval zpět. Opět začala sklouzávat dolů, ale stihla se zachytit stromu s pevnějšími kořeny. Rychle se ohlédla a sledovala, jak se bambus řítí po svahu ke Kořenovi, který se mu rychle klidil z cesty, jak se odráží od útesu a padá do rozvodněné řeky, kde ho děsivý proud okamžitě stáhl pod hladinu.
Orchidej se přitiskla ke stromu, snažila se popadnout dech a dívala se, jak její druh pomalu šplhá do svahu. Kořenova černobílá srst se ztrácela pod nánosem bahna a listí. Déšť je oba bičoval po zádech. Vypadalo to, že se celá Bambusová říše snaží utéct před stoupající vodou. Po svahu, kde dříve rostl měkký mech a ploché bal vany tam lákaly k ulehnutí a vyhřívání se na odpoledním slunci, teď tekly proudy bahna, ve kterých se brodila zvířata snažící se uniknout povodni. O kousek dál se mihla červená panda, huňatý ocas oba lený bahnem. Orchidej ji sledovala, jak se zoufale snaží vyškrábat na strom. Chtěla jí pomoct, ale nemohla. Musela chránit medvíďata.
„O moc dál už jít nemůžeme,“ zafuněla, když se Kořen vyšplhal až k ní. „Cítím, že mladým už se chce na svět.“„Najdeme nějaké bezpečné místo,“ řekl Kořen. „Tamhle vidím malou skalní římsu. Tu voda nespláchne. Už jenom kousek.“ Orchidej zachmuřeně přikývla a otočila se, aby pokračovala v cestě. Zapřela se silnýma zadníma nohama a natáhla se k dalšímu chytu na kluzké cestě. Doufala, že má Kořen pravdu. Veškeré jistoty zmizely. Možná, že voda odnese celou Bambusovou říši. Teď ale nemohla dělat nic jiného než šplhat vzhůru, a tak lezla krok za krokem po zničeném svahu s očima upřenýma na kamennou římsu. Už byla tak blízko, že si Orchidej představovala, jak má pod nohama pevnou zemi. Možná tam najdou úkryt, možná tam bude pevný strom nebo malý převis, pod kterým bude moct porodit med víďata beze strachu, že je spláchne déšť…
„Hej!“ zavřeštěl neznámý hlas odněkud shora. Orchidej zvedla hlavu a na okamžik ji oslepil déšť. „Hele, to jsou pandy!“ Orchidej prudce zamrkala, aby dostala vodu z očí. V rozkymácených korunách stromů se choulila promočená zvířata s dlouhými ocasy. Přibližně deset zlatých opic, nejspíš všechny, co zbyly z jejich tlupy. Zvláštní modré tváře zkřivené hněvem shlížely dolů na Orchidej a Kořena. Pod ohrnutými pysky se jim leskly ostré zuby.
|
„Tohle všechno je vaše vina!“ vřískla jedna z opic do hučícího deště a ukázala dlouhým prstem na pandy. „Měli jste nás varovat!“„Nic jsme nevěděli!“ zakřičela na ni Orchidej. „Kde je váš Drakoprav?“ ozvala se další. Orchidej znepokojeně sledovala, jak opice začínají lézt dolů. Napřed pomalu a opatrně, ale vzápětí skákaly z kmene na kmen, jako by byly tak rozzlobené, že jim nezáleželo na tom, zda uklouznou a spadnou dolů. „Proč nám neřekl, co se stane?“ „Soumrak za to nemůže,“ zavrčel Kořen a jeho tlapy začvachtaly v bahně, když se pomalu přesunul mezi Orchidej a blížící se opice. „Velký drak mu nic neřekl.“ To je lež, pomyslela si Orchidej zoufale. Nebo přinejmenším nevíme, jestli je to pravda. Kde je Soumrak z Hlubokého lesa? „Něžná tlapka je mrtvá,“ zakvílela jedna z opic. Už sešplhala dolů na zem a teď tam stála a švihala ocasem. „Bystré srdce taky. Tolik nás zemřelo…“ „A jenom proto, že jste nás v tom nechali,“ zavrčela další. „To vy jste je zabili. Odteď už nikdy nebudeme věřit žádné pandě! Na ně!“ „Utíkej!“ zařval Kořen, když opice vyrazily do útoku. Orchidej se otočila a vyrazila směrem ke skalní římse. Když to stihne, když bude mít pevnou zemi pod nohama, žádné opice si na ni nepřijdou. Když to bude nutné, roztrhá je na kusy, jen co najde oporu… |
Orchidej se ohlédla a polila ji hrůza – Kořen zůstal stát na místě. „Ne!“ vykřikla, právě když na jejího druha skočila první opice. Kořen se jí zakousl do ocasu, švihl hlavou a odhodil ji mnoho medvědích délek daleko. Vzápětí se na něj ale sesypaly ostatní opice, vyšplhaly mu na záda, chňapaly po jeho srsti a uších, kousaly a škrá baly. Orchidej se chystala vyrazit Kořenovi na pomoc, ale v tu chvíli mu podjely tlapy. Čas jako by zpomalil, ten okamžik trval celou věčnost. Kořen, stále bojující a snažící se ze sebe setřást opice, začal padat ze svahu.
Opice z něj hbitě seskákaly, ale Kořen dál padal a už nedokázal zastavit. Se zvukem, ze kterého tuhla krev v žilách, narazil do stejné skály na kraji útesu jako předtím bambus, přepadl přes okraj a zřítil se do rozvodněné řeky. Na hladině se na okamžik zableskla černo bílá srst a vzápětí byl pryč. Orchidej zařvala žalem, ale déšť ji přehlušil. Téměř si přála, aby se teď opice vrhly i na ni, aby mohla alespoň pár z nich sprovodit ze světa, než sama spadne dolů, ale tlupa ztichla a začala šplhat zpět do korun stromů, a než se Orchidej nadála, byly pryč. Zůstala tam sama.
Nejsi sama.
Nebyla si jistá, čí hlas ji vytrhl z šoku. Možná Kořenův, možná její vlastní, možná úplně cizí. Ať už patřil komukoliv, měl pravdu – sama zůstane až ve chvíli, kdy neochrání svá mláďata. Musela se vyšplhat k té římse.
.........................
překlad Matěj Čuchna
Další články
Stával se pro ostatní klaunem, aby zamaskoval odcizení
Je libo kulinářskou školu, ukrytou mezi krásně zelenými kopci Irska?
