Ukázka:

Do zahrady zabrousí kocour, prochází tudy často. Zvíře netuší, že probouzí pocity v ženě za oknem v kuchyni, hlubokou, pradávnou vzpomínku na šelmu ve stepi. V listí probarveném podzimem se zaleskne tygří kožich, k potěše ženina oka. Obyvatelku města prostoupí lehké napětí, za dvojitým sklem ji příjemně zamrazí. Tamhle se vrací, kocour. Jako by měl neustále nějaké zařizování. Tentokrát míří rozhodným krokem na východ.

Nad usychajícími korunami stromů je vidět pohoří Esja, které její matce vždycky připadalo krásnější než hory na jihu. Mohutná, ustavičně se měnící socha pokrytá stíny. Nehybné těžiště připomíná Bachovu hudbu. Jejímu otci se víc líbily hory na jihu, připomínající Mozarta. Odlišné názory rodičů vykrystalizují v konflikt, který je u potomka dosud patrný. Ona se spokojí s horami na severu — z bytu v ulici Lindargata se jí ani jiné nenabízejí. Z okna na jih vidí domy, ulice a lidi. Podzimní slunce zachází a osvětluje Esju ze západu. Vkusné boční nasvícení, nechal se slyšet její syn, když se tu před chvílí zastavil. Vyrostl v kině. Důvěrně známý festival světla. Dnes večer je růžové, přechází do červenožluté, se slabým nádechem dozelena. Díkybohu za oči.

Jako na zavolanou kolem
prolétnou husy 

Probudí se uprostřed noci, srdce jí divoce buší. Se sklenicí vody usedne k oknu na jih. Pohledem přelétne spící město. V budovách svítí věčně bdělé elektrické přístroje. Kdosi vesluje po asfaltu na člunu, směřuje na západ. Záběry vesel k ní doléhají zcela zřetelně. Noc je hluboká a zvláštní. Když se podívá pořádně, zjistí, že se po ulici šourá muž s vozíkem v závěsu, od domu k domu. Uprostřed noci roznáší víkendové vydání novin. Zničehonic ji spatří v okně. Ví o ní.

Spořádanost nadevše. Vstává v devět. Vždycky v devět. Připraví kávu, namaže chlebové placky máslem a přidá sýr. Vajíčka si neuvaří, třebaže je sobota. O víkendu si je obvykle dává. Jenže dnes se špatně vyspala. Sama už vajíčka snášet přestala, někdy kolem padesátky. Od té doby spí jako vějíř, zdřímne si nanejvýš chvilku. Přirovnání k vějíři není zrovna nejlepší, ale jí to tak připadá.

Zapomněla na ovocný džus. Na zdroj svěžesti, barvy a atmosféry jižních krajů, nemluvě o sladké chuti, jíž zcela propadla. K tomu si otevře dvoje noviny, vydrží jí až do zpráv o desáté. „Podle ekonomů se jedná o období největšího hospodářského růstu v dějinách Islandu,“ říká hlasatel. „Období největšího rozvoje by bylo lepší,“ poví sama sobě i rádiu. S rádiem mluví často. Severní pól taje pětkrát rychleji, než vědci předvídali. Včera v noci v centru Reykjavíku někdo někoho ošklivě zbil golfovou holí. Jinak vše při starém.

Z okna na jih vidí běžce,
už je to dávno, co naposledy běhala

A tamhle je ten vysoký postarší muž, který se na ni pokaždé dívá, jako by ji znal. Maličko kulhá a chodí o holi. Dvakrát se spolu bavili o počasí. Měla ho pozvat dál. Nabídnout mu šálek kávy. Neměla k němu být tak strohá, když navrhl, aby si někdy večer zašli na bingo. Je pohledný, dosud švihák, hezky se obléká. Co by ale na takovém bingu asi tak dělala? Koho vlastně napadlo posílat staré lidi hrát bingo? Nebo tančit country tance s vrstevníky?

V hloubi duše je ženou ze zápraží. Zápražním sluncem. Chce žít venku i uvnitř, mít dveře dokořán a sledovat kolemjdoucí. Chce být sama i jednou z mnoha. Většinou je však sama u okna na jih. V tomhle bytovém domě si může otevřít dveře na balkon, dívat se na mateřskou školku naproti a taky to má kousek na Laugavegur, hlavní nákupní třídu, kde se to zpravidla hemží lidmi. Dnes večer si zajde do oblíbené hospody na svou obvyklou sklenku ginu. Jednou za čas si ji dopřeje.

Mrazivé bezvětří, temnota krátkých dní rozsvěcí na nebi světelné řetězy

Volá Magga. Výroční večírek starého manželského klubu. Tuhle tradici dosud věrně dodržují. Většina z nich se po celá desetiletí nespřátelila s nikým novým. Role přidělené na zakládací schůzi zůstaly spolehlivě nezměněné. Trochu si přihnou a rozebírají „ŽB“, což je jejich zkratka pro „život a bytí“. S hlavičkou Einarem to vypadá ještě pořád slibně. Božská Kristín (jediná svobodná z manželského klubu) dokáže i po letech ještě pořád rozbušit mužská srdce. Fúrie Magga ještě pořád pronáší nejrůznější pravdy a má to dovolené (protože je, jaká je). Samorost Stefán ještě pořád tají své schopnosti a ze zvyku obdivně vzhlíží k bystré hlavičce. Tři už se odporoučeli, přišla si pro ně zubatá. Ona se večírku ještě pořád účastní, teď už coby vdova. Po Guðjónově smrti se cítí tak trochu jako páté kolo u vozu. Vždycky zastávala roli podporovatelky dvorního šaška.

Guðjón měl mimořádný talent balancovat na samém okraji útesu. Lidé v jeho přítomnosti netušili, na čem jsou. Dokázal lehce pozměnit realitu a všem tím zamotat hlavu. Někteří ho nemohli vystát, v jeho blízkosti znejistěli. Jiní ho považovali jednoduše za blázna, ale většina ho měla ráda. Lidé chtějí, aby je někdo popichoval. Guðjón uměl být pochopitelně i nepříjemný, ale bavila se s ním královsky, byl na ni hodný a lhal mnohem méně než ostatní.

..............

přeložila Martina Kašparová