„Píšu příběhy s prvky zločinu a horroru. Libuji si v brakové literatuře, románech odehrávajících se v minulých časech, v science-fiction a v žánru noir. Mé práce obvykle spojují jeden či více z těchto elementů a mixují je s příšernostmi nebo s podivnými nadpřirozenými vlivy.“

„Mými oblíbenými autory a světly v dálce za soumraku jsou například Cormac McCarthy, Roger Zelazny, Michael Shea, Anne Sexton, Martin Cruz Smith, Angela Carter, T.E.D Klein a Peter Straub.
(…)
Můj oblíbený nápoj je skotská. Mými oblíbenými zpěváky jsou Roger Miller a Marty Robbins. Nejlepším románem, jaký jsem kdy četl, je Krvavý poledník. Za svůj největší úspěch považuji to, že jsem si zasloužil věrnost svého starého psa.“

Laird Barron

Ukázka:

Kapitola dva (ukázka)

Zrovna jsem obdivoval sametovou tapiserii zobrazující botticelliovsky bujnou krásku, pronásledovanou noční džunglí tlupou satyrů, když dveře přívěsu vylítly z pantů a dovnitř vtrhli dva chlapi. Gauner číslo jedna – se širokými rameny a  plnovousem – třímal ve  zkráceným úchopu hliníkovou baseballovou pálku, zprohýbanou nejspíš o poslední lebku, kterou rozdrtila. Na sobě měl kostkovanej kabát. Říkejme mu Vousáč. Gauner číslo dva byl totéž co jednička, ale dvakrát tak mohutnej, oholenej ve tváři i na hlavě a naleštěnej jak psí kulky. Na sobě tílko, džíny a vysoký šněrovací boty. Aspoň že ty boty si vybral správně. Za sebou vlekl na řetězu trojramennou lodní kotvu. Ne z velký motorový lodi, spíš ten typ, co se dává na malý čluny. Po  hlavě byste s  ní ale tak jako tak dostat nechtěli. Říkejme mu pan Skinhead. Byl to spolumajitel svářečský dílny a fungoval jako šéf místního árijskýho gangu, Synů Železnýho nože. Tahle zvěř představovala v potravním řetězci šmejdů nejslabší článek. No, ale pořád byli organizovaný, zlý a bylo jich jak much na hromadě koňskejch koblih. Jelikož jsem napůl Maor, nebyl jsem u nich ze zjevných důvodů oblíben. Krom toho existovaly ještě míň zjevný důvody; tuhle historku si ale nechám na jindy. Stačí říct, že za normálních okolností jsem se jim vyhýbal. Dnešek byl ale jinej. Dneska to bylo nevyhnutelný.

Pana Skinheada jsem poznal hned, co jsem na způsob kluka, co sbírá karty s baseballovýma hráčema, začal zkoumat spodinu Hudsonskýho údolí. Zároveň to byl ten chlápek, na kterýho jsem tu – jménem svýho právem nervózního klienta – celý dopoledne čekal. Tomu klientovi říkejme pan Realiťák. Přívěs bylo jeho napůl tajný doupě, umístěný na  jinak prázdný parcele na periferii Kingstonu. Vytunil si ho náladovým osvětlením, chlupatým kobercem, skleněnýma konferenčníma stolkama a policema, sbírkou kýčovitých obrazů a tapiserií a úplně vzadu luxusní postelí ve tvaru srdce. Nevkus bylo slabý slovo. Ale docela hezky to tu vonělo. Proč jsme se sešli v  tomhle hnízdečku lásky? No, kvůli tomu nejstaršímu známýmu důvodu vůbec – animální žárlivosti. Pan Realiťák se dopustil nemravný aférky s  manželkou pana Skinheada. Bohužel si někdo, jak se tak mezi žvanivejma členama pouličních gangů stává, pustil hubu na  špacír. Pan Skinhead dychtil pomstít újmu na své mužnosti.

Doufal jsem, že uvítám jen jednoho soupeře. Ve stísněných prostorách, jako jsou kupříkladu obýváky větších přívěsů, bych dokázal zvládnout tři amatéry, aniž bych musel tasit zbraň. Pravděpodobně. A tihle byli jen dva. Celkem slušná šance. Pokud venku v záloze nečekalo pět dalších opičáků. V kterémžto případě bude nějaká osoba (nebo více osob) postřelena, bodnuta a/nebo zapálena. „Ahoj, kluci.“ Měl jsem všude po  kapsách a  taky v  rukávech vecpaný zbraně. Moje prázdný ruce návštěvníky trochu uklidnily. „Ty nejseš ten krysák, co jsem ho přišel zmlátit.“ Pan Skinhead si přejel řetězem přes prsty. „Přesně tak,“ řekl jsem. „Krysa dneska nemohla. Já jsem úplně jiný zvíře.“ Pan Skinhead si mě pomalu změřil. Když na sobě mám oblek, moje nejhorší jizvy vidět nejsou. Ale všechny je nezakreju, a  ty viditelný ho přiměly k zamyšlení. Pak přestal poulit oči a naopak je přimhouřil.

 „Počkat – já tě znám. Ty seš tamten, ten magor. Coleridge.“ „Co?“ zeptal se Vousáč. „Kdo?“ „Těší mě.“ Prokřupnul jsem si klouby na ruce. Takže, teď něco o  panu Realiťákovi, chlapovi, co si mě najal, abych mu s  tou věcí píchnul. Provozoval prosperující realitní kancelář a  vlastnil dům s  velkým pozemkem blízko Port Ewenu. Jezdil v loňským modelu jaguára, kterej si často zkrášloval kočkou na  sedadle spolujezdce. Jeho dohněda opálená podobenka na  mě mrkala z  billboardu na  dálnici 9W a  v  televizních spotech každou chvíli blejskal jeho otravně okouzlující úsměv. Pan Realiťák si o sobě myslel, že je nový vtělení Lotharia. Super účes a hezkej jako panáček Ken, takže proč ne? Problém těchhle Lothariů je v tom, že je dřív nebo pozdějc pěkně zválcuje karma. Nemůžu říct, že každej, kdo pana Realiťáka znal, ho miloval, ale znali ho fakt dobře. Byznys je kontaktní sport. Někteří z  těch lidí – konkrétně ti, co postrádali vroucnost a něžné city – vyjádřili touhu po násilí, v kteréžto chvíli jsem byl na scénu povolán já.

Příběh se zatím odvíjel takto: pan Skinhead (na radu své nevěrné ženušky) oslovil pana Realiťáka ohledně možnosti vyprat peníze pomocí „nákupu nemovitostí“. Můj klient to neřekl přesně tak, ale tolik jsem se dovtípil. Před pár dny však paní Skinheadová oznámila panu Realiťákovi znepokojivou novinku, že manžel na jejich aférku přišel, a jakmile se jejich cesty znovu protnou, má v plánu si s ním srovnat účty. Pan Skinhead nevěděl, že pan Realiťák dostal o jeho úmyslech echo. Realiťákův plán byl prostý – bude předstírat sladkou nevědomost a dojedná si schůzku ohledně detailů chystaného podvodu. Místo něj na ni ale přijdu já. Až do rozzuřeného manžela vtluču trochu rozumu, pan Realiťák vystoupí ze zákulisí se skvělou novinkou, že jejich předešlý „obchodní“ rozhovor nahrával. V podstatě: zapomeň na aférku, a já tě nebonznu federálům a nepůjdeš sedět za praní špinavých peněz. Spočítal jsem si, že když pominu, že napomáhám nevěře a vydírání, je to brnkačka. Možná tak stupeň 3 až 4 na mý stupnici rizika, když bude mít s sebou manžel paroháč bouchačku. Já vůl.

..............

překlad Jakub Němeček