Ticho není jenom nepřítomnost hluku

PŘEDEHRA

Ticho není jenom nepřítomnost hluku. Skoro jsme na to zapomněli. Sluchové reference se znehodnotily, zeslábly, odsvětily. Zesílil strach, či dokonce zděšení, které ticho vzbuzuje. V minulosti lidé na Západě vychutnávali hloubku a odstíny ticha. Považovali ho za podmínku usebrání, naslouchání sobě samému, meditace, modlitby, snění, tvorby – a zejména za vnitřní místo, odkud vyvěrá promluva. Podrobně se zabývali jeho sociálními taktikami. Malba pro ně znamenala promluvu v tichu. Intimita míst, intimita místnosti a předmětů, které se v ní nacházejí, stejně jako intimita domu, byla utkána z ticha.

Od nástupu citlivé duše v 18. století lidé, inspirováni kódem ušlechtilosti, oceňovali tisíceré ticho poušti a dokázali naslouchat tichům hor, moře a venkova. Ticho svědčilo o intenzitě milostného setkání a zdálo se, že je podmínkou splynutí. Předem ukazovalo na délku trvání citu. Celou paletu druhů ticha, které jsou dnes už jen reziduální, vzbuzoval život nemocného, blízkost smrti či přítomnost hrobu. Jak lépe je zakusit, než ponoříme-li se do citací mnoha autorů, kteří se vydávali na skutečnou průzkumnou výpravu v estetice? Při jejich čtení každý prozkouší svou citlivost.

Historiografie se až příliš často snaží vysvětlovat. Když se však pouští do světa emocí, musí také – a hlavně – dávat pocítit, a to především tehdy, když mentální univerza již zmizela. Proto je nezbytný velký počet vypovídajících citací. Jedině díky nim může čtenář pochopit, jakým způsobem lidé v minulosti ticho zakoušeli. Dnes je již obtížné zachovávat ticho, což znemožňuje slyšet onu vnitřní promluvu, která uklidňuje a utišuje. Společnost člověka nutí, aby se poddával hluku, a mohl tak být všeho součástí, a nikoli aby naslouchal svému nitru. Tím se proměňuje i samotná struktura jednotlivce. Samozřejmě, že pár osamělých výletníků, umělci a spisovatelé, vyznavači meditace, ženy a muži žijící v klášteře, pár návštěvnic hřbitovů a především milenci, kteří se na sebe dívají a mlčí, stále ticho hledají a zůstávají vnímaví k jeho texturám.

Jsou ale jako cestovatelé, kteří ztroskotali na ostrově, který se brzy promění v pustinu a jehož břehy podemílá voda. Hlavním faktorem zde však není ani tak zesilování hluku v městském prostředí, jak by se mohlo myslet. Díky práci aktivistů, zákonodárců, hygieniků a techniků, kteří analyzují decibely, městský hluk nejspíše není horší než v 19. století, třebaže se proměnil. Zásadní novum spočívá v hypermedializovanosti, v neustálém připojení, a z toho vyplývajícího nepřetržitého proudu slov, který se jednotlivci vnucuje a vede ho k tomu, že se ticha bojí. V této knize se píše o tichu minulosti, o způsobech usilování o něj, o jeho texturách, o disciplínách s ním souvisejících, o jeho taktikách, jeho bohatství a síle jeho promluvy, což může přispět k tomu, abychom se znovu naučili ticho zachovávat, tedy být sami sebou.

Alain Corbin

překlad Jan Seidl