Ukázka:

Za druhořadou považuji otázku, jaký dalajlama ve skutečnosti je, protože podstatné je, co dalajlama znamená – nejen tím, co říká, ale také tím, co dělá. V textu se objeví jisté osobní podrobnosti, ale podle mého přesvědčení to o něm prozrazuje mnohem méně než třeba to, že mezi jeho náboženskými názory se vyskytují i takové, které jsou některými učenci, a to dokonce i v rámci jeho vlastní školy Gelug, považovány za nebezpečně pomýlené. Podle mého mínění je mnohem výmluvnější a z historického hlediska závažnější, jak dalajlama interpretuje a vykládá tibetskou tradici (a zejména kde se od ní odchyluje), než to, jaký je jeho oblíbený televizní program či jaké jsou jeho koníčky. Ale když už jsme se toho dotkli – v televizi se nejraději dívá na pořady o přírodě, je fanouškem Davida Attenborougha, a pokud jde o záliby, není již tak aktivní jako dříve. Býval však vášnivým amatérským hodinářem a nadále intenzivně pečuje o zahradu v okolí své rezidence.

Přes všechno, co bylo právě řečeno – a s ohledem na to, že jsem měl to mimořádné privilegium spolupracovat s dalajlamou na třech z jeho nejdůležitějších knih (včetně jeho druhé autobiografie) –, bych se měl přinejmenším pokusit odpovědět na otázku, jaký je dalajlama člověk. Myslím, že nejlépe bude převyprávět začátek rozhovoru, který jsem s ním vedl před několika lety. Řekl jsem mu, že mě manželka vyplísnila, jaká je to hanba, že i když znám Jeho Svatost více než čtvrt století, stále nejsem schopen s ním náležitě konverzovat v jeho mateřštině. Přiznal jsem, že má pravdu a řekl jsem, že bych se mu za to měl omluvit. „Tedy pokud jde o tohle“, odpověděl anglicky se svým známým silným přízvukem, „pak je na mě, abych se omluvil. Já se učím váš jazyk od roku 1947!“ V těchto několika slovech je obsažena zdvořilost, pokora a laskavost tohoto člověka.

Poprvé jsem se setkal s dalajlamou v jeho indickém exilovém domově v Dharamsale v březnu 1988, kam jsem přijel pořídit s ním rozhovor pro londýnský Spectator. Při tomto setkání mě poněkud překvapila jedna věc, která se poté projevila jako prorocká. Když jsem byl uveden do jeho přijímací místnosti, měl jsem právě tak čas si všimnout, že je prázdná. Vzápětí jsem si však uvědomil, že dalajlama stojí přímo přede mnou. Ne že by tam stál po celou tu dobu a já si ho náhle všiml; měl jsem spíše dojem, že se doslova vynořil odnikud. Něco podobného se stalo asi o rok později – ale toto má být biografie, nikoli autobiografie. Stačí říci, že mnoho naší společné práce v následujících letech bylo vykonáno v době, kdy se dalajlama nacházel mimo svůj exilový domov – na cestách ve Spojených státech, Dánsku, Itálii, Německu, Francii, Spojeném království a na různých místech v Indii. To mně umožnilo pozorovat jej v různých prostředích, z čehož jsem odvodil jisté postřehy, které snad stojí za zmínku. Vím například, že je akurátní – nehty má vždy pečlivě upravené, ačkoliv neholduje žádné okázalosti v oblékání. Nosí kvalitní oblečení, ale nikoliv to nejjemnější. Nové pevné a dobře vyleštěné boty, od solidního, ale nikoli prvotřídního výrobce. Rupert Murdoch, mediální velkopodnikatel, nikoli moralista, nazval jednou dalajlamu „chytrým starým mnichem v mokasínech od Gucciho“. Mýlil se. Dalajlama nosí zpravidla značku Hush Puppies, nikdy Gucci. A doma chodí v pantoflích.

Je pravda, že dalajlama má zálibu v kvalitních hodinkách, ale nemá jich sbírku. Nosí zlaté rolexky bez zvláštních ozdob. Pravidelně se zbavuje těch, které už nepoužívá. Ve skutečnosti mám i já jedny takové (nejprve je ale daroval někomu jinému). Jsou to obyčejné nerezové Jaeger-LeCoultre Memovox s mechanickým budíkem (což na něj nepochybně zapůsobilo), které nosil po nějaký čas v šedesátých letech. I když je skutečně pravým opakem extravagantního majetníka, dalajlama přiznal, že má poněkud „utrácivou“ povahu. Když byl malý hoch, kupoval tolik zvířat, co mohl, aby je zachránil před porážkou, takže jeho úředníci museli vybíhat z kanceláří a chytat je.

Jako dospělý navštívil více než jednou při své první cestě do Spojených států v roce 1979 nákupní centra. Jeho vychovatel Ling Rinpočhe ho varoval před zbytečným utrácením, ale pokud vím, od té doby ho málokdo viděl v jakémkoli obchodě. Nepoužívá počítač, takže nenakupuje online. Jeho extravagance, pokud se o ní v této souvislosti dá mluvit, se dnes omezuje na to, že peníze dává jiným – hlavně na humanitární účely. Když získal v roce 2012 Templetonovu cenu, okamžitě věnoval větší část odměny ve výši téměř dvou milionů dolarů dětskému fondu Save the Children Fund. Ocenil tak humanitární velkorysost ve prospěch tibetských uprchlíků v prvních letech exilu.

V soukromí je dalajlama pozorný k potřebám a tužbám druhých. Ptá se kupříkladu, přejete-li se kávu, pokud se servíruje jen čaj. Postará se, aby byly kromě jeho oblíbeného čhura (sušeného tibetského sýra, při jehož chroustání praskají zubní stoličky) k dispozici také oříšky a sladkosti. Zatáhne žaluzie, aby vám nesvítilo slunce do očí. Třeba se zeptá, není-li vám horko či zima a podle toho seřídí radiátor či klimatizaci. Pokud se mu zdá, že rozmístění nábytku v místnosti by mohlo být lepší, jeho štáb s ním šíbuje tak dlouho, dokud není spokojen. Vzpomínám si, že jednou v počátcích naší známosti jsem ho zastihl, jak při přípravě tiskové konference přesouvá křesla v hotelovém pokoji.

Dalajlama je velký jedlík, což je ale částečně způsobeno tím, že jako mnich smí jíst jen dvakrát denně a nikdy po poledni. Ovšem může tak učinit, je-li hostem u tabule v cizině a smí si také vzít odpoledne jednu či dvě sušenky, pokud má za sebou mimořádně perný den. Pokud jde o jídelníček, není nijak úzkostlivý. V zásadě se kloní k vegetariánství, ale s ohledem na nemoc a rady lékařů jí bez okolků maso; je ovšem samozřejmostí, že se pomodlí za posmrtné blaho všech živých tvorů, které zkonzumuje. Občas žertuje, že by nevěděl, jak uvařit šálek čaje. Ani nevaří a kromě toho, že v mládí pomáhal v paláci Potála připravovat khabzä (novoroční sladkosti), zřídka viděl kuchyni zevnitř. Ale přinejmenším jako mladík rád zatápěl. Ale nikdy toho nemohl mnoho dělat sám, protože jej od raného dětství obklopoval personál a sloužící.

Menší osazenstvo si udržuje dosud. Jeho domácnost tvoří asi deset osob včetně kuchařů a sloužících. Má čtyři nebo pět asistentů, všichni jsou to mniši, jakož i jistý počet „dvořanů“, kteří s ohledem na věk dostávají jen drobné úkoly a které si u sebe ponechává jednoduše z přátelství. S touto malou společností vede rozhovory a s ní na konci dne odpočívá. Jeho štáb je rozdělen na tibetskou a anglickou sekci, přičemž většinou se jedná o laiky. Zaměstnává čtyři hlavní osobní tajemníky (relativně nedávno byli pouze dva), kteří mají menší množství vlastních podřízených. Ačkoli je dalajlama jmenuje sám (s ohledem na jeho mnišský stav jsou to výlučně muži), jejich jména navrhuje Ústřední tibetská správa. Dohromady tvoří jeho oči a uši za hranicemi Gandän phodangu, jak se nazývá jeho ústředí (podobně jako washingtonská vláda je známa jako „Bílý dům“). Je zřejmé, že kromě toho také pozorně naslouchá, co mu sdělují návštěvníci, a má rodinu a přátele, kteří mu dodávají zpravodajství. Pokud je o určitém tématu informován méně, než by měl být, je to proto, že selhalo jeho okolí a z jakýchkoli důvodů mu nezajistilo informace v dostatečné míře. S ohledem na malé množství lidí, na něž se musí spoléhat, se tomu patrně občas nelze vyhnout.

Kromě stálých spolupracovníků má větší množství tělesných strážců. Doma se o jeho bezpečnost stará oddíl indické armády společně s jeho tibetskou stráží. Ve vztahu k nim zachovává jistou formálnost s výjimkou velitelů, ale zajímá se i o jejich potřeby. Vždy najde přátelské slovo pro ty, kteří drží noční stráž, zatímco on vychází na svou ranní procházku. (Má ve zvyku, jakmile dokončí ranní modlitby, projít se venku nebo po hotelových chodbách.) Na těchto vycházkách si vždycky najde čas promluvit se sloužícími. Mnoho se namluvilo o dalajlamově smyslu pro humor. Zdá se mi, že tibetský humor je povšechně podobný anglickému: pohotový, často zemitý, se smyslem pro ironii a absurditu. Nejvíce jsem u něj uspěl s velmi nevinným vtípkem o myši. Vulgární vtip bych mu asi neřekl. Patrně by považoval za podivné, že někdo mimo nejbližší rodinu a kolegy by si dovolil takovou věc. Ale není žádný nudný patron. Jednou se mě zeptal, zda se někdo opil na svatbě mladého tibetského úředníka, jíž jsem se zúčastnil. Když jsem přisvědčil, vůbec se ho to nedotklo.

Jednou jsem se dozvěděl, že kromě přírodních programů se někdy dívá na nekonečný anglický komediální seriál Dad’s Army, a tak jsem mu poslal soubor televizních pořadů, ale nevím, zdali se na něj díval. Byl mezi nimi také film s Mr. Beanem, který by se mu podle mého úsudku mohl líbit. Třebaže si nepotrpí na ceremoniál – výslovně nesnáší formality a jakékoli předstírání –, je si dalajlama vědom důstojnosti svého úřadu. Když jsem při jedné příležitosti opomněl přinést khatag, obřadní hedvábnou stuhu, neváhal mě pokárat. Jindy jsem se dopustil jednoho z oněch faux pas, které se mně jako cizinci zdají být nevinné, ale pro něj musejí být zraňující. Opět mě na tento poklesek – vlídně – upozornil. Nemyslím ale, že by to udělal, kdyby mě tak dobře neznal. Šetří city druhých lidí, což ale neznamená, že se někdy nedopustí hrubší poznámky, která uvede člověka do rozpaků. Slyšel jsem, že se smíchem vypeskoval mého kolegu spisovatele, že má nehty, které „vypadají jako drápy“.

..............

překlad Aleš Valenta