Od města k urbánní společnosti

Vyjdeme z jednoho předpokladu: kompletní urbanizace společnosti; předpokladu, který bude třeba podpořit argumenty, podložit fakty. Z tohoto předpokladu vyplyne definice. „Urbánní společností“ budeme nazývat společnost, která dosahuje úplné urbanizace, dnes v oblasti možného, zítra reálně.

Tato definice učiní konec dvojznačnosti v používání pojmů. Ve skutečnosti často popisujeme slovy „městská/urbánní společnost“ jakékoli město nebo sídliště městského typu: řeckou obec, orientální správní centrum nebo středověké město, město obchodní nebo průmyslové, malé městečko nebo velkoměsto. V krajním změtení pojmů se zapomíná na společenské vztahy (výrobní vztahy), jimiž je každý městský typ jedinečný, nebo se tyto vztahy kladou do závorek. Tak jsou navzájem srovnávány „městské/urbánní společnosti“, které naprosto nejsou srovnatelné. Z čehož profitují níže uvedené ideologie: organicismus (každá „společnost městského typu“, na niž se zaměříme, tvoří organický „celek“), teorie kontinuality („městská/urbánní společnost“ by se v dějinách vyskytovala kontinuálně nebo trvale), evolucionismus (období, v nichž se transformace společenských vztahů rozplývá nebo mizí).

Zde si vyhradíme termín „urbánní společnost“ pro společnost, která se rodí z industrializace. Tato slova tedy označují společnost utvářenou v tomto procesu, jenž v daném období dominuje a vstřebává do sebe zemědělskou výrobu. Tato urbánní společnost se ustavuje až na samém konci procesu, v jehož průběhu se tříští staré městské formy, zděděné z nespojitých transformací. Důležitým aspektem teoretického problému je dospět k tomu, abychom kladli nespojitosti do vztahu ke spojitostem (diskontinuita-kontinuita) a obráceně. Jak by mohly existovat absolutní nespojitosti bez skrytých spojitostí, bez podpory a bez vlastního procesu? A naopak, jak by mohla existovat kontinuita bez krizí, bez toho, aby se v ní objevovaly nové prvky nebo vztahy?

Specializované vědy (to jest sociologie, politická ekonomie, historie, antropogeografie atd.) navrhly rozsáhlá názvosloví, aby charakterizovaly „naši“ společnost, realitu a její skryté tendence, skutečnost a sféru možností. Bylo možné hovořit o industriální společnosti a později o společnosti postindustriální, o společnosti technicistní, o společnosti hojnosti, společnosti volného času, spotřební společnosti atd. Každé z těchto označení v sobě nese kus empirické nebo pojmové pravdy, kus přehánění a kus zobecnění. Abychom nějak pojmenovali postindustriální společnost, to jest takovou, která se zrodila z industrializace a střídá ji, navrhujeme zde pojem urbánní společnost, pojem, který spíše než dovršenou skutečnost označuje tendenci, směřování, potencionalitu. Což nijak nebrání konkrétní kritické charakterizaci současné skutečnosti, například analýze „byrokratické společnosti řízené spotřeby“.

Jedná se o teoretický předpoklad, který má vědecké myšlení právo formulovat a ze kterého má právo vycházet. Tato procedura je ve vědách nejen běžná, ale i nutná. Bez teoretických předpokladů se věda neobejde. Zdůrazněme nyní, že naše hypotéza se týká věd, jež nazýváme „společenské“, a je nedílně spojena s epistemologickou a metodologickou koncepcí. Poznání není nutně kopií nebo odrazem, nápodobou nebo simulací již reálného objektu. A obráceně, poznání nevytváří nutně svůj objekt ve jménu teorie, která mu předchází, nějaké teorie objektu nebo „modelů“. Pro nás je objekt už obsažen v hypotéze, hypotéza se o něj opírá. Jestliže se tento „předmět“ nalézá mimo to, co lze (empiricky) konstatovat, není proto ještě fiktivní. Předpokládáme předmět, jenž se může projevit, urbánní společnost, to jest možný objekt, jehož zrod a rozvoj ve vztahu k procesu a praxi (praktickému jednání) máme ukázat.

Tato hypotéza má teprve dojít svého oprávnění, to nepřestaneme opakovat a pokoušet se o to. V její prospěch mluví dostatek argumentů a důkazů, od nejzřetelnějších až po ty nejsubtilnější.

Je snad třeba dlouze připomínat, že zemědělská výroba ztratila ve velkých průmyslových zemích a ve světovém měřítku veškerou autonomii? Že už nepředstavuje hlavní sektor, dokonce ani sektor vyznačující se nějakými speciálními charakteristikami (pokud se nejedná o zaostalou oblast)? Jestliže nevymizely místní a krajové zvláštnosti původem z dob, kdy tam zemědělství převládalo, jestli dokonce rozdílnosti z toho pocházející bývají tu a onde zdůrazňovány, nemění to nic na tom, že se zemědělská výroba mění v odvětví průmyslové produkce, podřízené jejím imperativům, podrobené jejím tlakům. Hospodářský růst a industrializace, které to společně způsobily, rozšiřují své působení na všechna území, kraje, národy, světadíly. Výsledek: Tradiční uspořádání vlastní venkovskému životu se transformuje; vesnice je pohlcována nebo překrývána rozsáhlejšími celky; integruje se do průmyslu a do spotřeby produktů tohoto průmyslu. Koncentraci populace doprovází koncentrace výrobních prostředků. Urbánní tkáň bují, prorůstá a rozkládá zbytky zemědělského života. Výraz „urbánní tkáň“ neoznačuje pouze zastavěnou oblast ve městech, ale celý soubor projevů dominance města nad venkovem. V tomto smyslu tvoří část urbánní tkáně i chata, dálnice, supermarket na zelené louce. Tato více nebo méně kompaktní, více nebo méně aktivní tkáň ušetří pouze oblasti stagnující nebo skomírající, ponechané „přírodě“. Pro zemědělské výrobce, „rolníky“, se rýsuje perspektiva agroměsta, stará vesnice mizí. Agroměsto, jež N. Chruščov přislíbil sovětským rolníkům, se už ve světě tu a tam stává skutečností. Ve Spojených státech, s výjimkou určitých oblastí na jihu, rolníci zdánlivě vymizeli; přetrvávají jen ostrůvky vesnické chudiny vedle ostrůvků chudiny městské. Zatímco se tento aspekt globálního rozvoje (industrializace a/nebo urbanizace) ubírá svou cestou, velkoměsto se bouřlivě rozvíjí: předměstí, rezidenční čtvrti a průmyslové komplexy, satelitní sídliště, sotva odlišná od urbanizovaných střediskových vesnic. Malá a střední městečka se stávají odnožemi, jakýmisi polokoloniemi metropole. Takto naše hypotéza postuluje završení urbanizace jako bod, k němuž dospívají dosud získané poznatky, a zároveň jako výchozí bod nových studií a nových projektů. Hypotéza anticipuje. Projikuje základní tendence přítomnosti. V lůně „byrokratické společnosti řízené spotřeby“ se vytváří urbánní společnost.

Záporný argument, důkaz absurditou: žádná jiná hypotéza nevyhovuje, žádná jiná neobsáhne celek problémů. Postindustriální společnost? Vyvstává tu otázka: Co přijde po industrializaci? Společnost volného času? To uspokojivě zodpovídá jen část otázky; omezuje zkoumání tendencí a potencionalit na „vybavení“, realistický postoj, který této definici pranic neubírá na demagogii. Bude růst masivní spotřeba donekonečna? Obvykle se spokojujeme s tím, že vezmeme současné údaje a extrapolujeme je, s tím rizikem, že zredukujeme skutečnost a její možnosti na jediný z jejich aspektů. A tak dále.

Výraz „urbánní společnost“ odpovídá teoretické potřebě. Nejedná se pouze o literární nebo pedagogický konstrukt, ani o formulaci nabytých vědomostí, ale o propracování, zkoumání, ba dokonce o výzkum utváření pojmů. Rýsuje se tu a nabývá na ostrosti myšlení směřující k čemusi konkrétnímu, snad i ke konkrétnu. Tento pohyb myšlení, jestliže se potvrdí, zamíří do praxe, urbánní praxe, vždy znovu postihované a chápané. Bezpochyby budeme muset, než vstoupíme do sféry konkrétna, to jest do teoreticky uchopené společenské praxe, překročit určitý práh. Nejedná se tedy o hledání empirického návodu na výrobu urbánní reality jakožto produktu. Neočekává se snad až příliš často od „urbanismu“ právě tohle, a neslibují to až příliš často „urbanisté?“ Proti empirismu, který konstatuje, proti extrapolacím, které se odvažují, konečně proti drobkům údajně poživatelných vědomostí se teď staví teorie, vycházející z teoretické hypotézy. K jejímu zkoumání, k jejímu zpracovávání se pojí metodické postupy. Například zkoumání týkající se možného předmětu, jež ho má definovat a uchopit v rámci nějakého projektu, takové zkoumání už nese jméno. Vedle klasických postupů a operací, dedukce a indukce, je to transdukce (úvaha o možném předmětu).

Z pojmu „urbánní společnost“, který zde uvádíme, vyplývá tedy zároveň hypotéza i definice.

Stejně bude s použitím slov „urbánní revoluce“ popisován soubor transformací, kterými prochází současná společnost, aby se posunula z období, v němž dominují otázky růstu a industrializace (modelování, plánování, programování), do období, v němž rozhodujícím způsobem převládne urbánní problematika a v prvním plánu se ocitne výzkum řešení a modalit vlastních urbánní společnosti. Některé z těchto transformací budou náhlé. Jiné postupné, předvídané, dohodnuté. Které? Bude nutno se pokusit tuto legitimní otázku zodpovědět. Není předem jisté, zda to bude odpověď jasná, myšlení uspokojující, prostá dvojznačností. Výraz „urbánní revoluce“ neoznačuje jednání násilné svou podstatou. Také je nevylučuje. Jak lze předem rozhodnout, co se dá očekávat od násilného jednání, a čeho se dá dosáhnout jednáním uváženým? Násilí se snaží zbavit všech pout. Myšlení zas tím, že svoje pouta láme, vede k potlačení násilí.

Henri Lefebvre