Ukázka:

Počátky

Beethoven zemřel v roce 1827 a během následujícího roku vznikla iniciativa s cílem zbudovat mu v jeho rodném Bonnu památník. Stavět sochy velkým mužům tehdy ještě nebývalo zvykem. Myšlenku, aby se Beethovenovi této pocty dostalo, podpořili slavní spisovatelé a hudebníci. Frédéric Chopin a Franz Liszt, dva z nejoslavovanějších pianistů té doby, společně v dubnu roku 1841 dávali v Paříži koncerty a výtěžek věnovali bonnské Společnosti pro Beethovenův památník. Chopin tehdy veřejně vystupoval stále vzácněji, což jen dokládá, jak se pro věc nadchl. Liszt, jeden z nejhorlivějších stoupenců projektu, nejenže na něj velkoryse přispěl, ale také se kvůli těmto koncertům vrátil z odpočinku. Vše se ale táhlo a k odhalení památníku došlo až roku 1845, v rámci třídenní beethovenovské slavnosti s ohňostrojem, koncerty (včetně kantáty, kterou k zahájení slavnosti složil Liszt, a také děl Felixe Mendelssohna a Roberta Schumanna) a hostinou, při níž „španělská“ tanečnice irského původu Lola Montezová údajně vyvolala takový kravál, že u příležitosti staletého výročí Beethovenova narození v roce 1870 Liszta do Bonnu nepozvali.

Tou dobou dva Beethovenovi přátelé z dětství, lékař Franz Gerhard Wegeler a učitel Carl Moritz Kneisel, přišli s tvrzením, že identifikovali jeho rodiště. Ludwigovi rodiče se krátce po svatbě v roce 1767 nastěhovali do bytu na adrese Bonngasse 20; jeho dědeček bydlel přes chodbu. Ludwiga, v pořadí druhé dítě v rodině, pokřtili 17. prosince 1770. V domě žilo několik rodin a většina z nich, stejně jako Beethovenovi, pracovala pro tamější kurfiřtský dvůr. Beethovenovi zde bydleli do roku 1774, kdy se přestěhovali do jiného bytu nedaleko odtamtud. Nebýt Wegelerova a Kneiselova zjištění, zůstal by dům neznámý a pravděpodobně by byl zbořen. Téměř sto let poté, co se Beethovenovi z domu odstěhovali, si jeho nový majitel u vědomí, že by se na skladatelově slávě daly vydělat peníze, otevřel v přízemí restauraci a nazval ji Beethovenovo rodiště (Beethoven’s Geburtshaus). Po pěti letech přibyla pivnice a koncertní síň.

Roku 1889 se podařilo budovu zachránit před demolicí. Převzal ji Spolek Beethovenův dům (Verein Beethoven-Haus) a přebudoval ji na muzeum. To zahájilo činnost roku 1893 a posléze se rozšířilo i do sousedních domů. Roku 1927, kdy uplynulo sto let od Beethovenovy smrti, se sem nastěhoval nově založený Beethovenův archiv (Beethoven- -Archiv). V padesátých letech 20. století byly opraveny škody způsobené bombardováním za druhé světové války a dnes Beethovenův dům (Beethoven-Haus) vlastní největší archivní sbírku věnovanou tomuto skladateli.

Cesta od pivnice k muzeu se k Beethovenovi svým způsobem hodí, protože jeho život ne vždy odpovídal vznešeným sférám, do kterých podle dějin on i jeho hudba patřili. Na živobytí si jeho rodina vydělávala hudbou, ale důležitou roli hrál i alkohol. Jeho dědeček, kmotr a jmenovec Ludwig van Beethoven působil jako dvorní hudební ředitel a také obchodoval vínem. Otec Johann van Beethoven byl dvorní zpěvák a alkoholik. Matka Maria porodila sedm dětí, ale dospělosti se, včetně Ludwiga, dožily jen tři. Ludwig si vážil dědečka, který však zemřel, když vnukovi byly pouhé tři roky; s otcem měl Ludwig nesnadný vztah. Johann chtěl ze syna mít zázračné dítě na způsob Mozarta, a byl na něj náročný, přísný a někdy i verbálně a fyzicky hrubý. Jakmile Ludwig začal mít úspěchy a jeho otec zůstával ve stínu, napětí narůstalo.

V Bonnu získal mladý Beethoven formativní hudební zkušenosti. Klíčový význam pro něj mělo, že si ho zde všimli aristokraté, kteří se posléze stali jeho dlouhodobými mecenáši. Díky své poloze v Porýní bylo město poměrně frankofilní a otevřené vůči světu, a stalo se tak kulturním centrem regionu. Přestože se Beethovenovi nedostalo nijak širokého všeobecného vzdělání, měl mimořádné štěstí na učitele; kupříkladu Christian Gottlob Neefe mu poskytl solidní hudební základy a do jisté míry ho seznámil s etikou osvícenství. Coby protestant se hlásil k puritánství a k myšlence etického zdokonalování, což podle životopisce Maynarda Solomona znamenalo vítanou protiváhu k Ludwigovu zhýralému otci. Neefe navíc svému studentovi vštípil opojnou směs osvícenských ideálů z děl francouzských a německých fi lozofů, jako byli Voltaire a Immanuel Kant.

Stejně jako mnozí z Beethovenových prvních podporovatelů v Bonnu — mimo jiné pozdější hudební vydavatel Nikolaus Simrock či houslista Franz Ries, otec skladatele Ferdinanda Riese — i Neefe aktivně působil v Řádu Iluminátů, radikální odnoži Svobodných zednářů. Po roce 1780 se jejich činnost čím dál víc ocitala v hledáčku úřadů, a nakonec se rozešli a nově založili Čtenářskou společnost (Lesegesellschaft), tvořenou „přáteli literatury“, do které zanedlouho vstoupilo i několik Beethovenových známých. Patřil k nim i hrabě Ferdinand Valdštejn, důvěrník arcivévody Maxmiliána Františka, kolínského kurfiřta a nejmladšího syna císařovny Marie Terezie. Hrabě i arcivévoda se v Bonnu stali jeho nejmocnějšími příznivci. Jakmile se Maxmilián stal kurfiřtem, Ludwig ve svých třinácti letech získal u dvora zaměstnání jako zástupce varhaníka. Nebývalo nijak neobvyklé, že na takové místo nastoupil někdo z hudebnické rodiny, a také se tu projevila skutečnost, že se u dvora šetřilo: takový mladík vyšel levněji než člověk s většími zkušenostmi.

Ať tak či onak, Beethoven této příležitosti využil a brzy se jako klavírista a violista stal členem Maxmiliánova komorního souboru. Své první skladby tedy napsal pro klavírní kvarteto (housle, viola, cello, klávesový nástroj) a prominentní roli v nich přisoudil viole, na kterou náhodou hrál i Maxmilián. Díky tomu se také Beethoven zdokonalil a mohl začít hrát v kurfiřtském orchestru, jehož členem se stal po znovuotevření dvorního divadla v roce 1789. Bonn byl sice malý, ale hudební život zde za Maxmiliánovy vlády kvetl. Roku 1786 mladý Beethoven svou klavírní improvizací krátce upoutal pozornost Mozarta, na kterého hned tak něco dojem neudělalo, a kurfiřt podpořil jeho první cestu do Vídně. Z té se však Ludwig vrátil předčasně poté, co se dozvěděl, že jeho matka je vážně nemocná. Především proto, že s otcem bylo čím dál těžší vyjít, se musel po matčině smrti ve větší míře starat o mladší sourozence.

Na druhou cestu do Vídně se v listopadu roku 1792 vydal zjevně proto, aby studoval u Haydna, který krátce předtím Bonn navštívil (Mozart předcházejícího roku zemřel). Maxmilián souhlasil, že bude dál vyplácet Beethovenovi mzdu, po dobu studií i s přídavkem. Po roce Haydn Maxmiliánovi napsal a k dopisu přiložil několik Beethovenových kompozic s poznámkou: „Znalci a laici musí z přiložených skladeb nestranně usoudit, že Beethoven bude během času zastávat místo jednoho z největších hudebních skladatelů Evropy a já budu hrdý na to, že se budu moci nazývat jeho Mistrem; jen si přeji, aby u mne směl ještě nějaký čas zůstat.“ Problém jako vždy představovaly finance. Haydn musel Ludwigovi půjčit peníze, avšak ujišťoval Maxmiliána, že ne proto, že by je mladý muž nějak rozhazoval: „svému umění je schopen obětovat vše, a není třeba ho k tomu nutit.“ Maxmilián se přesvědčit nenechal; v zaslaných kompozicích poznal hudbu, kterou Ludwig napsal už v Bonnu, a předpověděl mu, že stejně jako ze své první cesty „nepřiveze [z Vídně] nic než dluhy“.

Laura Tunbridge

.........

překlad Robert Novotný