Spisovatelé se dnes snaží rozšířit možnosti románu začleněním technik pamětí a esejů. Jde jim o přiblížení se autorově subjektivní zkušenosti, o smazání rozdílu mezi fikcí a non fiction vlastního života. Ale - nepoužívali romanopisci autobiografický materiál v románech vždycky? 

Existuje tolik způsobů, jak si spisovatel může hrát s autobiografií a autorskou identitou, že v podstatě neexistuje žádný izolovaný prvek fikce, který by mohl být nazýván "autobiografií". Cuskové styl je podobný literárním experimentům, které vidíme u romanopisců jako Knausgaard, Ben Lerner, Jenny Offill, Geoff Dyer ... Román Obrys je fascinující; znamená ostrý odklon od konvenčního stylu předchozí tvorby Cuskové. Postavy v jejích dřívějších románech pravděpodobně sdílejí něco z její biografie - stárnou stejně jako ona, studují nebo vyučují literaturu, vychovávají děti, starají se o každodenní práci v Londýně nebo v provinčních městech. Zůstávají však uzavřeni ve svých světech. Obrys působí jinak, jeho svět je propustný a kontinuální s naším, i když ne z důvodů, které bychom očekávali. Cusková neklade důraz na ověřitelnost událostí románu. Ačkoli vypravěč je spisovatel, román nevypráví příběh o tom, jak byl napsán. Není to rozsáhlý popis života, ale krátký popis dvou dnů, které vypravěčka stráví výukou semináře psaní v Aténách. Obrys skutečně navrhuje nečekané řešení únavy z fikce, které Anne nazývá "shrnutím": Cusková nechává své postavy doslova shrnout věci, nutí je mluvit o minulých událostech, spíše než aby ukazovala, jak se tyto události odvíjejí. Abychom parafrázovali Anne, proč manipulovat postavy do situací dramatizujících žárlivost, když nám o své žárlivosti mohou vyprávět?

Obrys se skládá téměř výhradně z konverzací. Během své cesty se Cuskové vypravěčka Faye, která žije v Londýně, setkává s přáteli v Aténách a poznává nové známosti, většinou redaktory a spisovatele. Zdá se, že je na ní něco, co lidi nutí říkat jí o svém životě. Muž, který sedí vedle ní v letadle, řecký obchodník z bohaté kupecké rodiny, jí vypráví o svém dětství stráveném mezi Řeckem a Anglií, o penězích, které vydělal a ztratil, o svých bývalých manželstvích. Kolega učitel psaní, ženatý otec z Irska, jí vypráví, jak se dostal k napsání své první knihy a proč pravděpodobně nikdy nenapíše druhou. Řecký přítel redaktor jí řekne, proč jeho vydavatelský podnik selhal; Spisovatelka sdílí dojmy z Polska ze svého nedávného knižního turné. Dvě části semináře psaní, který Faye vyučuje, nabízejí komprimovanou verzi schématu románu: více mluvení, více příběhů, krásně uspořádaných v jejich rozmanitosti a hustotě.

Faye neříká skoro nic. Téměř celé její vyprávění se skládá z parafrázování toho, co jí řekli jiní lidé. Začneme s ní cítit, přesto, že ji skoro neznáme. I když o ní víme nápadně málo, sdílíme s ní zkušenost naslouchání druhým, a když tak činíme, je jasné, že ve Fayiných dnech a nocích chybí určitý druh konverzace. Nikdo s ní nemluví tak, aby se o ní zajímal. Její synové ve školním věku jí posílají textové zprávy ("Kde je moje tenisová raketa?"), které jen zostřují náš pocit izolace, jejího nedostatku trvalé blízkosti s ostatními dospělými.

z textu Elanie Blair psaného pro The New Yorker v lednu 2015

Ukázka:

IV

Můj soused z letadla byl pomalu o hlavu menší než já a dvakrát širší: protože jsme se seznámili, když seděl, nebylo nyní lehké spárovat tyto rozměry s jeho osobností. Zorientovala jsem se až díky zobanovitému nosu pod převisem ježatého obočí, které mu dohromady propůjčovaly lehce zpytavé vzezření mořského ptáka, korunovaného chocholem stříbřitě šedých vlasů. I tak mi okamžik trvalo, než jsem ho poznala. Tísnil se ve vchodu protějšího činžáku, na sobě žlutohnědé kraťasy po kolena a dokonale vyžehlenou kostkovanou košili červené barvy. Po těle měl rozmístěných několik zlatých bodů: tučný pečetní prsten na malíčku, mohutné zlaté hodinky, kolem krku brýle na zlatém řetízku, zlatavý záblesk dokonce i v úsměvu; to vše mě na první pohled udeřilo do očí, přestože den předtím, když jsme si povídali v letadle, jsem si toho nevšimla. Setkání předchozího dne bylo v určitém smyslu nepodstatné: vysoko nad zemí předměty ztrácejí váhu, rozdíly se stírají. Materiální rozměr mého souseda, jejž jsem v té výšce vnímala tak odlehčeně, nabyl zde na zemi konkrétních obrysů a ve výsledku mi připadal o něco víc jako cizí chlap; i kontext může být škatulka.

Vím jistě, že si mě všiml dřív než já jeho, nechal mě ale zamávat jako první a teprve pak dal najevo, že o mně ví. Působil nervózně. Pořád se rozhlížel po ulici, kde se o vozík vrchovatě naložený broskvemi, jahodami a kusy melounu, které jako by se v té výhni škodolibě usmívaly, opíral zelinář a cosi hulákal. Když jsem se k sousedovi přes ulici blížila, nasadil výraz příjemného překvapení. Trochu bezzubě a tápavě mě políbil na tvář.

„Jak se vám spalo?“ zeptal se.

Byl už skoro čas oběda a já celé dopoledne strávila ve městě, očividně se však snažil vytvořit sféru důvěrnosti, ve které o sobě my dva máme kontinuální přehled a v níž jsem od chvíle, kdy jsme se včera večer u stanoviště taxíků rozloučili, nic dalšího nezažila. Pravda byla, že jsem se v modré ložničce nevyspala skoro vůbec. Na stěně proti posteli visel obraz muže s kloboukem na hlavě, který se chechtá, až se prohýbá v pase. Když jste se podívali pořádně, všimli jste si, že nemá obličej, jen prázdný ovál s chechtající se nicotou místo úst. Pořád jsem čekala, až se s přibývajícím světlem vynoří i oči a nos, jenže nevynořily.

Můj soused řekl, že parkuje za rohem a po krátkém zaváhání mi položil ruku do oblasti kříže, jako že mě tam zavede. Měl veliké ruce nikoli nepodobné pařátům a porostlé bílými chlupy. Obává se, prohodil po cestě k autu, že mě svým vozem příliš neohromí. Došlo mu prý, že možná očekávám něco daleko stylovějšího, a jestli ano, pak je hluboce zahanben; ale on sám si na automobilech nezakládá. A zjistil, že na popojíždění po Athénách ten jeho bohatě stačí. Jeden ale nikdy neví, co kdo očekává; doufá zkrátka, že nebudu zklamaná. Došli jsme k autu, jež bylo malé, čisté a jinak nezajímavé, a nasedli. Jeho loď, sdělil mi, kotví asi čtyřicet minut cesty podél pobřeží. Míval ji v malém přístavu mnohem blíž centra, ale stání bylo tak předražené, že se ji před pár lety rozhodl přestěhovat. Zeptala jsem se, kterým směrem od centra bydlí, na což neurčitě máchl rukou k okénku a řekl, že asi půl hodiny tudy.

Vjeli jsme na širokou šestiproudou silnici, po které městem burácel nepřetržitý provoz; panovalo tu extrémní horko a hluk. Okénka byla stažená nadoraz a můj soused jednou rukou řídil, zatímco loket druhé měl vystrčený ven, takže se mu rukáv košile zběsile třepotal ve větru. Řídil nevyzpytatelně, vrhal se z pruhu do pruhu a vůbec nesledoval cestu, když něco vyprávěl, takže se nám brzdová světla aut často řítila proti čelnímu sklu, než si jich všiml. Bála jsem se a přestala mluvit. Vyhlížela jsem na prašná parkoviště a odpočívadla, která postupně vystřídala mohutné blyštivé budovy v centru. Úrovňovou křižovatkou jsme projeli za vřískotu klaksonů a řevu motorů, do předního skla tepalo slunce, otevřenými okny se dovnitř dral smrad benzínu, asfaltu a vyplavených splašků a chvíli jel těsně vedle nás na skútru člověk, co měl za sebou posazeného malého chlapečka, mohlo mu být tak pět nebo šest. Chlapec muže oběma rukama pevně objímal kolem pasu. Připadal mi tak maličký a nechráněný, jak mu centimetry od kůže svištěla auta a kovová svodidla a obrovská popelářská auta. Na sobě měl jen šortky, nátělník a žabky a já se dívala z okna na ty nahé, opálené končetinky a ty jemné zlatohnědé vlásky poletující ve větru. Pak se nadjezd zkroutil kolem dokola a dolů a před námi najednou bylo moře, zářivě modré za zelenohnědým pruhem houštinaté pevniny, poseté opuštěnými budovami, pahýly silnic a kostrami domů, které tu někdo rozestavěl a nikdy nedostavěl a jejichž nezasklenými okny teď prorůstaly vyzáblé stromy.

Byl jsem ženatý třikrát, pronesl soused, když autíčko uhánělo z kopce vstříc třpytící se vodě. Uvědomuje si prý, že se mi včera přiznal pouze ke dvěma, dnes ale za mnou přijel odhodlaný mluvit upřímně. Má za sebou tři manželství a tři rozvody. Fiasko na všech frontách, vydechl, to budu já. Přemýšlela jsem, jak na to odpovědět, když řekl, že další věc, o které se mi musí zmínit, je jeho syn, který v současné době žije v onom rodinném sídle na ostrově a zdravotně na tom není vůbec dobře. Momentálně se ocitá ve stavu krajního rozrušení a svému otci od rána telefonuje. Tyto telefonáty budou v následujících několika hodinách bezpochyby pokračovat a on je, ač nerad, bude samozřejmě muset brát. Zeptala jsem se, co jeho synovi je, a jeho ptačí tvář potemněla. Mám povědomí o nemoci zvané schizofrenie? Právě tou totiž jeho syn trpí. Rozvinula se u něj po dvacítce, po vysoké škole, a v posledních deseti letech došlo několikrát i na hospitalizaci, avšak z mnoha důvodů, které jsou příliš složité na vysvětlování, se chlapec nyní nachází v péči svého otce. Můj soused došel k závěru, že na ostrově je v bezpečí, totiž za předpokladu, že se mu do rukou nedostanou žádné peníze. Místní lidé jsou velmi chápaví a jeho rodinu stále chovají v určité úctě, takže tolerují drobné potíže, kterých bohužel není právě málo. Před pár dny ale došlo k něčemu závažnějšímu, v důsledku čehož musel můj soused požádat člověka, kterého najal, aby synovi dělal na ostrově společnost, ať chlapci naordinuje, aby tak soused řekl, domácí vězení. Jeho syn nesnese být zavřený, proto ty telefonáty, a když právě nevolá syn, volá synův společník, který má pocit, že práce začíná přesahovat sjednané podmínky, a chce zvýšit plat.

překlad Alžběta Ambrožová