Ukázka:

Přijela jsem autobusem z Edinburghu. Proplétali jsme se mezi zelenými zarostlými kopci, které jako by vypadly z reklamy na máslo, a šedivými skalami. Nakonec jsme se ocitli tady v Applemoru, vesničce sousedící s Killinem, přímo v srdci Skotska. Musela jsem dvakrát přestupovat, ale když jsem tak hleděla na tenhle vysněný dům, věděla jsem, že to za všechnu tu námahu stálo. Najednou jsem byla celá nesvá. Tak moc jsem se chtěla podívat dovnitř! Vytáhla jsem mobil a otevřela poslední e-mail, který mi poslala paní Bainsová, majitelka domu.

Zdravím, Milo, dům teď čeká jen na Tebe. Už jsme odjeli k mé sestře a doufám, že jsme v tom spěchu stihli připravit vše tak, aby ses cítila pohodlně a strávila v Applemoru příjemné dva měsíce. Klíč od vchodových dveří je pod květináčem s bodlákem, jehož fotku ti posílám, abys ho hned našla. Další rady na Tebe čekají v domě, pokud je budeš potřebovat. A jestli máš ještě nějaké otázky, neváhej nás kontaktovat. Přejeme ti příjemné chvíle ve starém dobrém Applemoru! Ruth a Rory Bainsovi

Několikrát jsem porovnala fotku květin a vchod. Tmavě zelené vstupní dveře obklopovalo několik terakotových květináčů s bylinkami a barevnými květinami. A opravdu tam byl, bodlák, růžový mezi vší tou zelení a pestrými květy. Když mi přišel e-mail, podivila jsem se, proč je zrovna bodlák zasazený v květináči, když je to vlastně plevel. Ale mezi všemi těmi divokými květinami a bujnou zelení v zahradě mi to teď připadalo krásné. Prohmatala jsem dno květináče a ucítila chladný kov klíče. Celá napjatá jsem jej vytáhla a zastrčila do zámku. Zajímalo mě, co mě čeká na druhé straně dveří. Připadalo mi, jako bych jejich otevřením začínala nový život. To byl ostatně hlavní záměr této cesty. Musela jsem prostě odejít, chtěla jsem nechat za sebou celé to drama a tíživé pocity, které na mě v Heidelbergu číhaly za každým rohem.

Když jsem teď otevřela dveře, neubránila jsem se obdivnému povzdechu. Zmocnila se mě náhlá euforie. Vstoupila jsem do rozlehlé předsíně, která napravo nabízela pohled do prostorného obývacího pokoje. Teplá dřevěná podlaha v medové barvě vytvářela společně s čalouněným nábytkem rozestavěným kolem krbu neobyčejně útulný dojem. Polička na knihy nalevo od pohovky přímo vyzývala k tomu, abych nechala svůj pohled klouzat po hřbetech knih. A vpravo před oknem stála další malá pohovka, ideální na to, abych se na ní zachumlala do deky, četla si a občas se podívala z okna na oblohu. Vzrušeně jsem obešla celou místnost a pak rychle zamířila do další, která byla hned naproti. Byla to prostorná kuchyň s jídelnou, osvětlená jedním z velkých oken. Venkovský nábytek byl natřený matně žlutou barvou, uprostřed stál kuchyňský ostrůvek se dvěma stoličkami a před ním krásný starý dřevěný stůl, kolem kterého se vešlo osm židlí. Na ostrůvku jsem objevila několik papírů a velkou mísu šťavnatých zelených jablek vedle pozdravu od paní Bainsové: Vítej v Applemoru! Znovu mi popřála příjemný pobyt a poznamenala mi všechna důležitá čísla i různé návody na spotřebiče, a dokonce přiložila i leták rozvážkové služby místní pizzerie. Na podlaze ležely dvě misky – buď je někdo dosucha vylízal, nebo je paní Bainsová opláchla.

Kromě domu jsem se měla starat také o dvě kočky, ale zatím po nich nebylo ani památky. Možná se potulovaly někde v domě nebo utekly kočičími dvířky a potulovaly se po okolí. No však já je sem přilákám! V povznesené náladě jsem kuchyň nechala za sebou a zamířila k úzkým schodům vedoucím do druhého patra. Jak jsem krok za krokem stoupala nahoru, prohlížela jsem si fotografie, které tu visely. Bainsovi mi připadali jako ukázková rodina: matka, otec, dva chlapci a pes. Na této konstelaci se nic nezměnilo, až na to, že na novějších fotografiích zmizel pes a rodina stárla. Vypadali šťastně, téměř bezstarostně. Chlapci zdědili po otci světlé vlasy a téměř bílou pleť, ale po matce měli dolíčky, jež se objevily při nakažlivém úsměvu, který se jim táhl téměř přes celé tváře. Tímto úsměvem jistě zamotali hlavu nejedné vesnické dívce.

S úsměvem jsem dorazila nahoru, kde z malé chodby vedly patery dveře. Následovala jsem nápadný lepicí papírek na prvních z nich, na kterém bylo velkými písmeny napsáno fixem: SWEET DREAMS, MILA! Dveře vedly do ložnice s velkou postelí a spoustou květin. Přehoz přes postel, záclony, dokonce i noční lampičky zdobily vzory růží. Okamžitě jsem se cítila ve svém živlu, protože jsem milovala všechno, co bylo vylepšené květinami. Skoro na každém kousku oblečení v mém kufru byly květiny různých tvarů a barev. Obzvlášť se mi líbily květované šaty, které mi sahaly až k lýtkům a vlnily se kolem nich, takže jsem se v nich cítila svobodně a romanticky jako románová hrdinka. Zajásala jsem a poté, co jsem se vrhla na postel a vyzkoušela tvrdost matrace, jsem vyskočila zase na nohy, abych si prohlédla další místnosti: druhou ložnici, kterou zřejmě obývali majitelé domu, a malou koupelnu, do níž se k mé radosti vtěsnala i vana. Když jsem vešla do vedlejšího pokoje, málem jsem překvapením upadla. Kino! Skutečné kino s křesly, plátnem, sametovými závěsy a projektorem. V popisu domu na webových stránkách o tom nebylo ani slovo. Jestlipak to vůbec smím používat?

Vtom jsem objevila další vzkaz na stolku s dálkovými ovladači a přístrojovým vybavením: TO THE HIGHLY HONOURED GUARDIAN OF THIS HOUSE – tím jsem byla nejspíš míněna já, jak jsem si s úsměvem uvědomila. Pan domácí mi pak popsal, jak se zařízení používá a jak se dostat do databáze se stovkami filmů. Nakonec mi moc mile popřál příjemné večery ve všech těch neznámých světech. Šťastně jsem si povzdechla. Milovala jsem filmy, zejména romantické komedie a adaptace románů s dojemnými milostnými příběhy. To asi také vyřešilo otázku, jak bych tu měla strávit dva měsíce, kdyby mě nenapadly žádné jiné aktivity.

Dveře vedle kinosálu byly zamčené. Podivné. Pan a paní Bainsovi vše ostatní označili a vysvětlili, ale o místnosti, do které nemám vstupovat, nepadla ani zmínka. Znovu jsem se pokusila zatlačit na kliku a otevřít dveře větší silou, ale nešlo to. Pravděpodobně do této místnosti odnesli a zamkli všechno, co nebylo určeno mým očím. Alespoň tak bych to udělala já. Přesto jsem si okamžitě vzpomněla na Janu Eyrovou a tajuplnou půdu, kam nesměla vstoupit. Trochu mě to děsilo, ale zasmála jsem se tomu a přemýšlela jsem, jaké temné tajemství se v té místnosti asi skrývá: hromada smradlavých ponožek nebo desetiletá zásoba kočičího steliva ve slevě? Pak mě něco napadlo. Kde vězely ty dvě kočky?

Šla jsem do kuchyně, která byla stále osiřelá, a v zásuvce jsem našla krmení a křupavé pamlsky. Bez váhání jsem na podlahu před kočičí dvířka rozložila několik lákavých kousků a naplnila jsem misku. Snad to obě kočky přiláká – a zároveň si tím získám jejich sympatie. Ale ať jsem pobíhala po kuchyni a chrastila krabicí s granulemi, co mi síly stačily, nic se nedělo. Tak jsem to prozatím vzdala, vzala si z kufru čisté oblečení a napustila si nahoře vodu do vany. Cestovní špína musí pryč! Poté si prohlédnu okolí. Nemohla jsem se dočkat, až se vydám do pravé skotské přírody se zelenými loukami. Ale příjemná teplá koupel po dlouhé cestě autobusem a možnost protáhnout si nohy a zhluboka se nadechnout mi připadala lákavější než se hned vydat na cestu.

Když byla vana plná, ponořila jsem se do teplé vody. Pěna vydávala jemnou vůni jasmínu. Zavřela jsem oči, zluboka se nadechla a odevzdala se uklidňující temnotě. Přesně takhle jsem si to představovala. Před vnitřním zrakem se mi mihla tvář. Výrazné lícní kosti a čelist, černé vlasy a pronikavý zelený pohled. Rychle jsem oči znovu otevřela, ale nebylo to nic platné – obraz se mi už vypálil do sítnice. A s tím se do mě okamžitě znovu vkradla bolest a zaťala do mě drápy. Bolelo to tak, až jsem skoro nemohla dýchat. Do očí se mi draly slzy, ale nechtěla jsem plakat. Teď ne. Ještě před chvílí jsem si tak vesele a opravdu šťastně bloumala po domě, že jsem teď najednou nemohla udělat tři kroky zpět, vrátit se ke zklamání. Bylo však pozdě. Do hlavy se mi prodraly další obrazy. Vzpomínky na něj, na Thea. V duchu jsem viděla, jak jsem přes něj skoro klopýtla v baru a jak se naše pohledy vpily do sebe, tak hluboce a dlouho, jak jsem to ještě nikdy nezažila. Připadalo mi, jako by od té doby uplynula věčnost – a přitom to bylo jen pár týdnů. S vědomím, že se tak jen sama týrám a stejně s tím nemůžu nic dělat, jsem se ponořila hlouběji do vody a vybavila si večer, kdy se všechno změnilo.