Ukázka:

1.

Zasvé vzala blažená melodie smyčců a strun, která před chvílí zalila svět a dovolila mu na okamžik pozapomenout na všecko ostatní. Místo ní se do podzimní noci zarývá vyzvánění na poplach a tóny věžních zvonů jsou jako šustění šmátravých rukou, které se nyní shánějí po něm a pouze po něm, zvěsti o jeho zranitelnosti rozhlašují široko daleko. Tycho vtáhne hlavu mezi ramena, celý se přikrčí a vyrazí ze skrytu uliček směrem k hučící vodě u Polhemova zdymadla. Díra po odlomeném kusu kočičí hlavy ho ožebračí o přezku na levém střevíci, nemůže si tu však dovolit otálet, raději poupraví krok tak, aby se mu kožená bota nesvezla z nohy.

Osaměl, už nemá po boku Jarricka, ten se bez jediného slova či rozloučení vytratil do některé z příčných uliček města mezi mosty, sotvaže dostal minci požadovanou za poslední prokázanou službičku. Cetona to ani trochu nepřekvapilo. Od své pravé ruky by ostatně nečekal nic jiného. Je vyřízený; celý jeho život se teď nabízí k rozprodání a zájemců bude celá řada. Lepší se rozdělit hned než zkoušet, co vydrží pouta ukutá chamtivostí. Jakékoliv pozůstatky důvěry, kterou k sobě kdysi chovali, by se přetavily leda v odkládanou zradu. Kam oko ve svitu hvězd dohlédne, tam si hladinu saltsjönské zátoky zabírají divoké husy. Na padacím mostě se musí zachytit zábradlí, jinak by na kluzkých prknech upadl.

Vichr divoce vhání vodu Mälarenu mezi kameny a poplašné zvonění na něj dotírá každou škvírkou ve dřevě; tam, kde pěna olizuje zdi, je slyšet i škodolibý šepot: Všecky věřitele máš v patách. Nastal čas splácet, žádnou jinou měnu než krev ze tvých žil nepřijmou. Kus za břehem na druhé straně najde volný kočár, vozataj na kozlíku chrápe s bradou spuštěnou na prsa a dlaněmi vraženými do podpaždí. Než podkovy začnou tlouct v pravidelném tempu o kameny, Ceton se za sklem choulí, třebaže je popraskané a zanesené tak, že skrze něj málem není vidět. Opadané lístky růží leží polapené v závětří u zdi, avšak kdykoliv se do nich opře poryv větru z druhé strany, roztočí se ve víru.

Zaklepe na dveře, zasyčí na děvečku své jméno a vytrhne jí z ruky svícínek. Je chápavá natolik, že se hned klidí z cesty. Ceton už v předpokoji cítí pach místnosti za ním, žádná voňavka jej nepřebije. Přede dveřmi do ložnice si k nosu nejdříve přiloží parfémovaný hedvábný kapesník, avšak vzápětí si to rozmyslí a zasune jej zpět do kapsy: nechce, aby si myslela, že ho může k něčemu přimět, byť leda skrze odpor. Položí prsty na mosaznou kliku, zastudí ho, ještě zaváhá. Pak ji stiskne, otevře. Vstoupí do zšeřelé ložnice. V puchu za prahem nabírá tvar i sama tma, jako by se tam převalovala mlha nebo dým. Svíčka, kterou si na cestě pokojem nese, ho spíše oslepuje, než aby pomáhala. Odloží mosazný svícen na stůl u zdi a před širokým stínem postele s nebesy zůstane chvíli stát. Její majitelku zakrývají tenké závěsy.

Tycho vyčkává, vytrvá, dokud mu nepřestane bušit srdce a neuslyší ji dýchat – klidně a opatrně, nejde o žádné pochrupování spáče. Popadne ho vztek. Už teď nad ním má navrch. Leží si tam jako drak v jeskyni a se vší trpělivostí, již jí propůjčila léta a jíž se ta jeho nikdy nevyrovná, ho pozoruje. „Milovaný Tycho. Čekala jsem na tebe.“ Ceton se při těch zvucích zachvěje hrůzou, ví, jak obelhávají. Za dobu, co je ochromena, se její tvary proměnily nastokrát, ale hlas, který kdysi vycházel z útlého dívčího hrudníčku, ten jí zůstal. Nepochybně strašně trpí, avšak ta slova si vychutnala, jako by šlo o sladký mok kanoucí z vinné sklenice.

Sotvaže je Ceton s to konečně promluvit, pod košilí mu vyrazí pot. „Mirando.“ Ona vyprskne smíchy. Tycho cítí, že mu v ústech zduřel jazyk, najednou mu to vůbec nemyslí, nemůže jinak než čekat, až se ona vysloví, všecka iniciativa mu právě protéká mezi prsty. „Ach, Tychone. Tvůj hlas. Vždyť se třese. A to stojíš před vlastní chotí. Ale bezpochyby si za ty rozpaky nemohu připisovat všecky zásluhy sama. Zvony vyzvánějí už celé hodiny, poslala jsem chudinku Gustavu nahoru na kopec, ať se podívá se, co se to děje. Povídala, že Kungsholmen je v plamenech, a pak se sem horempádem přiženeš ty s jazykem na vestě. A jak to vypadáš! Vždyť jsi propotil i kabát. Hrůzou jsi celý zchvácený, s tím smradem si nezadá ani moje sněť! Tak ven s tím. Co se mému drahouškovi přihodilo?“ Vždy ho uměla trýznit pouhým slovem, k vlastní škodě. Výsměch sálá z každé hlásky. Je dotčen, a tak se na žádné řečnění a finesy nezmůže, přejde rovnou k věci, v odpověď jen vztekle zasyčí.

„Kolik z toho máš na svědomí ty, Mirando?“ „Inu, Tychone, určitě chápeš, že u člověka, který nezvedne z prostěradla ani špičku prstu, se něco takového stanovuje těžko. Upřímně však doufám, že k tomu, že tě stihla tahle pohroma, jsem přispěla alespoň trošku, protože pravdou je, že jsem se tedy vynasnažila, seč to šlo.“ Posune hlavou po polštáři, na uchu jí zacinká rolnička. „Měli jsme návštěvu, víš, na kterou jsem dlouho marně čekala, a přiznám, že zpočátku moc nenaplnila vysoká očekávání snovaná mým denním sněním. Přišel sem dlouhán a skrček, ten dlouhán byl už takový zdeptaný, poničený, člověka by v něm pohledal, měl ke všemu o ruku míň. A ten skrček… S tím bylo něco v nepořádku, to by viděl i slepý. Neměla jsem pochyb, že selžou, zkrátka že nesplní, co si předsevzali. Kdo by bral vážně takové pobudy, i kdyby snad předložili důkazy a přihodili ještě doznání? Nicméně ten dlouhán… V tom ti doutnal ohromný hněv, byla to taková zuřivost, že se na stěnách málem zkrabatily tapety. Dumala jsem, cos mu všecko nalhal, jakými zlotřilostmi ses to před ním chvástal. Dobrá. Poslala jsem je do anatomického sálu, doufala jsem, že ho tam popadne vztek a na místě tě zabije. Ale asi jsem ho podcenila. Asi se holt dovede ovládat.“

„To je všecko?“ „Tuším, že jsem jim pověděla i něco o tobě, můj milý, že jsem vyzradila něco o tvých strastech. Něco jsem si ale přece jenom nechala pro sebe.“ „Proč?“ „Strach ti zatemňuje rozum. Však víš proč. Asi jsem nepředpokládala, že mají nějakou velikou šanci na úspěch, ať tak, či onak. Ale pokud by se ta prapodivná dvojice náhodou nevrátila a ještě víc nelačnila po tajnostech, brzy by přišli jiní. Pak bych promluvila. Pokud mi tedy nejdříve nedáš to, po čem už tak dlouho toužím.“ On mlčí, čeká, až manželka zase promluví, ve skráních mu mezitím tepe stále rychleji. „Už mě musíš nechat jít, Tychone. Žádnou jinou možnost jsem ti nedala. Vím, že takové věci rád přenecháváš ostatním, že se sám jen díváš. Ne, neohlížej se po Gustavě. Není tu, kladla jsem jí na srdce, ať vezme nohy na ramena, sotvaže tě pustí přes práh, a už se nevrací. Dneska v noci si pro jednou ušpiníš ručičky ty. A zatímco to budeš provádět, pokud tedy vůbec zvládneš zatnout tipec bídnému životu, který je k ničemu, hlavou ti poběží, že jsem vyhrála, Tychone. Vyhrála jsem vůbec poslední partii, kterou jsme spolu ještě mohli sehrát, a každý rok proležený v téhle posteli, každá hodinka, každá minutka, se mi víc než vyplatily, když teď vidím, jaké je z tebe ubožátko. Pamatuješ si ten den, kdy jsme stáli před oltářem? Tenkrát jsem tě měla za krásného, to jsem tě ještě tak dobře neznala. Avšak teď se mi zdáš tisíckrát nádhernější, když jsi tak vyděšený, tak ponížený. Být tebou, můj drahý, neotálím, ví se, kde bydlíš, a tví nepřátelé prahnou po pomstě. Toto nebude tvá poslední prohra. Kdo dokluše jako první, co myslíš? Bude to ten bezručka a jeho potrhlý kostrounek? Nebo někdejší bratří z řádu? Některý ze šlechticů, jejichž přízeň sis vynutil? Co myslíš, kdo dychtí utáhnout ti smyčku? Čípak ruce to provedou? Jestli nějaký bůh existuje, ví, že podívanou na to mi nemůže upřít, i kdyby to bylo letmé mžiknutí z mé vlastní pekelné hlubiny. Ale to je už starost někoho jiného. Takže teď poslechni a udělej, co je třeba, než ti dojde čas.“

Ví dobře, že mu nelže. Přesto zaváhá, marně se na věc pokouší podívat z jiné strany, najít skulinku, zrovna tak jako poraženec, který obejde hrací stůl a jen se na vlastní oči přesvědčí, že dostal šachmat. Jako v noční můře se přibližuje, krůček po krůčku, dokud se ze tmy nevyloupne peřina skrývající otylé obliny, jež se mu hnusí. Ztěžka dýchá, plíce se mu plní zkaženým vzduchem, a tak polkne, aby se mu nezvedl žaludek. Ona se potěšeně zachichotá. „Můj Tycho. Jsi jako nesmělý školáček, když má s někým poprvé ulehnout.“ Vytrhne jí zpod hlavy polštář a roztřesenýma rukama jí ho položí na obličej. Pak se do něj zapře, ale nedostává se mu sil a čas v přesýpacích hodinách najednou jakoby zatuhne v melasu. Musí se sklonit více a v ohavné karikatuře objetí se na ni položit celou vahou, a když ucítí, jak se pod ním třese její povolené maso, rozechvěje se znechucením. Ještě dlouho, dlouho, i přes prachové peří a hedvábí slyší spolu s cinkotem rolničky její tlumený smích.

překlad Romana Švachová