Ačkoli mi dodnes není tak úplně jasné, co je nejhlubší podstatou svobodného zednářství, dospěl jsem k rozpoznání několika základních charakteristik a pravidel spirituality tohoto sdružení. V první řadě je to lidskost, tolerance, nasazení na poli charity a osvěty. Vzdělaní mužové různých vyznání, náboženství a politických přesvědčení se v rámci lóže učí korektnímu dialogu s těmi, kdo jsou vyznavači jiného náboženství, příslušníky jiné církve, odlišné politické strany. Nikomu není bráněno vyznávat dále svou konfesní víru, nicméně příslušné názorové spory nesmějí mít místo v jejich bratrském životě, který se zaměřuje na osobní vnitřní růst a proměnu mysli. Práce na čemkoli je primárně opracováváním sebe sama. Jejich vztah k vládám států, kde existují a pracují, se vyznačuje loajalitou, což nemusí znamenat podporu. Rozhodně se nejedná o tajné spolky, nýbrž pouze o sdružení se zakrytím jmen příslušníků, což je dáno z valné části historickou zkušeností s pronásledováním svobodných zednářů. Lóže a celé zednářské sdružení nemůže vždy a v každém ohledu odpovídat za aktivity svých jednotlivých členů. Svobodný zednář musí dodržovat pravidla lóžového života, nicméně jeho nasazení ve světě podnikání, politiky a církví je výrazně záležitostí vlastního osobního svědomí. Mělo by být rovněž zřejmé, že jako všude jinde i mezi svobodnými zednáři narazíme na osobnosti skvělé, ale také průměrné nebo možná ne úplně vyvedené. Tak to prostě je a nedá se s tím asi nic dělat. Koneckonců v každé křesťanské církvi je to naprosto stejné, a platí to dokonce i o duchovenstvu.

prof. Ctirad Pospíšil je český římskokatolický teolog, profesor systematické teologie. Věnuje se i překladu teologických dokumentů a studií z románských jazyků. 

Ukázka:

První texty přímo o zednářích z let 1904–1906 V roce 1905 vydal Masaryk v týdeníku Čas první krátký text přímo věnovaný problematice zednářů, který jsme museli zmínit již v úvodním oddílu této kapitoly. Postoj Vídně k zednářům v té době sice nedovoloval zakládání lóží, nicméně byl přece jenom tolerantnější než dříve. V mnoha současných publikacích se dočteme, že Tomáš G. Masaryk mezi svobodné zednáře nikdy nevstoupil, nikde jsme však v daném kontextu nenarazili na následující velmi důležitou osobní výpověď: „Nejsem členem spolku Good Templerů,ani zednářů.“

Dlužno opětně podotknout, že pohnutkou k sepsání tohoto krátkého textu byl článek uveřejněný v periodiku Čech, kde byl Masaryk označen za zednáře. Víme dobře, že to byl útok velmi podlý, neboť ohrožoval existenci českého profesora filosofie, který by v daném případě musel být propuštěn ze státní služby. Vezmeme-li v potaz Masarykovu bytostnou pravdomluvnost, neměli bychom o jím proklamované skutečnosti pochybovat. V možnosti vstupovat do zednářských spolků vidí Masaryk projev svobody, a proto lituje, že v Čechách a na Moravě to není možné. Dále předkládá následující hodnocení zednářství: Co se týká zednářství, schvaluji řád pro ty, kdo ještě potřebují tajnůstkářství a ceremoniál pro svou práci; zednáři nejsou nic jiného než spolky humanitní a protiklerikální, rozumí se tudíž, že náš rvavý katolicism je proti nim, jemu je třeba nehumanity a pověry. V obojím mu mladočeský liberalism slouží znamenitě.“

V citovaném textu se jasně projevuje, jak Masaryk „zvenku“ vnímal zednářství. Byl to pro něj prostě humanitářský a antiklerikální spolek. Ceremonie a vnitřní řády lóží vnímal jako něco vhodného pro ty, kdo to ještě potřebují. Mezi ně ale výrazně arituální osobnost budoucího prezidenta rozhodně nepatřila. Jsme tudíž také svědky Masarykova odstupu od společností se zakrytým členstvím a zejména od zednářských ceremonií. Chce pro ně prostor celospolečenského respektu a souzní s ideály svobody, sebeurčení, charity, tolerance, ale nic víc.

Dále je třeba podtrhnout, že zde zmíněný antiklerikalismus rozhodně není totéž jako antikřesťanství, případně nenávist vůči katolické církvi jako takové. I Masaryk byl antiklerikál, nebyl však rozhodně protikřesťanský ani neměl primárně v nenávisti katolickou církev. Následuje podrobnější popis aféry francouzského dobrodruha a podvodníka Léo Taxila, který mystifikoval miliony čtenářů v letech 1884–1886 a poté v roce 1897 vyšel s pravdou posměšně na světlo. Jelikož jsme se o této záležitosti zmínili výše, není třeba, abychom se opakovali.

V témže roce v periodiku Naše doba předložil Masaryk ve dvou pokračováních stručné dějiny zednářství s titulem Svobodní zednáři. Těch několik stránek je nejrozsáhlejší text našeho autora věnovaný dané problematice. Hned na začátku nás Masaryk nenechává na pochybách, že své snažení vnímá jako boj proti pověře, obdobně jako chápal své vystoupení v případu L. Hilsnera. Masaryk i z dnešního hlediska naprosto korektně vidí počátky jemu soudobých zednářů v prapůvodních v zásadě cechovních uskupeních kameníků, jejichž privilegované postavení sahá hluboko do středověku. Pochopitelně zná datum založení první veliké lóže v Londýně dne 24. června 1717. Zná také základní pravidla: James Anderson dal sdružení konstituci; v ní svobodní zednáři zavazují se ku přísnému šetření mravního zákona, humanity a vlastenectví; co do náboženství svobodní zednáři chtějí být nad konfesemi, vyznávajíce učení, k němuž se znají všichni šlechetní lidé. Hlásá-li svobodný zednář nad to některé názory konfesijní, byl-li sám členem té či oné konfese, tož to bylo jeho názorem osobním a soukromým: proti tomu lóže se nevzpírala, žádajíc pouze, aby se pro takové soukromé názory od členů nepracovalo. Je patrno, že zednářství ve své podstatě není nic jiného než osvícenství…Oním učením, k němuž se hlásí všichni šlechetní lidé, bude s vysokou mírou monoteismus a etika zlatého pravidla, protože regulární zednáři vyznávají víru ve Velikého Architekta, tedy v Boha stvořitele. Následuje popis rozpadu zednářství na různé směry.

Poté se objevuje pro Masaryka typická kritika: Všechny tyto řády a velerady podávají fantastické bajky o svém původu: archa Noemova, egyptské a řecké mystérie, řád pythagorejců, essenové, templáři atd. se reklamují jako zakladatelé; také někteří apoštolové a sám Kristus vydávají se za první zednáře atd. Jestliže sociolog a náboženský člověk Masaryk přijímá: humanitní ideál; snahu o povznesení člověka mravně i společensky díky demokratickému uspořádání; přesvědčení o jediném Stvořiteli, pak to rozhodně neznamená, že by mu na zednářství vonělo docela všechno. Jako kriticky uvažující člověk nemá smysl pro legendy o dávném původu zednářství obdobně, jako mu nevyhovují ceremonie. Vystupuje coby typický racionalista, který nemá smysl pro formační potenciál symbolického jednání. Masaryk ví velmi dobře, že evangelické církve nemají se zednářstvím téměř žádné problémy. Naproti tomu katolická církev podle něj na zednářství sočí „jako na svou protivěru“. Do jisté míry to mohlo mít určitou platnost v době, kdy se katolická církev dívala s nedůvěrou na moderní demokracii. Jakmile ale papež Pius XII. na sklonku války ve vánočním poselství roku 1944 po zkušenostech s moderní totalitou projevil hluboké porozumění pro klady demokracie, právě zmíněné napětí by mělo výrazně ztrácet na své intenzitě.

Český sociolog a filosof rovněž jasně konstatuje, že v předlitavských zemích bylo zednářství v oné době zapovězeno a že se toto ustanovení obchází příslušností k lokálně německým nebo uherským lóžím. Věděl také o tom, že se utvářejí nikoli lóže, ale takzvané bratrské „věnečky“. Dlužno podotknout, že zednářství u nás tehdy bylo výrazně německé, a tak Češi, kteří na těchto aktivitách participovali, zřejmě v lóžích a ve „věnečcích“ komunikovali německy. Je také známo, že vídeňští zednáři prostě sedli do vlaku, přejeli hraniční řeku a na jejím druhém břehu mohli volně rozvíjet příslušné aktivity. A měli to z Vídně opravdu „co by kamenem dohodil“, protože hranice mezi Rakouskem a Uhrami nebyla totožná s tou dnešní.

..................