Marfušina radost (ukázka)

Zimní paprsek sluneční oknem ojíněným prodral se a Marfušku do nosíku zasáhl. Otevřela oči Marfuša a kýchla. Ten paprsek jemný ji probudil opravdu v nejlepším – Marfuše se opětně zdál sen o lese modrém začarovaném a o hemžílcích huňatých, co v tom lese žijí. Pomrkávali hemžílkové huňatí zpoza stromů modravých, jazýčky ohnivé plazili z úst svých planoucích a vykreslovali jazyky těmi do stromové kůry hieroglyfy zářivé, staré a prastaré, složité přesložité, jež ani sami Číňané neznají, hieroglyfy, jež tajemství strašlivá a veliká ve skrytu svém přinášejí. Duše trne z takového snu, leč přesto je, neznámo proč, příjemné ho vidět.

Odkopla Marfuša nohou přikrývku, protáhla se, popatřila na živý obrázek Ilji Muromce, na dlouhohřívé Sivce-Hnědce cválajícího – a hned si vzpomněla: dnes je poslední neděle. Poslední neděle času vánočního. Jaká to nádhera! Vánoce svaté pořád ještě nekončí! Do školy půjde až zítra. Celý týden Marfuša odpočívala. Sedm dnů po sobě měkký budík v sedm ráno nezvonil, babička ji za nohy netahala, tatínek nebručel, maminka na ni nechvátala a batůžek s chytrým strojem záda netížil. Vstala Marfuša z postele, zívla a na přepážku dřevěnou zaklepala: „Mami!“ Odpověď žádná. „Mamíííí!“ Maminka se zachrula za přepážkou: „Co je?“ „Nic.“ „Když nic, tak spi dál, ty ještěrko…“

Jenže Marfušence se spát už nechce. Pohlédla do okna zamrzlého, sluncem prozářeného, a hned si vybavila, jaká je dnes neděle, vesele si poskočila a ručkama zatleskala: „Dárek!“ Připomnělo sluníčko, připomněly na skle obrazce mrazivé to nejdůležitější: „Dárek! Dáreček!“ Marfuša radostí až vypískla. A taky se polekala: „Kolik je vlastně hodin?!“ Vběhla v košilce noční s copem rozpleteným, rozcuchaným za přepážku a na hodiny pohlédla: teprve půl desáté! Pak se pod ikonami pokřižovala: „Chvála budiž Tobě, Pane!“ Dáreček však až o šesté hodině večerní spatří. V šest večer poslední neděle vánoční… „Proč ještě nespíš?“ zeptala se maminka a nespokojeně se na posteli převalila. Zavrtěl se a nosem zasupěl i otec, ležící vedle matky, leč nevzbudil se: včera přišel pozdě z náměstí Miusského, kde své tabatěrky dřevěné prodával, a v noci už zase do dláta bušil a příštímu Marfušinu bratříčkovi kolébku vyráběl. Zato babka na peci se probudila okamžitě, zakašlala, zasípala, odplivla si a zamumlala: „Vodpusť nám a oroduj za nás, přesvatá Bohorodičko…“

Jakmile spatřila Marfušu, sykla: „A co že, ty zmije, otci řádně vyspat nedáš?!“ Rozkašlal se i děd v koutě svém, za další přepážkou. Marfuša zmizela na záchodě, aby se babce zdaleka vyhnula. Nebo ji ještě vykráká za vlasy. Babka je zlá. Zato děda hodný a řečný. A otec mlčenlivý a věčně zasmušilý. To je celá Marfušina rodina. Marfuša vykonala potřebu, umyla si tvář a pohlédla na sebe do zrcadla. Sama sobě se věru líbí: tvářička krásně bělostná, pihami nepoznamenaná, vlásky rusé, rovné a hladké, oči po mamince šedé, nosík malý, ale žádný pršáček, ten je zase po otci, uši má velké jako děda a obočí černé jako babička. Ve svých jedenácti umí Marfuša ledacos: učí se na dvojky, s chytrým strojem je jedna ruka, na klávesnici poslepu píše, také slov čínských plno umí, mamince pomáhá, křížkovým i perličkovým stehem vyšívá, v chrámovém sboru zpívá, modlitbám zpaměti snadno se učí, pelmeně umí udělat, podlahy vytřít i prádlo vyprat. Z kelímku vytáhla svůj kartáček zubní v podobě dráčka žlutorudého, zubním elixírem napojila a do úst vsunula. I stříkl dráček na jazyk jemnopříjemno, na zuby se vrhl a tiše zabzučel.

Marfušenka si mezitím do vlasů hřeben pustila. Hřeben kombinovaný se do své obvyklé práce pustil a s vrněním sotva slyšitelným se plazil po rusých vlasech Marfušiných. Krásné vlasy má Marfuša! Hladké, dlouhé, hedvábné. Pro hřeben je radost se takovými vlasy plazit a hned nato je zaplétat. Rozčesal je, pak se na temeno vrátil a jal se cop vinout. Marfušenka dráčka z úst do dlaně vyplivla, opláchla ho a do kelímku vrátila. Mrkl na ni dráček zubáček očkem ohnivým a vzápětí do jitra příštího nehybně strnul. A z kuchyně už babka neúnavná hašteřivě volá: „Marfo, zapal v samovaru!“ „Hned, babi!“ křikla vstřícně Marfuša a na hřeben čínský čínsky zahartusila: „Kuai-i-diar!“* Zašramotil hřeben hlasitěji, měkké zuby se ve vlasech rusých hbitěji zamíhaly.

Vybrala si Marfuša mašli oranžovou a k tomu dvě kulaté náušničky červené, počkala, až hřeben své dílo dokoná, a hned nato se přepážkami do kuchyně rozběhla. Naplnit vodou samovar, do nějž se vejde půldruhého kbelíku, pro Marfušu nic není: naplnila ho, březovou kůru zapálila, do černého chřtánu ohnišťátka samovarového hodila a na hořící kůru hned přiložila borové šišky, na kterých byli s celou třídou ve Stříbrném Boru. *Rychleji! (čínsky) Marfuša za týden celé tři pytle nasbírala. To byla velká pomoc jak pro rodiče, tak pro matičku Moskvu. Zapraštěla kůra březová, Marfuša na šišky borové přihodila svazeček proutků březových, nahoru trubku plechovou připevnila a její druhý konec do zděře komínové ve zdi vsadila. Komín tu byl jediný na celý jejich patnáctipatrový dům. Samovar vesele zahučel a šišky živě popraskávaly.

Neposedná babka taky nezahálela: sotva ranní modlitbu oddrmolila, hned začala ruskou pec roztápět. Tak se dnes každého rána děje v celé Moskvě, všichni pece roztápějí a oběd v nich připravují, přesně jak poddaným Gosudar kázal. Je to pro Rusko velká pomoc, velká úspora plynu drahocenného. Marfa se ráda dívá, jak se dřevo v peci rozhořívá. Dnes ale nemá pokdy, dnes je přece zvláštní den. A tak se Marfuša do svého koutku odebrala, rychle se pomodlila a živému portrétu Gosudarovu na stěně se poklonila: „Zdráv buďte, Gosudare Vasiliji Nikolajeviči!“ Usmívá se na ni Gosudar, očima modrýma na ni přívětivě hledí: „Zdráva buď, Marfo Borisovno.“ Dotekem ruky pravé Marfuša svůj chytrý stroj oživila: „Ahoj, Chytrolíne!“ To už se v odpověď modrá bublina rozsvěcí a přívětivě na dívku pomrkává: „Ahoj, Marfušo!“ A Marfuša už do kláves buší, do inter-ano vstupuje a lístky školských novinek ze Stromu Výuky otrhává: - Vánoční bohoslužby pro žáky ruských církevních škol - Všeruská soutěž o nejlepší ledovou sochu Gosudarova koně Budimíra - Závod v běhu na lyžích s čínskými roboty - Sáňkování z Vrabčích hor - Úctyhodný počin žáků 62. školy.

Otevřela si poslední zprávu: Žáci církevní školy č. 62 se rozhodli i o krásném svátku Narození Kristova dál pokračovat ve vlastenecké výpomoci bolševské cihelně, podílející se na celostátním programu Velká ruská zeď. Než stačila vyhledat osobní zprávy, zezadu ucítila dědův tabákový dech: „Dobrý ránko, ty má čečetko! Tak co novýho po světě?“ „Školáci i o Vánocích vyráběj cihly!“ odpověděla Marfuša. „Ale prosimtě!“ zakroutil hlavou děda a upřel oči na blankytnou bublinu. „To sou teda pašáci! Takhle budem se zdí hotový k Velikonocum!“ A hned nato šťouchl Marfušu prstem do boku. Ta se rozesmála a do vousů šedých se i sám děd uculuje. Je hodný a řečný. Ten už toho viděl opravdu hodně a hodně toho i své vnučce o Rusku povyprávěl: O Chaosu Rudém, o Chaosu Bílém i o Chaosu Šedém. Nebo také o tom, jak otec Gosudarův Nikolaj Platonovič Kreml obílit nakázal, mauzoleum i s rudým buřičem během hodiny zbořit nechal, nebo jak lidé na Rudém náměstí sami své cestovní pasy pálili. A mluvil i o Obrodě Rusi či o hrdinských opričnících, kteří vnitřním nepřátelům klidu nepopřáli, i o krásných dětech Gosudarových a kouzelných hračkách jejich či také o bělouši Budimírovi. I šimrá děd Marfušu plnovousem svým: „A víš ty co, čečetko? Zeptej se toho tvýho Chytrolína, kolik cihel do Zdi eště schází.“ Marfuša se ptá a Chytrolín odpovídá hlasem poslušným: „K dokončení Velké ruské zdi je zapotřebí ještě 62 876 543 cihel.“ Děd nabádavě hlavou pokyvuje: „No vidíš, vnučko moje milá, kdyby každej školáček po cihličce uplácal z hlíny naší rodný, tak by Gosudar byl se Zdí rázem hotov – a do celýho Ruska by krásnej život přišel!“

To všechno Marfuša ví. A ví taky, že Velká zeď bude dostavěna kdovíkdy, jelikož záměru tomu věčně překážejí nepřátelé vnější i vnitřní. Že je třeba ještě spousty cihliček uplácat, než se do Ruska všeobecné štěstí dostaví. Roste a roste, Zeď ruská, od nepřátel vnějších Rusko ochraňuje. Kdežto ty vnitřní opričníci na kousky rvou. Vždyť za Zdí velikou řádí kyberpunkové zatracení, kteří náš plyn protiprávně odsávají, katolíci licoměrní, protestanti nestydatí, buddhisté šílení, muslimové nelítostní i docela obyčejní neznabozi prohnilí, satanisté, kteří se za zvuků hudby proklaté po náměstích natřásají, sodomité nenasytní, komisaři nestoudní, kteří si potmě navzájem zadnice natrhávají, vlkodlaci zlověstní, kteří podobu svou Bohem danou proměňují, plutokraté chtiví, virtuálové nebezpeční, technotroni nelítostní, sadisti, fašisti a megaonanisti.

O megaonanistech Marfuše její přítelky vykládaly: jak se ti evropští nemravové po sklepích zamykají, tabletkami ohnivými se cpou a holkám pak pičky drandí zvláštními strojky drandicími. O megaonanistech se Marfušence zdálo už dvakrát, jak ji honí po sklepích a do pičky jí elektrické háky strkají. Hrůza…

„Skoč pro chleba, Marfo!“ No prosím, a zase musí ven. Takhle ráno se jí nechce, ale není zbytí. Natáhla si Marfuša svetr, přehodila přes něj kožíšek svůj starý, z nějž už vyrostla, nohy do starých šedých válenek obula, šátek vlněný z pece stáhla a přes hlavu si přehodila. Babka už jí do ruky stříbrný rublík strká: „Vem bochníček bílýho chleba a čtvrtku černýho. A nezapomeň na drobný zpátky!“ „A mně kup krabičku papirosek, děvenko,“ nakrucuje si kníry děda. „Celej barák už začadil…“ vrčí babka a Marfušence šátek zavazuje. Jenže šprýmař děda ji ukazovákem do boku šťouchne: „Vzhůru dólu – a sme v Soulu!“ Babka nadskočí a odplivne si: „Aby tě husa kopla, dědku jeden plesnivá!“ Špásovný děda ji zezadu kolem vyzáblých ramen obejme: „Nesyč, Zmije Timofejevno! Však já ti z penze nadělím!“ „Ty tak nadělíš, Vysavači Ivanoviči, to bych se načekala!“ odstrkuje ho babka, ale děda ji na rty šikovně políbí.  „I ty muj vlčáku vypráskaná!“ směje se babka, líbá ho a taky ho obejme.  

.............

překlad Libor Dvořák