Ukázka:

Biblické proroctví, že lidé mají panovat „nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi“, se stalo skutečností. Ať si zvolíte jakoukoli metriku, bude vypovídat o tomtéž. Do této chvíle lidé přímo přeměnili víc než polovinu nezaledněné zemské souše  — téměř sedmdesát milionů čtverečních kilometrů — a nepřímo polovinu té, která ještě zbývá. Přehradili jsme nebo odklonili většinu velkých světových řek. Naše hnojiva a luštěniny vážou více dusíku než všechny suchozemské ekosystémy dohromady a naše letadla, auta a elektrárny vypouštějí asi stokrát víc oxidu uhličitého než sopky. Běžně způsobujeme zemětřesení. (Zvláště ničivé zemětřesení způsobené lidmi, které otřáslo oklahomskou obcí Pawnee 3. září 2016 ráno, pocítili až v Des Moines.)

Pokud jde o čistou biomasu, čísla jsou neúprosná: hmotnost všech lidí převyšuje hmotnost všech volně žijících savců v poměru osm ku jedné. Když k tomu připočteme hmotnost domestikovaných zvířat — především krav a prasat —, tento poměr se vyšplhá na dvaadvacet ku jedné. Jak uvádí nedávný článek ve sborníku americké Národní akademie věd, „ve skutečnosti lidé a hospodářská zvířata mají společně vyšší hmotnost než všichni obratlovci dohromady, s výjimkou ryb“. Stali jsme se hlavní hnací silou vymírání a pravděpodobně i vzniku a vývoje druhů. Vliv člověka je natolik všudypřítomný, že údajně žijeme v nové geologické epoše — v antropocénu. V éře člověka není místa, kde bychom podobně jako Pátek nezanechali svou stopu — ani v nejhlubších oceánských příkopech nebo uprostřed antarktického ledového příkrovu. Z tohoto vývoje událostí plyne zřejmé ponaučení: dejte si pozor, co si přejete.

Oteplování atmosféry a oceánů, okyselování oceánů, zvyšování hladiny moří, tání ledovců, přeměna půdy v souš, eutrofizace — to jsou jen některé z vedlejších produktů úspěchu našeho druhu. „Globální změna“, jak se tomu nevzrušeně říká, probíhá tak rychle, že v dějinách Země najdeme jen několik srovnatelných příkladů, z nichž nejnovějším byl dopad asteroidu, který před šestašedesáti miliony let ukončil kapitola první vládu dinosaurů. Lidé vytvářejí dosud nevídané klima, nevídané ekosystémy a celou nevídanou budoucnost. V tuto chvíli by bylo rozumné omezit přísliby a snížit naše dopady na životní prostředí. Jenže je nás tolik — když jsem psala tento text, celosvětová populace se blížila osm miliardám — a zašli jsme tak daleko, že se zdá nemožné se vrátit.

Ocitáme se tak v ošemetné situaci, jež nemá obdoby. Máme -li najít odpověď na problém, jak ji zvládnout, bude to znamenat ještě víc ovládání. Dnes už však nemusíme usměrňovat přírodu, která existuje — třeba domněle — mimo člověka. Nové úsilí začíná u přetvořené planety a zaměřuje se na sebe — nejde ani tak o ovládnutí přírody jako o zvládnutí jejího ovládání. Nejprve obrátíte řeku. Pak ji zelektrizujete.

Ženijní vojsko Armády Spojených států (USACE) v Chicagu sídlí v klasicistní budově na LaSalle Street. Pamětní deska na ní vysvětluje, že se zde v roce 1883 konalo Všeobecné shromáždění o čase, jehož cílem byla synchronizace hodin v zemi. Patřilo k ní omezení desítek regionálních časových pásem na čtyři, což v mnoha městech vedlo ke vzniku takzvaného „dne se dvěma poledny“. Ženijní vojsko se od svého založení za prezidenta Thomase Jeffersona věnuje zásahům, jež se vymykají běžným měřítkům. Mezi řadu jeho projektů, které změnily svět, patří Panamský průplav, systém kanálů na řece svatého Vavřince, přehrada Bonneville a projekt Manhattan. (Pro stavbu atomové bomby ženisté vytvořili novou divizi, která dostala název Manhattan District, aby skutečný účel projektu zamaskoval.) 

Je znamením doby, že ženijní vojsko se čím dál více zapojuje do zpětnovazebních druhořadých činností, jako je správa elektrických bariér na Sanitárním a lodním kanálu. Jednoho rána nedlouho po výletu s Přáteli řeky Chicago jsem navštívila v jeho chicagské kanceláři inženýra Chucka Sheu, který má bariéry na starosti, abych si o tom s ním promluvila. Hned při příchodu jsem si vedle recepce všimla dvou obrovských plastových asijských kaprovitých ryb připevněných na kamenech. Jako všechny tyto ryby měly oči u spodní části hlavy, takže to vypadalo, jako by visely hlavou dolů. Tuto podivnou směsici umělohmotné fauny obklopovali plastoví motýlci.

„Když jsem před lety studoval inženýrství, ani mě nenapadlo, že budu tolik času přemýšlet o rybách,“ řekl mi Shea. „Ale pro konverzace na večírcích je to vlastně docela dobré téma.“ Shea je drobný muž s prošedivělými vlasy, v lennonkách a vyznačující se ostychem pramenícím z toho, že se zabývá problémy, které nelze vyřešit slovy. Na otázku, jak bariéry fungují, ke mně natáhl ruku, jako by mi chtěl tou mojí potřást. „Do vodního kanálu pouštíme elektřinu,“ vysvětlil. „Do vody v podstatě stačí přivést dostatek elektřiny, aby v celé oblasti vzniklo elektrické pole. To při změně směru proti proudu nebo po proudu sílí, takže kdyby moje ruka byla ryba, měla by tady tlamu,“ pokračoval Shea a dotkl se špičky prostředníčku, „a tady ocas,“ ukázal na spodní část své dlaně a pak nataženou rukou zavrtěl. „Když do oblasti vpluje ryba, na tlamu jí působí jedno elektrické napětí a na ocas jiné. Tělem jí tak vlastně projede proud. Ten ji zraní nebo usmrtí. U velké ryby je rozdíl mezi napětím u nosu a ocasu velký. Menší ryba není tak dlouhá, a rána proudem je tak slabší.“ Shea se posadil a spustil ruku do klína. „Dobrá zpráva je, že asijské kaprovité ryby jsou hodně velké. Veřejní nepřátelé číslo jedna.“ Člověk je taky pěkně velký, poznamenala jsem. „Na elektřinu reaguje každý jinak,“ odvětil Shea. „Podstatné ovšem je, že rána proudem bohužel může být smrtelná.“

Ženijní vojsko se prý ke správě bariér dostalo koncem devadesátých let na tlak Kongresu: „Pokyn nezněl moc jasně: ‚Něco udělejte!‘“ Ženijní vojsko si vytyčilo obtížný úkol: zneprůchodnit Sanitární a lodní kanál pro ryby způsobem, který by nebránil pohybu lidí, nákladů nebo odpadu. Ženisté zvažovali více než desítku možných přístupů, včetně dávkování jedu do kanálu, ozařování ultrafialovým světlem, ozonizace, použití odpadních vod z elektráren k ohřevu vody a instalace obřích filtrů. Uvažovalo se dokonce o tom, že by se do kanálu vehnal dusík, který by vytvořil anoxické prostředí, spojované obvykle se surovými odpadními vodami. (Tato poslední možnost byla částečně zamítnuta kvůli nákladům — odhadovaným na 250000 dolarů denně.)

Zvítězila elektrifikace, protože byla levná a jevila se jako kapitola první nejhumánnější. Doufalo se, že každou rybu, která se k bariéře přiblíží, proud odradí dřív, než ji usmrtí. První elektrická bariéra byla uvedena do provozu 9. dubna 2002. Původně měla odpuzovat hlaváče černotlamého, rybího vetřelce s hlavou jako žába. Pochází z Kaspického moře a je agresivním konzumentem jiker jiných ryb. Usadil se v Michiganském jezeře a panovaly obavy, že Sanitární a lodní kanál využije k tomu, aby se z jezera dostal do řeky Des Plaines. Odtud mohl vplout do řeky Illinois a dále do Mississippi. Jak mi však řekl Shea: „Než se projekt podařilo spustit, hlaváč už byl na druhé straně.“ Jakmile tento druh vzal roha, rozhodlo se, že se kanál elektrifikuje. Mezitím se opačným směrem, proti proudu Mississippi, tedy do Chicaga, vydali jiní vetřelci — asijské kaprovité ryby. Bylo tu riziko, že pokud proplují kanálem, v Michiganském jezeře napáchají spoušť a pak se přesunou do Hořejšího, Huronského, Erijského a Ontarijského jezera, kde způsobí ještě větší pohromu. Jeden michiganský politik varoval, že mohou „zničit náš způsob života“. „Asijské kaprovité ryby jsou velmi dobré invazní druhy,“ řekl mi Shea. Pak se opravil: „Tím chci říct, že jsou dobré v tom, jak jsou invazivní. Umějí se přizpůsobit a daří se jim v mnoha různých prostředích. Právě proto je tak těžké si s nimi poradit.“ Ženijní vojsko později do kanálu nainstalovalo další dvě zábrany, které elektrické napětí výrazně zvýšily, a v době mé návštěvy ty původní nahrazovalo výkonnější verzí. Mělo také v plánu dostat tento boj na zcela novou úroveň, a to instalací bariéry, jež vydává hlasitý zvuk a produkuje bubliny. Náklady na bublinkovou bariéru se nejprve odhadovaly na 275 milionů dolarů a později vzrostly na 775 milionů dolarů. „Lidi tomu žertem říkají diskotéková bariéra,“ prohlásil Shea. Napadlo mě, že tuhle hlášku by mohl klidně použít na nějakém večírku.

.................

překlad Sylva Ficová