Ukázka:

Bláznivá kokainová léta

V říjnu 1987 se představitelé velkých palermských rodin odebrali na rajský ostrov Aruba v Karibském moři u venezuelského pobřeží. Zde se setkali s emisary zločinecké organizace nového typu, totiž drogového „kartelu“, jehož označení začalo ve zločineckých kruzích budit zájem. Šéf kartelu Pablo Escobar z Kolumbie Sicilany pozval, aby jim učinil návrh: chtěl do Evropy zajistit přítok starého narkotika, které se koncem sedmdesátých let vrátilo v kruzích hollywoodských celebrit do módy – kokainu. Tato droga byla v té době v Evropě málo známá, avšak měla se dočkat úctyhodné konjunktury. Heroin, hvězdný produkt éry hippies, ztratil počátkem osmdesátých let vinou pustošivých důsledků závislosti na významu. Kokain se naopak těšil lživé pověsti látky, která závislost nevyvolá, ale přitom – přinejmenším zpočátku – posiluje intelektuální schopnosti. Kromě toho nevyžadoval použití injekční stříkačky, což byla v době, kdy se světem proháněla smrtící epidemie AIDS, velice citelná výhoda. Kokain, vyráběný z rostliny koka, rostoucí výhradně na úbočích And, se měl stát módním zbožím éry yuppies, tedy osmdesátých a devadesátých let. Nebyl jediný: v téže době se na trhu objevily syntetické drogy (amfetaminy, metamfetaminy, extáze, ritalin atd.), vyráběné především v Asii a následně ve východoevropských zemích, a také se měly dočkat ohromného úspěchu. Kokainová módní vlna však zapříčinila hluboké narušení zločineckých rovnováh v Evropě a rozšířila se od úpatí andských náhorních plošin až po ztracené vesničky Mezzogiorna.

Rozvoj drogových kartelů

Nezákonný obchod s kokainem se od konce 19. století pozvolna rozvíjel v Latinské Americe poměrně složitou cestou. Vedle legální distribuce listů koky, určených pro dodávky velkým americkým firmám typu Maywood či Coca-Cola, vyráběla paralelní síť drogu, když pastu z koky zpracovávala na hydrochloridovou sůl kokainu. „Koks“ zažil jistý úspěch ve dvacátých a třicátých letech, avšak během druhé světové války tato móda vymizela. V období let 1947–1964 pocházeli nečetní místní překupníci z Peru nebo z Bolívie – v Kolumbii se koka nepěstovala  – a k distribuci drogy v Severní Americe využívali především kubánské sítě.

Touto základní sítí otřásla Castrova revoluce roku 1959. Kubánští exulanti se usadili na Floridě a zaměřili se na šíření kokainu se základnou v Miami. Poptávka však zůstávala okrajová. Druhá fáze započala v polovině sedmdesátých let po úpadku drobných bolívijských a peruánských pěstitelů. Tehdy noví kriminální aktéři, původem z Kolumbie, zaplavili americký trh, jemuž se heroin omrzel. Zpočátku byli tito kolumbijští narcos v podstatě překupníky druhé linie, kteří vyklučili v džungli vzletové a přistávací dráhy pro přepravu kokainu z Bolívie, Ekvádoru a Peru. Kolumbijci však – stejně jako Korsičané – měli v rukávu jeden trumf: od roku 1968 vychovávala katedra chemie v Bogotě prvotřídní odborníky, schopné poté, co je překupníci přetáhli velice lákavými platy, vyrábět vynikající zboží k okamžité spotřebě. S tím, jak obchody vzkvétaly a na americkém trhu zažila poptávka po kokainu prudký růst, Kolumbijci pochopili, že si musí vybudovat ultramoderní zázemí, již neomezované na řemeslné sítě, jako byla výše zmíněná Latin Connection zesnulého Augusta Ricorda. Vynalezli organizaci nového typu, jež zahrnovala všechny postupy od výroby drogy přes přepravu zboží až po pouliční distribuci. Ve světě zločinu to znamenalo skutečnou průmyslovou revoluci. Kvůli snazšímu vyšetřování vytyčila americká justice počátkem osmdesátých let pojem drogových kartelů, který jí dovoloval utřídit všechny činnosti a aktéry. Ve skutečnosti však kartely nikdy neměly stálý organizační půdorys. Striktně vzato se nejednalo o mafie: neměly hierarchickou strukturu, vstupní rituály, přísahu ani nic podobného. Jednalo se o skupiny čachrářů a zločinců.

Nejdůležitější byly zpočátku medellínský a calijský kartel. Přestože jsou často zaměňovány, příslušely z hlediska původu, obchodních metod i strategie politické infiltrace k odlišným světům. Vynořily se zhruba ve stejné době, na sklonku sedmdesátých let, a mluví se o nich jako o „první generaci kartelů“. Kolumbijci z města Medellín se zkušenostmi z pašování marihuany jako první pochopili tuto proměnu zločinu, kterou vymyslel a uvedl do praxe legendární Pablo Escobar. Tento syn učitele, narozený roku 1949, zahájil kariéru okrádáním a únosy turistů. Když se poté v nočním klubu seznámil s mladým americkým pašerákem, zahájil první transakce s kokainem z letiště v Leticii uprostřed amazonské džungle. Obchody rychle vynášely, a tak se Escobar spolčil s brutálním nájemným vrahem z bogotské galérky Gonzalem Rodríguezem Gachou, který mu následně zajišťoval dodávky pasty z peruánské a bolívijské koky. Poté se synkem z dobré rodiny Kolumbijcem Carlosem Lehderem přeřadil na nejvyšší rychlost a pronajal si u Baham ostrůvek Norman’s Cay, vybavený kvalitní přistávací plochou, která umožňovala přepravovat drogu na Floridu v ohromném množství. Kvůli praní získaného bohatství se pak obrátil na bratry Ochoovy z bohatého a starého rodu vlastníků půdy. Tito chovatelé koní a býků hostili na svém ohromném ranči Las Margaritas kolumbijskou smetánku a díky tomu měli prvotřídní kontakty, zvláště na určité americké tajné služby. Ochoové budou podstatně zapleteni do aféry Iran-Contras, ohromné sítě obchodů s narkotiky výměnou za zbraně určené pro nikaragujské contras.Takto se postupně strukturoval medellínský kartel, kdy – zjednodušeně řečeno – Gacha dodával pastu z koky, Escobar zajišťoval zpracování na kokain a řídil laboratoře, Lehder zboží dopravoval do USA a bratři Ochoové prali zisk, aniž by se pokud možno sami ušpinili.

............

překlad Martin Pokorný