Z předmluvy:

Cílem této knihy není podrobně vylíčit pozoruhodný život Simone Weilové. Tento úkol již splnila její přítelkyně Simone Pétrementová a rostoucí počet dalších životopisců. Mou snahou je prozkoumat několik základních témat jejího myšlení, jež rezonují dodnes — nebo by dle mého mínění rezonovat měly. Vezměme si například její pojetí pozornosti. V nedávno vydaném bestselleru Jak nic nedělat se Jenny Odellová zamýšlí nad takzvanou ekonomikou pozornosti, což je souhrnné označení pro svět pokrytý plochými obrazovkami a utopený v masových a sociálních médiích. Odellová plní slib daný podtitulem knihy a nabízí způsoby, jak se vzepřít jeho všudypřítomnému kouzlu. V kapitole nazvané „Cvičení pozornosti“ vybízí k navštěvování muzeí. Zde se mimo jiné zabývá tvorbou Davida Hockneyho, který předepisuje — jejími slovy — „pozornostní protézu“. Ve výsledku nás Hockney vyzývá, abychom vidění chápali jako „pozitivní akt“. Odellová, sama umělkyně, zcela pochopitelně hledá rámec pro pojem pozornosti u Hockneyho a dalších umělců.

Zásadnímu významu pozornosti se též věnuje současný filozof Matthew Crawford ve své úspěšné knize o významu řemeslné práce. Crawford nehledá výsadní prostor pozornosti v muzeu, nýbrž v dílně. „Morální význam práce, jež se potýká s hmotnými věcmi, možná tkví v prostém faktu, že tyto věci leží mimo já.“ Ať už je porouchaným předmětem pračka nebo průtokový ohřívač vody, jeho výsadní přednost je spatřována v tom, jak se vzpírá našim představám o jeho náležitém fungování a našemu zklamání nad tím, když odmítá poslouchat. Oprava motocyklu a autentický vztah ke světu jsou totéž. Odellová i Crawford působivě vybízejí k zaměření pozornosti na svět — což je ve světě hluboce postiženém poruchou pozornosti zásadní úvaha —, ale o Weilové se přitom nezmiňují. Je to podobně lehký nedostatek, jako kdyby něco hájil skepsi, aniž by například zmínil Davida Humea. Avšak stejně jako nové knize o skepsi hrozí, že bude znovu — a méně účinně — objevovat argumenty již přednesené Humem, hrozí totéž i nové knize o pozornosti, jež opomíjí Weilovou.

Málokdo se tématu pozornost věnoval tak vytrvale a pronikavě jako tato francouzská myslitelka; a ještě vzácnější je schopnost paradoxně, a přitom přesvědčivě hájit nicnedělání coby nejefektivnější prostředek, jak dosáhnout něčeho trvalého a důležitého. Takřka totéž lze prohlásit o řadě dalších myšlenek, na něž Weilová během svého předčasně ukončeného života zaměřila pozornost. Též několika z nich se zde chci věnovat.

Každá z následující pětice kapitol se ujímá jedné myšlenky, kterou Weilová probádala ve svých textech a mnohdy je též realizovala v životě: jde o utrpení, pozornost, zakořeněnost, vzdor a dobrotu. Tyto pojmy se do sebe nevyhnutelně přelévají. Nelze se například zabývat aktem vzdoru, aniž bychom se dotkli prostředků takového jednání, jež vyžaduje pozornost, a jeho účelu, jenž v sobě obnáší dobro. Podobně je utrpení často důsledkem zakořeněnosti.

Přestože si navíc Weilová většinu těchto pojmů činně osvojila, u vzdoru tomu tak není: poslední léta života sice strávila stále zoufalejší snahou zapojit se do hnutí odporu, avšak na téma vzdoru napsala jen málo a příslušný výraz se v jejích textech objevuje jen vzácně. Mám však za to, že o hodnotu vzdoru se opírá velká část jejího myšlení a že téma zasluhuje vlastní kapitolu. Snad mi tedy čtenář odpustí občasné stírání hranic a prolínání pojmů. Snad se mi též podaří tyto myšlenky přiblížit způsobem, jenž bude alespoň zčásti práv tomu jedinečnému duchu, který je poprvé vyjádřil. Málokterý myslitel podle mého mínění dokázal být tak přesvědčivý, a přitom subverzivní, výmluvný, tak zneklidňující, nepraktický, a přitom podmanivý jako Simone Weilová. Před více než půl stoletím spisovatelka a filozofka Iris Murdochová prohlásila, že čtení Weilové „je připomenutím závazného měřítka“. Mým cílem je ukázat, proč to platí i dnes.

Robert Zaretsky