Ukázka:

Naše schopnost zodpovědnosti tudíž není něčím, co by do našeho života vnášeli filozofové, politikové či duchovní jaksi zvenčí, spíše patří k hlavním složkám lidskosti. Sami sebe ztrácíme, když nejsme s to se řídit tímto principem. Vztahovost neprožíváme společně ani současně, nedostane se nám jí jako náhlého osvícení, které promění celou naši existenci. Naše schopnost zodpovědnosti patří spíše k hlavním složkám lidskosti. Ale krok za krokem můžeme být vtaženi do této životní formy zmocnění – volím toto slovo zcela vědomě, jakkoliv mi intelektuálové kovaní v sociálních vědách nejednou radili: „Používejte alespoň výraz ‚empowerment‘.“ Ale já zůstávám u své mateřštiny, protože jsem „po německu“ zažil, jak se obyvatel státu skrze zmocňující jednání měnil v občana. A jak přitom nejenom nacházel sebe sama, ale zažíval i naplnění.

Zklamání a frustraci ovšem zažijí všichni, kdo jako v pohádce čekají, že najdou štěstí v nějakém eldorádu. Někomu to může znít příliš upjatě, ale nemyslete si, že tato pohádka je včerejší. Jenom naším eldorádem není hora sladké kaše. Jídla máme více než dost. Máme i co pít. Na to nás nikdo nenaláká. Oddáváme se však jiným iluzím a obrazům hojnosti a splněných přání v pomyslném eldorádu, které ovšem bohužel nikdy není tam, kde ve skutečnosti žijeme. Spíše v sobě chováme naději na štěstí, které nám osud jednou musí dopřát. U mnohých je to naděje na ideálního partnera: ano,mít tohoto muže, tuto ženu, to by byla spokojenost. Jinými vytouženými cíli může být profesní vzestup, který udělám, dům, auto nebo jachta, které si koupím, či třeba čas, na který opustím dosavadní způsob života.

Můžeme si tak vytvářet eldorádo podle libosti – a také tak činíme. Jak v osobním, tak ve společenském životě. Jakmile se však k tomuto modelu štěstí začneme upínat a budeme s napětím očekávat, kdy přijde jackpot, dostaneme se na cestu, kde nás štěstí v žádném případě nenajde! Zůstaneme hladoví a neukojení. Protože štěstí je tajemným způsobem přítomno tam, kde prožíváme vztahy – dokonce i při vykonávání běžných každodenních činností. 

Objevil jsem, že pro toto ano životu v zodpovědnosti existuje jeden neuvěřitelně spolehlivý indikátor. Není ho třeba složitě teoreticky dokazovat, spíše ho kaž­dý z nás bezděky a zřetelně zakouší ve svém nitru. Jde totiž o to, že nás naše duše odměňují, když žijeme to, co je do nás vloženo jako schopnost, a tento postoj činíme způsobem svého života. Štěstí je tajemným způsobem přítomno tam, kde prožíváme vztahy. Všimněte si mladých, kteří u dobrovolných hasičů nacvičují hašení požáru či zachraňování zraněných. Nebo vesnické mládeže, trénující ve volném čase fotbal. Mladých hudebníků z celého Německa, společně muzicírujících v Bundesjugendorchestru – a pochopíte, co mám na mysli. Nakonec i uživatelům sociálních sítí jde o vztahy, o společenství. Tato naplněnost, toto štěstí je tím jednoduchým indikátorem, o kterém jsem se zmínil.

Žít vztahy však ještě pranic nevypovídá o tom, zda naše osobní nebo politické jednání slouží dobré či špatné věci, zda je smysluplné, oprávněné, perspektivní, nebo zda je založeno na nesprávných předpokladech, neobjektivních analýzách či snad na osobní nebo politické naivitě. Uvedu příklad, který pro evangelickou církev a její instituce nebyl a není bezvýznamný. „Zapomeňte na nepřátelství,“ vyzývali mí přátelé z Kirchentagu na zajímavých kampaních za mír na západě republiky. V té době bylo nadšení pro mír velké a bezmezné. A tak si mnoho mých protestantských přátel na Západě myslelo, že když člověk „zapomene na nepřátelství“, bude to účinnou akcí proti nepřátelství a válce. Naše evangelické akademie a studentské komunity nebyly zrovna vždy kdovíjakým působištěm Svatého Ducha. Byly a jsou často také hřištěm ducha času.

Uvolnění napětí bylo každopádně velkým heslem pokrokové politiky. Ten, kdo zbrojil nebo hájil vyrovnanost sil, byl považován za studeného válečníka.Václav Havel byl tenkrát ze svých přátel na Západě velmi rozčarován. Kvůli dobrým kontaktům s utiskovateli byli připraveni omezit kontakty s příslušníky opozice a navzdory komunismu s imperiálními záměry byli ochotni mentálně a vojensky odzbrojit demokratický Západ. Nebylo to pokračováním politiky ústupků, jejíhož nebezpečí bychom si my Evropané měli být vědomi? Mír je bezpochyby jedním z velkých politických cílů a velkou teologickou vizí. Upuštění od násilí však taky může v konkrétních případech znamenat umetání cest utiskovatelům a agresorům a trpění jejich teroru.

..............

překlad Jana Pražáková