Ukázka:

VÁ N O C E

Léčebna ve Lnářích se vylidnila. V  horním patře nás zůstalo jen pět, alkáči Jan, muzikant, ten učí v ZUŠ na pozoun, a mladíček Tom, pak Janina, kterou sem přivezli po pokusu o sebevraždu, a Vašek, bezdomovec, co nemá kam jít. Zbytek choromyslných odjel na Vánoce k rodinám a blízkým.

Někde na konci chodby se ozývá ostrý zvuk kovu narážejícího do talíře. Snad je to sestra, která sklepává do kýble zbytky jídla. Ten zvuk je ostrý, letí jak šípy chodbou až ke mně a probíjí se mi do hlavy. Tóny stoupají v menších než čtvrttónových intervalech. Všichni andělé už sestoupili, Jákobe, ti poslední už stoupají a je konec navštívení. Dneska je Štědrý večer. V rohu u automatu na kávu se ozývá usedavý pláč. Sedí tam Janina. Držím ji za ruce. „Mně se tolik stýská po dětech,“ slyším v útržcích mezi vzlyky. „A nemůžu je vidět. Odstěhovaly se ode mě.“ Mlčím. Naprosto nevím, čím bych ji potěšil, mámu, která přišla o děti a už podruhé se pokusila zabít. „On mi je vzal. Ponižoval mě, že se tahám s cikány. Vyhodil mě na ulici.“ „Nemůže tě přece jen tak vyhodit.“ „Může. Nebyli jsme manželé. A byt patřil jemu. Žila jsem v azyláku pro matky s dětmi, ale ony tam se mnou nechtějí být. Já se chci zabít, abych už měla pokoj.“ „Kolik je tvým dětem?“ „Dcerce dvanáct a  synovi sedmnáct. Syn není jeho a stejně tam chce být s ním, že tam má kamarády.“

............

 „Kde je ta nová?“ ptám se Vařičky pervitinu na Janinu, kterou k  nám přivezli před týdnem po pokusu o  sebevraždu. „Je v Dobřanech,“ odpovídá Vařička. „Zase to zkusila. Tentokrát sponkou.“ Vidím v duchu tu dobráckou tvář, trochu vmáčklou, se dvěma blonďatými cůpky, nosila v sobě něco dívčího a zároveň ufňukaně odpudivého, zdrženlivý úsměv trochu zestárlé panenky, které chybí zuby. Když Janina na Štědrý den plakala, postál u ní chvíli jednadvacetiletý mladík Tom, nejmladší alkáč tady. Začali jsme mu říkat Diskžokej. To podle sluchátek, která si snad nikdy nesundával z hlavy. „Všechno se dá vyřešit,“ hučel do ní. „Tak se koukej sebrat!“ A hned chvatně odcházel.

Na chodbách je ticho. Sedím u okna, za kterým už několik dní nevysvitlo slunce. Se světem mě spojuje jen rajský dvůr s keři zimostrázu a hejna vrabčáků. Snažím se ti z keramické hlíny vyrobit hrneček. Chceš, aby byl velký. Však vím, jakou kávu si po ránu dáváš. Snažím se z hlíny uválet placku a z ní pak vyříznout plášť hrnku. Ale placka je místy tlustá a jinde zase příliš tenká. Cesta k uspokojivému tvaru se zdá nekonečná. Navíc se mi třesou ruce jak starci. Buď se výsledek mého snažení zbortí, popraská, nebo ho věčně nespokojený sám zmuchlám do počáteční hroudy. Když už se tvar jakž takž podobá mé představě a podaří se mi ho přilepit ke kruhovému dnu, přichází na řadu ouško. Jednou se mi z hrnku odlepí, podruhé roztrhne pracně vymodelovaný plášť, pak se mi do něj nevejde prst. A tak se obsahy budoucích káv vznášejí ve vzduchu jak obézní válcovití andělé a nemají kam spustit svůj tlustý zadek.

Na duševní nemoc neexistuje účinnější lék než trpělivost. Otevírá se jak brána, kterou vchází milost. Ač začínám vyrábět hrneček už v půl deváté ráno, s prvním jsem hotov v jednu po poledni. Ještě do něj špičkou nože vyrýpat květiny, slunce, mráček a ptáčka, a už může schnout. Odpoledne jdu na vycházku do parčíku pod kostel Nejsvětější Trojice. Přestože konec roku už ponechal koruny zcela bez listí, vládne tu šero. Padá zmrzlý déšť, průsvitné ledové kuličky chrastí ve spadaných dubových listech. Schodiště vedoucí ke chrámu se místy propadá. Po jeho levici se pyšní mohutná, tři sta let stará Brantlova lípa. Za ní se klenou objemná chrámová vrata. Nad horním obloukem hoří dvě srdce, stejná jako na oltářním obraze. Je to atribut svatého Augustina. Vpravo vedle vchodu mě vábí nenápadný výklenek. Fresku vymazal déšť, který se do ní po dlouhá léta opíral při převažujících západních větrech. Z Ježíše v Getsemanské zahradě zbyl jen obrys hlavy s pankáčským čírem svatozáře. Až nad ním se v plných barvách zachoval nízký a starý strom s hustou korunou. Zahrada zarostla naježenými stébly trávy. Na boku výklenku někdo načmáral prosbu: Prosím nech toho, už to nezkaz.