Vyplouváme

Víceméně bezděky jsem při přípravě této knihy začala třídit své gastroglosy do kapitol, jejichž názvy jsou inspirované řeckou mytologií. Drze jsem sáhla po Homérově eposu Odyssea a mým hlavním pojítkem bylo, že on putoval domů z trojské války celých deset let, plných dobrodružství a nebezpečí. Má novinářská cesta gastronomií naštěstí nebyla díky hodnějším kulinářským bohům tak divoká, ale faktem je, že stejně dlouho uveřejňuji své glosy.

Píši každou sobotu, každý týden, měsíc co měsíc, rok co rok, bez přerušení. Věnuji se vaření, gastronomii, kulinářství a své příspěvky většinou oživuji recepty, které mne zaujaly, které jsem na svých cestách potkala i o které jsem se sama zasloužila. Byla to podobná bludná pouť, jakou zažíval Odysseus při návratu z trojské války. Při své první zastávce na ostrově Lótofágů se setkal s obyvateli, kteří se živili kořeny sladkého lotosu. Mnohokrát se mi podařilo najít takové chutě, že se mi od nich nechtělo odejít, a toužila jsem zůstat, kde tak skvostně vaří. Lotosem je pro mě určitě polévka pho, na které jsem už dobrých deset let závislá. Rozhodně toho nelituji, což popisuji v kapitole Východní odysea.

Stejně jako Odysseus, i já jsem na své cestě psaných gastroglos narazila na kyklopy, kteří se do mě občas pustili stejně ostře jako Polyfémos, jenž měl velice zvláštní chutě. Pochutnával si na Odysseových námořnících stejně jako někteří diskutující na mých názorech. Zbytečné debaty na sociálních sítích byly zatím naštěstí vzácné a vedené s rozhledem jednookého diskutéra, navíc zmoženého silným vínem, případně egem. To se však stává, když se se svým názorem – i když jde jenom o gastronomii – vydáme do veřejného prostoru. Já jsem alespoň nemusela utíkat jako Odysseus a jeho námořníci schovaní pod břichy velkých beranů. Odysseus byl šťastný, že přežil útok kyklopů a lstí zachránil sebe i své námořníky. Cítil, že všichni potřebují trochu odpočinku, aby nabrali nových sil. Jejich lodě však byly zaváty ke břehům podivného ostrova, kde přebýval král Aiolos. Byl bohem větrů a možná si lodě dofoukal ke svému ostrovu záměrně, možná to byla pouhá náhoda.

Já se také při svých gastrocestách nechávám náhodou či záměrně zavát na ostrovy pohody, kterými pro mne jsou nová místa, restaurace a zařízení. Mnohdy působí, jako by byly od reálného světa odděleny hlubokým mořem. Cítím se tam bezpečně, sice nejsem chráněna měděnou hradbou, ale dobrou obsluhou a výbornými chutěmi. Obklopuje mě tam přátelství a pohostinnost, stejně jako námořníky na ostrově vládce větru. Ti před odplutím dostali darem kožený měch, který nesměli otevřít. Jsme lidé, a tím pádem jsme zvědaví. Dva z námořníků měch otevřeli, vypustili ven zlé větry v něm zavřené, a tím přivodili neskutečnou bouři. Já se bez podobné zkušenosti držím toho, že pokud je mi doporučeno v gastronomii něco nezkoušet, nepokouším se ani náhodou spustit bouři. Tak například do přípravy legendární japonské ryby fugu bych se nikdy nepustila. Alespoň tak nevyplním proroctví krále Aiola, že: „Kdo proti sobě dokáže obrátit přátelský dar, nemá v co doufat…“

Lepší jsou nepříznivé vichry v měchu nežli hosté otrávení jedovatou rybou. V životě i gastronomii se raději bez podobných darů obejdu. I když jsem jako každý z nás zvědavá. Odysseus pokračoval ve své cestě dál, stejně jako já ve svém psaní a objevování nových chutí, při kterých na mne mnohdy čekaly podobné nástrahy jako v zemi lidožroutů Laistrygónů. Také jsem musela občas prchat z hrozných restaurací, míst a od neurvalé obsluhy a zachránit se v klidné zátoce díky vrozeným a získaným instinktům, co je a co není kulinářství. Kouzelnici Kirké jsem naštěstí neměla tu čest potkat, ale některé kuchařské neumětely bych nejraději proměnila v prasátka, stejně jako Kirké Odysseovy námořníky na ostrově Aiaia.

Na ostrově se Odysseovi zalíbilo a zdržel se tam delší čas, stejně jako já ve Spojeném království. On nakonec odplul, ale já se často a ráda v Anglii zdržuji a stala se mi druhým domovem. Proto je pochopitelné, že kapitola Britská odysea je v knize nejrozsáhlejší a nejrozmanitější. Británie mě ze všech zemí inspiruje nejvíc a jsem jí za to vděčná. Odysseus měl podle Homéra s Kirké tři děti, já jsem také v Británii vychovala své tři potomky. Vida, našla jsem další krásnou paralelu. Odysseus pokračoval v cestě domů a další zastávka ho zavedla do podsvětí. Musel proplout kolem strašných příšer a událostí, stejně jako každý z nás v nedávné covidové době. Ta si stále vybírá od gastronomie svou daň a obětí, stejně jako v zemi Kimmeriů, přibývá. Mnoho skvělých restaurací, anglických pubů, českých venkovských hospůdek a podnikatelů v gastronomii zmizelo ve chřtánu obludy.

Stejně jako my viru (v což upřímně doufám), i Odysseus nakonec unikl nestvůrné Skylle a časem doplul na ostrov Thrínakie. Hladoví a neukáznění námořníci si chtěli pochutnat na cizím. Zeus jako odplatu rozpoutal obrovskou mořskou bouři a neposlušní námořníci se utopili. Je vcelku pochopitelné, že mi příběh o námořnících sahajících po cizím připomíná gastroglosu Boršč o skvělé polévce z Ukrajiny. Homér ve svém eposu nechal Odyssea doplout také na ostrov Kalypsó. Jeho cesta se chýlila ke konci, ale ještě ho čekaly další nástrahy. Jednou z nich byla stejnojmenná nymfa, která si chtěla epického hrdinu přivlastnit. Podobně se chová i gastronomie plná odvážných, protřelých, ale i klasických chutí v kapitolách Italská odysea, Americká odysea a Francouzská, belgická a španělská odysea. Jsou to země gastronomických zázraků, které soutěží o každého milovníka jídla. Stejně jako nymfa Kalypsó však nemají šanci se nás zcela zmocnit. Gastronomie je natolik rozsáhlá, že by byla škoda orientovat se jenom na jednu její část. To nakonec potvrzuje i rozmanitost gastroglos, které vám má kniha díky nakladatelství Argo nabízí.

Věřím, že si knihu užijete, že si najde dost příznivců a bude inspirací, zdrojem zajímavých informací a v neposlední řadě i pomocníkem plným osvědčených receptů a zkušeností. Doufám, že toto dílo nebude pro nakladatelství trojským koněm, kterého si přivleklo do edičního plánu, a že osloví nejen ty, kteří sledují mé pravidelné příspěvky, ale díky knižnímu vydání i čtenáře nové. Gastronomie si naši přízeň zaslouží, je naší součástí a často navozuje pocit, že žijeme ve věčném „déjà vu“. Když cestujeme, nejsme na tom gurmánsky podobně jako Jack Kerouac Na cestě? Na talířích se nám odvíjejí příběhy a někdy i romány, které jsme už kdysi četli, a to je na gastronomii to zázračné. Díky tomu kráčíme po historické a gastronomické mapě, která zasahuje do všech oblastí našeho života, včetně kultury, což jenom potvrzuje i kapitola nazvaná Kulturní odysea. Přeji krásné chutě nejenom při čtení.

Dagmar Heřtová